Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Česko se vydalo špatnou cestou. Prováhalo možnost vsadit na vlastní výrobu a je montovnou

1080p720p360p

3. DÍL SÉRIE (NE)ÚSPĚCHY ČESKÝCH VLÁD. Česko(slovensko) se z historické porevoluční křižovatky vydalo špatnou cestou. Federální vlády a následně kabinet Václava Klause ze země udělaly montovnu, což má – přes nesporná pozitiva – výrazné hospodářské i sociální limity. Následující vlády pak neudělaly nic pro změnu tohoto trendu. V dalším díle cyklu Alter Eko se na tom shodují majitel strojírenské společnosti SOMA Ladislav Verner a partner poradenské společnosti MC TRITON Luděk Pfeifer. Jako tradičně vám nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.

Kouzlo sázky na lidský um: Německo 1970 vs Česko 2017

Recept na úspěch je po staletí stále stejný: čím více v dané zemi najdete činností, které jsou s přidanou hodnotou lidského umu (nebo k ní vedou), tím se v ní žije lépe. Je to tedy o lidském umu, který v případě každého produktu – počínaje jeho vývojem, přes výrobu až po prodej a servis – potřebujete. Jinými slovy, recept na úspěch se odvíjí od toho, zda se vám podaří nasměrovat ekonomiku k finálním, vlastním výrobkům, mít ji založenou na firmách, které inovují své vlastní finální výrobky (a zda následně zvládnete mít prodejny po celém světě, protože není dobré být závislý jen na Evropě nebo jednom regionu). Když se to podaří, dostanete k vyšší prosperitě a vyšší životní úrovni. Příkladem může být Německo, v roce 1945 poražené, rozbombardované. V roce 1970 už ale bylo průmyslovým lídrem Evropy a dnes je průmyslovým lídrem celého světa. I v tomto kontextu je dobré se ptát, zda dosáhla naše ekonomika za těch samých 25 let toho, čeho dosáhnout mohla? (Tím ale neříkáme, že si žijeme špatně!)

Komentář Pavla Kysilky, 6D Academy
Česko bylo posledních pětadvacet let – i když zažilo různé turbulence – neuvěřitelně úspěšné. Celou tu dobu obstálo jako otevřená ekonomika všem konkurenčním tlakům. Poprvé po pětadvaceti letech se dnes ale bojím, že to v příštích pěti, deseti letech nemusí platit. Naší výhodou je totiž blízkost vyspělým západoevropským zemím, solidní dopravní spojení a levná a kvalifikovaná pracovní síla. To se ale kvůli současným technologickým trendům může stát nezajímavé: robotizace, výroba na 3D tiskárnách a podobně může způsobit, že bude najednou pro Francouze, Němce a Američany znovu zajímavé stavět (tentokrát robotizované) továrny doma. I v tomto kontextu je dobré si uvědomit, že jsme společně se Slovenskem zemí, která má největší podíl autoprůmyslu v HDP i na hlavu. Existují přitom prognózy, podle kterých se do několika let sníží světová produkce a prodej aut desetinásobně, protože se přejde na sdílení aut, autonomní řízení a tak dále. A na to musíme být připraveni.

Komentář Michala Nebeského, Citibank
Bohatství je o tom, kde je domicilován kapitál (jak ostatně správně popsal už Karel Marx). My jsme vstoupili do tržního prostředí s velmi omezeným domácím kapitálem. Vybudovat kapitálovou základnu v zemi přitom trvá desítky let, minimálně. V okamžiku, kdy zde kapitál bude dostatečně silný na to, aby dokázal zdrojově zajistit mnoho nových projektů, to bude o něčem jiném, než když se pohybujeme na úrovni “montovny;” ta nám dlouhodobou prosperitu nepřinese. V Česku na rozdíl od jiných zemí s podobným osudem přitom existují záblesky naděje na podobný kvalitativní posun. Češi vždy byli národem hračičků a kutilů, jsou například ochotnější používat bezkontaktní karty více kdokoli jiný; jsou ochotní nakupovat přes internet mnohem více, než sousední národy. Jsme zvídavý národ, rádi cestujeme, a to je jistým příslibem, že bychom v nové, rychlé době přehlcené daty a informacemi, mohli obstát. My vlastně musíme, nemáme zdroje nerostných surovin nebo něco podobného, takže naše šance tkví v tom být flexibilnější, inovativnější a chytřejší než ti kolem nás.

Dvě tváře globalizace: Řídit či být řízen, toť otázka

Na samotném začátku transformace bylo nejdůležitější nastartovat ekonomiku správným směrem. V tomto kontextu nejprve federální vláda a následně první vláda Václava Klause opomněly správnou, věcnou, odpolitizovanou analýzu výchozí situace. I proto jsme – a to neplatí jen o Česku – přijali filozofii, že chceme být dobrým subdodavatelem. “Najdi svého strategického partnera,” bylo hlavní motto privatizace. Na Západě si globalizaci vysvětlovali opačně, jejich cílem bylo mít svůj strategický výrobní program s konkurenceschopným finálním výrobkem a ten prodávat po celém světě; “za odměnu” těm, kteří hledali strategického partnera, posílali tu nejjednodušší, nejméně placenou práci s nejmenší přidanou hodnotou lidského umu. A to se všemi negativními důsledky, které to v následujících letech mělo. K tomu je pak třeba přidat, že po osmi, deseti letech mohly naše vlády na tento vývoj zareagovat – mohly začít přemýšlet o tom, jak se z pozice subdodavatele posunout někam výš. To se ale nestalo.

Komentář Ivana Jukla, Ministerstvo zahraničních věcí
Když se podíváme na jednotlivé automobily a srovnáme, jak se vyvíjí přidaná hodnota na vyrobený kus, tak například za Německem určitě zaostáváme. To pak svým způsobem musíme kompenzovat počtem vyvezených aut. Na druhou stranu nicméně naše situace není nijak tragická. Není totiž montovna jako montovna. Máte-li k výrobě vlastní vývoj a konstrukci, tak možná neděláte průlomové inovace, ale takové to stále zdokonalování výrobku, které je našim inženýrům vlastní, už ano. To vás vždy neochrání před riziky na světových trzích, ale určitě to dává šanci inovovat. V Česku je přitom automobilový průmysl důležitý v tom, že máme nejen dodavatele prvního, ale i druhého a třetího řádu, a že jde často o malé a střední podniky, které také mají své inženýry a konstruktéry. Z tohoto pohledu to tak není tak špatné, i když nejsme na špici globálních hodnotových řetězců.

Komentář Lubora Laciny, Mendelovo evropské centrum
Situace není černobílá. Postupně vznikla celá řada výrobních (Linet) i IT firem (Avast nebo Ysoft), které mají velký potenciál inovací a vysoké přidané hodnoty. Firmy, které původně začaly dodávat například Škodě-Volkswagen pak dnes často dodávají všem automobilkám v regionu. Časem zapůsobí i takzvaný spillover efekt, což znamená, že firmy dodávající nejprve výrobky nadnárodním firmám začnou díky získaným zkušenostem rozvíjet vlastní produkty. A co tedy mohlo být uděláno jinak? Určitě šlo rychleji změnit nastavení investičních podmínek směrem k podpoře reinvestic do výzkumu a také k podpoře menších podniků. Stále chybí alternativa financování k úvěru od banky. Především začínající firmy by přitom potřebovaly přístup k většímu objemu rizikového kapitálu, které banky logicky – ze své risk averse podstaty – začínajícím firmám neposkytují.

Jak přehodit výhybku? Chytré státní pobídky fungují

Příští vláda by měla jasně nadefinovat národní zájem a následně vyjmenovat věci, které nás k němu dovedou. Mezi nimi musí být ambice na druh práce, která vyžaduje větší míru lidského umu. Co pro to vláda může udělat? Možná to zní tvrdě, ale vezměme si, co potřebuje umět obsluha u lisu a co projektant elektrárny nebo tiskárny. To jsou dva naprosto odlišné světy a pro to, aby se těžiště ekonomiky posunulo z jednoho do druhého, je třeba jistých pobídek. Příklad z Německa: V době krize tam došlo na výkupy starých aut, čímž podpořili autoprůmysl. Stejně tak se nicméně zamysleli nad tím, které jejich výrobky nejsou špičkové, schopné konkurovat tomu nejlepšímu, co je v daném segmentu na globálním trhu k mání. V naší branži to byla čerpadla japonské firmy Yamada (říká Ladislav Verner a pokračuje): Kdo vyrobí jim konkurenceschopný produkt, rozhodla německá vláda, dočká se státní podpory. Výsledek tohoto kroku? Dnes už v našich strojích čerpadla od Yamady nepoužíváme.

Komentář Pavla Csanka, Jihomoravské inovační centrum
Musíme v sobě najít podnikavost a kreativitu; a také musíme mít vzory, musíme si vážit podnikavosti jako síly, která nám otevírá dveře nových obzorů a nových řešení, které nám usnadňují život. A dotřetice, určitě musíme zásadně změnil financování škol. Financování podle počtu studentů totiž vede do ekonomického pekla. Co se pak celé inovační politiky týče, je třeba se zaměřit na nové obory a interdisciplinarizaci vzdělávání. Zároveň je třeba si uvědomit, že když se bavíme o podpoře vědy, výzkumu a podobně a hádáme se o to, zda rozpočet ve výši 30 nebo 35 miliard zvýšíme o 2 nebo 3 miliardy, je to zavádějící. Dokud jsou totiž platy učitelů takové, jaké jsou a image učitelů taková, jaká je, tak můžeme přihodit na výzkum klidně 50 nebo 100 miliard a stejně to dlouhodobě nemusí vést k tomu, co potřebujeme. Stručně, potřebujeme lidi, kteří si věří a chtějí se prosadit v globálních podmínkách, kde ten, kdo bude pasivní, bude tím, na koho dopadnou negativa.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Je na čase postavit se na vlastní nohy. Strategie spoléhající se pouze na silné obchodní partnery, kterým jsme dělali subdodavatele, dávaly smysl v minulosti. V současné době je ale třeba abychom se posunuli dál, čemuž by se měly přizpůsobit i strategie vlád. Ty by se měly zaměřit na podporu inovativních českých firem a podporu školství. Stručně, vlády by měly přestat podporovat dotacemi zahraniční firmy, podpora by zároveň měla jít firmám tvořícím finální produkty a nikoli subdodavatelům jejichž strategií je vyrábět především levně (s nízkou přidanou hodnotou) a tím uspokojit odběratele. K tomu je třeba přičíst i fakt, že v současné době velmi nízké nezaměstnanosti nemá smysl podporovat firmy jen kvůli tomu, že tvoří pracovní místa; co smysl má je podat pomocnou ruku firmám pracujícím s vysokou přidanou hodnotou. Ty jsou totiž odolnější vůči krizím, je u nich menší pravděpodobnost, že odejdou do zahraničí za levnější pracovní silou a navíc platí i vyšší mzdy. Vyšší mzdy se pak projeví i větším utrácením zaměstnanců což opět podpoří ekonomiku.

Komentář Heleny Horské, Raiffeisenbank
Přehazovat výhybku, jinými slovy měnit strukturu ekonomiky, nelze na přání. A to ani pod intenzivním tlakem rostoucích mezd a kritikou odlivu zisků z Česka. K něčemu podobnému je zapotřebí promyšlená a dotčenými stranami prodiskutovaná strategie – strategie „chytré ekonomiky." Součástí této strategie mohou být i chytré pobídky – ale musí být opravdu chytře nastaveny. Jak i mnoho podnikatelů doporučuje, pobídky by měly být především co nejjednodušší a přístupné všem, kteří vědí, jak na to. Měly by se soustředit na náročnější a technologicky vyspělejší výrobu ideálně doplněnou i o výzkum a vývoj. Měly by do Česka lákat lídry ze světa (nebo alespoň z evropského kontinentu) působící v oborech, které mají potenciál přitáhnout k nám výrobu s vyšší přidanou hodnotou, s větší náročností na výzkum a technologie. Raději než na daňových úlevách by pobídky měly být postaveny na ekonomické diplomacii, spolupráci na přípravě „líhní“ pro mladé a dynamické firmy, na vytipovávání lokalit vhodných pro konkrétní investory a v neposlední řadě na pomoci domácím firmám v hledání kontaktů a kontraktů ve světě.

Post Sriptum: Tečka Luďka Pfeifera
„Čo bolo, to bolo. Terazky sme montovňou!“ chce se mi říci spolu s majorem. Jak známo – život, show i byznys jdou ale dál. Co tedy dál, milá, v brzkém budoucnu nová vládo? Zdá se, že to není až taková věda: 1. Pojmenuj národní ekonomické zájmy, tedy vizi hospodářské budoucnosti ČR. 2. Rozjeď konečně pořádnou reformu školského systému. 3. Pamatuj s pobídkami především na domácí firmy s ambicí a schopností zvyšovat hrubý národní produkt. 4. A pak už nám dej pokoj… Bojím se ale, že to tak jednoduché nebude. Z prostého důvodu. Ať už k výše zmíněným čtyřem nebo jiným krokům vstříc národní konkurenceschopnosti potřebuje vláda dvě ingredience: schopnosti a dobrou vůli. Rozhlédnu-li se po aktuální domácí politické scéně, neodvažuji se doufat ani v jedno, ani v druhé. Tak co tedy…? Jako vždycky: pomozme si sami! Myslím, že už se tak i děje. Znám řadu podnikatelů, kteří se hlásí třeba ke konceptu národního podnikatelství, který přesně pojmenoval Milan Zelený. Znám řadu start-upistů, kteří mají mnohem hezčí vize, než být článkem v německém potravním řetězci. Zkrátka – na troskách montovny vstanou noví bojovníci… Za sebe respektive naši firmu hlásím, že s úspěchem realizujeme služby „podpora lokální ekonomiky,“ sám pak jedu v projektu Můžeš podnikat: na středních školách šíříme myšlenku, že podnikání je slušné, úctyhodné a krásně dobrodružné řemeslo. Czech business wants you!

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek