Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Audit volebních programů: Chybí tah na branku a často i ponětí, kde branka je

1080p720p360p

1. DÍL SÉRIE CO (NE)SLIBUJÍ NEJVĚTŠÍ STRANY. Volební programy nejvýznamějších politických hráčů nabízejí solidně zvládnuté PR, o moc dále ale nejdou. Strany zvládají pojmenovat chronické potíže Česka i trendy, které jím budou napříště hýbat, o tom co s tím a jak to zaplatit ale převážně mlčí. Zvláštní kapitolou je pak absence osobností a prostředků, které by dokázali zrealizovat případné dobré nápady. I to vyplynulo z diskuze hlavního ekonoma ČSOB Martina Kupky a hlavního ekonoma Citibank v ČR Jaromíra Šindela. Níže vám nabízíme jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.

V programech stran chybí “detaily.” Například z čeho plánované kroky zaplatí

V případě některých stran jsou programy delší, než v minulosti. Některé jsou velice dlouhé, například program Zelených má přes sto stránek; jiné jsou naopak heslovité. Obecně, strany hodně mluví o tom, co by chtěly dokázat, ale chybí detail. Čtení to tak není nezáživné, člověk si z něj ale neudělá obrázek o tom, co a jak vlastně chtějí dosáhnout. I tak se dá říci, že nenabízejí vzdušné zámky, jejich cíle jsou splnitelné. Bohužel, v tomto kontextu podstatná věc – kolik plány stran budou stát – často v programech chybí. Jen Piráti zohledňují dopady legalizace marihuany na rozpočet a ODS nabízí hrubý odhad výpadku daňové reformy a to, čím by ho chtěla pokrýt. Vyargumentování je ale chabé a v hlubší diskuzi by neobstálo [říká Šindel]. To pak platí i v obecnější rovině: Když člověk čte programy největších stran, vidí, že reflektují mnohá klíčová témata a trendy. To je bezesporu plus, zároveň je ale třeba brát v potaz PR stránku věci, tedy nesporný záměr ukázat, že strana ví, co se děje. Největší vystřízlivění pak v tomto smyslu přinášejí předvolební debaty. Ty (opakovaně) ukazují hrozbu, že strany sice umějí stávající příležitosti a výzvy pojmenovat, nemají ale osobnosti a prostředky umožňující to, co je – a vypadá dobře – na papíře zrealizovat.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Nabízet vize je snazší než nabízet řešení. V ekonomice i politice platí, že prakticky každé rozhodnutí s sebou nese výhody i nevýhody. Kdyby ale politik přiznal, že cesta k jeho vizi – ačkoli je správná – má i svá negativa (ať už finanční nebo jakákoli jiná), byl by snadným terčem pro své konkurenty. To je problém, neboť čeští voliči jsou často velmi nároční a ztratit jejich podporu kvůli potřebným, ale nepopulárním krokům je velmi snadné. Setkáváme se tak například s paradoxem, že ačkoli nám vadí Evropská unie a její vliv na fungování naší země, ve vlastní vlády máme nedůvěru také. Vzhledem k naší kritičnosti vůči téměř jakékoli politické autoritě si tak politické strany jen těžko mohou dovolit pouštět se do odvážnějších rozhodnutí, která by ke splnění slibovaných výsledků vedla. Stručně, pokud si neuvědomíme, že i správné kroky mají většinou své nevýhody, budou nás politické strany zásobovat i nadále sliby a vizemi, ke konkrétnímu řešení se ale nedostanou.

Strany achilovky znají. Recepty, jak je ošetřit, ale připomínají polotovary

Šetření výkonnosti dosavadních českých vlád, které provedl Alter Eko tým – i následná diskuze – ukázalo tři slabiny: a) chybějící vizi b) sázku na montovnu c) nedostatečnou kvalitu právního a podnikatelského prostředí. Ve volebních programech stran lze vystopovat náznaky toho, že by v těchto oblastech mohlo dojít ke zlepšení. Je ale otázkou, nakolik jde (jen) o zmíněné PR. V případě c) se strany hodně odvolávají na e-government – zjednodušení styku občana s úřady – ale když se člověk zaměří na detaily, má pocit, že čte to samé, co před patnácti lety. Stručně, v programech není vidět velký posun (reálně k němu přitom dochází); chybí vize, čeho chce stát v této oblasti dosáhnout, mimo jiné i s ohledem na velikost svého aparátu, mzdy úředníků a tak dále. Co se pak vize pro celou zemi a sázky na montovnu týče, je vidět, že si jsou strany těchto věcí vědomy, deklarují například zájem dostat se ze začarovaného kruhu levné práce. Některé přitom zmiňují i robotizaci, průmysl 4.0 a další relevantní témata. Zajímavé je, že se tomu nejvíce věnuje ČSSD – a to i v kontextu strukturálních změn celé ekonomiky, které mohou nastat. Otázkou zůstává, nakolik mohou být její recepty úspěšné. Strana totiž jde cestou dotační politiky, což ne vždy přináší správná řešení.

Slabiny (nejpravděpodobnější) příští vlády? Absence vize či přeceněné příjmy

Nejvýraznější slabinou volebních programů největších stran je chybějící vyčíslení dopadů navrhovaných kroků. Nejde přitom jen o samotné dopady snížení sazby DPH, daně z příjmů a tak dále, ale také o vysvětlení, čeho se tím vlastně chce dosáhnout. Často se například mluví o konci levné práce, strany navrhují snížení sociálního zabezpečení o 2-3 procentní body (TOP 09 mluví o 8 pb). Něco podobného ale naši konkurenceschopnost nijak zásadně nezvýší. Žádné dramatické změny směru se tak po volbách asi nedočkáme. A co tedy od příští vlády – vycházíme-li z průzkumů, podle kterých ji bude sestavovat vítězné ANO – čekat lze? Dílčí změny, například pokles příjmů jednotlivých daní, což by mohlo povzbudit ekonomiku. Nějaký “ideologický prvek,” vizi, za kterou by země směřovala, ale nikoli. Co se pak předpokládané silné stránky a slabiny příští vlády týče, obé vychází ze stejné premisy: U většiny stran lze najít konsenzus v případě vědy, vzdělání a konce levné práce, což je dobře; zároveň ale mají jejich programy společné to, že jsou psány s růžovými brýlemi na očích. To nemusí být nutně špatně – nikdo neví, co bude za 5-8 let – nicméně pokud počítají s tím, že příjmy budou růst meziročně o šest procent, není prostě něco v pořádku.

Komentář Věry Venclíkové, PPZRS.ORG
Tím, že hlavní vizí většiny stran je pouze „vyhrát volby,“ jsou jejich programy růžovými brýlemi, které chtějí nasadit svému voliči. Je proto neúčinné chtít po autorech, aby v programech uváděli faktické dopady a čísla jiná než mlžná. Zájem voličů nakonec přiláká konkrétní příklad, jakkoliv neproveditelný, bude-li mít dostatek ohromujících detailů a půjde-li jednoduše šířit. Další aspekt, který podvědomě hledáme, je spíše pocit bezpečí vyvolávaný náznakem spolupráce politiků napříč stranami, než neustálý otravný souboj o to, kdo má pravdu, nebo kdo je ten největší zloděj. Nyní je pozdě opravovat, volby ovlivňují glosátoři či kritici. Měli by být nezávislí. Mnozí jsou však pravděpodobně součástí PR některé ze stran. Názorové manipulace snad napravíme až tím, že předvolební programy bude srovnávat inteligentní robot. Do příštích voleb to už proveditelné určitě bude.

Post Scriptum: Tečka Martina Kupky

Diskuse s Jaromírem Šindelem víceméně potvrdila očekávání mnoha českých voličů, zamýšlejících se nad tím, komu odevzdají hlas v blížících se parlamentních volbách. Politické strany dokáží - lépe či hůře - zachytit témata, „vznášející se“ ve vzduchu a zakomponovat je do svých volebních programů. Ten však, kdo by hledal program opravdu ucelený, s kapitolami navzájem dobře provázanými, s evidentně promyšleným řešením dílčích problémů zapadajícím do přitažlivé a zároveň uskutečnitelné dlouhodobé vize, hledal by marně. Vysvětlení pro to existuje samozřejmě celá řada, počínaje prozaickým „nejsou lidi“, kteří by dokázali prvotřídní program napsat, a konče stranickou reflexí empirické zkušenosti, že dopad jakéhokoliv programu na rozhodování většiny voličů za plentou je relativně slabý, a tudíž při jeho sepisování není třeba plýtvat silami.

Buď jak buď, i když laťku posuneme oproti původním předpokladům viditelně níže, počet kandidujících politických subjektů se stejně zredukuje. Vedle těch, jejichž volební program není excelentní (to platí pro všechny strany) se totiž o hlasy ucházejí i seskupení, jejichž program by ve škole dostal přinejlepším čtyřku. Absence promyšlené, historicky a ideově zakotvené vize vývoje České republiky, která by volebním programům poskytovala pevný rámec, je jistě smutná. Přehlížení řady závažných témat současnosti či jejich na první pohled chybné či nerealistické uchopení v mnoha programech je však neodpustitelné…

Abychom však nebyli na kandidáty zbytečně přísní… O tom, zda nabízené volební programy splňují svojí kvalitou očekávání většiny českých voličů, překonávají je, nebo naopak zklamávají, můžeme jen spekulovat. Pokud bychom však měli brát vážně trendy, které se rýsují na základě několika čerstvých předvolebních průzkumů, nelze se v Česku na podzim 2017 zbavit tíživého dojmu, že jsme svědky zrodu nového fenoménu: relativní kvalita programu není už straně ku prospěchu, ale spíše na obtíž...

 

Diskuse s Jaromírem Šindelem víceméně potvrdila očekávání mnoha českých voličů, zamýšlejících se nad tím, komu odevzdají hlas v blížících se parlamentních volbách. Politické strany dokáží - lépe či hůře - zachytit témata, „vznášející se“ ve vzduchu a zakomponovat je do svých volebních programů. Ten však, kdo by hledal program opravdu ucelený, s kapitolami navzájem dobře provázanými, s evidentně promyšleným řešením dílčích problémů zapadajícím do přitažlivé a zároveň uskutečnitelné dlouhodobé vize, hledal by marně. Vysvětlení pro to existuje samozřejmě celá řada, počínaje prozaickým „nejsou lidi“, kteří by dokázali prvotřídní program napsat, a konče stranickou reflexí empirické zkušenosti, že dopad jakéhokoliv programu na rozhodování většiny voličů za plentou je relativně slabý, a tudíž při jeho sepisování není třeba plýtvat silami.

Buď jak buď, i když laťku posuneme oproti původním předpokladům viditelně níže, počet kandidujících politických subjektů se stejně zredukuje. Vedle těch, jejichž volební program není excelentní (to platí pro všechny strany) se totiž o hlasy ucházejí i seskupení, jejichž program by ve škole dostal přinejlepším čtyřku. Absence promyšlené, historicky a ideově zakotvené vize vývoje České republiky, která by volebním programům poskytovala pevný rámec, je jistě smutná. Přehlížení řady závažných témat současnosti či jejich na první pohled chybné či nerealistické uchopení v mnoha programech je však neodpustitelné…

Abychom však nebyli na kandidáty zbytečně přísní… O tom, zda nabízené volební programy splňují svojí kvalitou očekávání většiny českých voličů, překonávají je, nebo naopak zklamávají, můžeme jen spekulovat. Pokud bychom však měli brát vážně trendy, které se rýsují na základě několika čerstvých předvolebních průzkumů, nelze se v Česku na podzim 2017 zbavit tíživého dojmu, že jsme svědky zrodu nového fenoménu: relativní kvalita programu není už straně ku prospěchu, ale spíše na obtíž... 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek