Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Česko vs. Evropská unie 2.0: Budeme za (jednacím) stolem, nebo na jídelním lístku?

1080p720p360p

4. DÍL SÉRIE POVOLEBNÍ ČESKO. Brexit (z)mění zažité evropské pořádky, jasně nadefinovaný vztah země k EU tak bude napříště o to důležitější. V Česku něco podobného komplikuje apriorní skepse vůči Unii poháněná mystifikacemi a mýty. I na to by se měla příští vláda v rámci své evropské agendy zaměřit, shodují se zakladatel Mendelova evropského centra Lubor Lacina a státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy. 

Co Brusel dal: 700 miliard na dřevo a přidanou hodnotu, o kterou jde především

Po dobu našeho členství v Unii, tedy od roku 2004, je naše “čistá pozice” vůči rozpočtu (pomyslné má dáti/dal ve vztahu k EU) zhruba 700 miliard korun. Když se přitom zaměříme na mnoho států, které mají čistou pozici negativní – více do evropského rozpočtu přispívají, než z něj dostávají – je jasné, že toto není hlavní parametr rozhodující o tom, zda v Evropské unii být. Mnohem více jde o politickou spolupráci, o spolupráci na vnitřním trhu a tak dále. Ono se říká, že o peníze jde vždy až na prvním místě, což je sice pravda, ale jednoduché účetnictví nedokáže postihnout veškeré transfery, veškerou redistribuci, která se děje skrze vnitřní trh. Je přitom patrné, že pro všechny členské státy, tedy i ty, které jsou čistými přispěvateli do rozpočtu EU, je členství v Unii výhodné. To potvrzuje stávající debata v Británii. Dlouho se nesla v duchu kritiky, že Británie do rozpočtu Unie více přispívá, než z něj dostává. Dnes, ať už v kontextu ekonomického růstu Spojeného království, strachu podniků, které se stěhují z Británie do Evropy, a nebo dalších podobných trendů se jasně ukazuje, co je přidanou hodnotou EU – a že je ve standardních účetních termínech nepočitatelná.

Komentář Petra Gapka, Moneta Money Bank
V současné době je jedinou možností, jak být na globálním trhu silný, spojit se. Ať se nám to líbí nebo ne, Česká republika z hlediska celosvětové ekonomiky neznamená téměř nic. Nicméně fakt, že vystupujeme jako část Evropské unie, je pro nás obrovskou výhodou. Ve vztahu k zemím mimo EU totiž dokážeme prostřednictvím EU mluvit silným hlasem s vědomím, že máme poměrně silný hospodářský štít. Bez Evropy za zády se velmi snadno staneme ekonomickou obětí nejsilnějších států. Tento benefit, ač neměřitelný, by měl hrát důležitou roli v rozhodování každého jednotlivce. Z ekonomického hlediska určitě platí, že jako člen EU prosadíme více národních zájmů, než jako nečlen.

Komentář Petra Sklenáře, J&T banka
Za největší neštěstí považuji měřit výhody členství v EU s pomocí dotací. Bohužel, jediný oficiálně akcentovaný rozměr dotací z EU totiž je je vyčerpat. Nikdo už nesleduje, zda jde jen o účetně vynaložené prostředky, které kromě okamžitého výdaje žádný dlouhodobý význam nemají. Jinými slovy, neanalyzuje se, zda jde jen o ekonomicky vyhozené peníze (a la rozhledny pod kopcem), které navíc vyvolávají jen další náklady (správa, provoz atd.) - pak totiž fakticky mohou mít i záporný přínos - nebo zda nějak reálně české ekonomice pomohly. Smysluplnost fondů EU přitom neřeší vláda ani Brusel jako takový. Byť se to tak jen velmi těžko měří, největším a jednoznačným přínosem Evropské unie je naše členství v jednotném trhu. Důkazem je jak překlopení obchodní bilance a celého běžného účtu do přebytku, tak i to, že se česká ekonomika postupně posunula mezi 10 hlavních obchodních partnerů Německa.

Co Brusel nevzal: Za odliv peněz za hranice nemůže EU, ale struktura naší ekonomiky   

V rámci diskuze o tom, kolik z EU dostáváme a kolik odchází za hranice se opakovaně poukazuje na dividendy, které si zahraniční vlastníci vyvádějí ze svých českých dcer. Mezi tento odliv a členství v Unii nicméně nelze dát rovnítko. Celá řada států, které nejsou členy žádného většího uskupení, má podobnou bilanci plateb, tedy též hlásí výrazný odliv. To je zkrátka důsledek zapojení do celosvětových hodnotových řetězců, respektive pozice Česka v rámci těchto řetězců. Důležité v tomto kontextu je, že když se člověk zaměří na střední a východní Evropu, například na Slovensko, zjistí, že rozdíl mezi odlivem dividend a čistou pozicí rozpočtu je často minimální. Slovensku se v podstatě z Evropy vrací to, co “odchází na zisku.” V Česku je ten rozdíl obrovský. Proč? V některých oblastech možná čerpáme evropské fondy méně efektivně. Stejně tak ale platí, že je naše ekonomika velice výkonná a přitom je jen relativně malá část této výkonnosti absorbována uvnitř; což je náš problém. Slováci a Poláci mají ekonomiku, která tyto zdroje absorbuje lépe a stejně tak je na tom, paradoxně, lépe i řada států na jihu EU. Toto je národní záležitost, je to dáno strukturálním nastavením ekonomiky.

Peníze ve formě dividend by z České republiky odcházely ať už bychom byli součástí EU nebo ne. Je třeba si uvědomit, že dominantní postavení zahraničních firem v rámci naší ekonomiky vzniklo již v 90. letech, tedy v době, kdy jsme členy EU nebyli. Tento vývoj je totiž zcela přirozený. Jakákoli země snažící se přejít na tržní ekonomiku potřebuje zahraniční kapitál či know-how. Časem by se pak takto vzniklá závislost na zahraničních firmách měla snižovat. Vstupem do EU se tedy naše pozice zásadně nezměnila, pouze se nám otevřely nové trhy. Porovnávat vyplacené dividendy s dotacemi od EU tak nemusí být úplně vhodné. Současně je nicméně třeba si uvědomit, že ani dotace nemusí být vždy "výhra." Projekty, na které jsou dotace poskytnuty, totiž musí být z velké části hrazeny jejich provozovateli. V minulosti se tak především v zemích jižní Evropy stávalo, že se neziskový a neefektivní projekt rozjel jen aby byly čerpány dotace, což ale na jeho nevýhodnosti nic neměnilo. Dotace tak spíše škodily, než pomáhaly. Hlavní výhody členství v EU bychom tak měli hledat někde jinde.
Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ

Komentář Pavla Sobíška, UniCredit Bank
Diskuse o velkém odlivu dividend často nejdou k podstatě věci. Tou je skutečnost, že jim předcházejí velké zisky zahraničních firem v Česku, dosahované s relativně nízkou potřebou kapitálu. Právě proto je u nich naše země oblíbená. Vysoká návratnost kapitálu firem je přitom převážně výhodná i pro stát. Jako kontroversní vidím velký odliv dividend snad jen z vodárenství, kde se uplatňuje regulace cen, takže stát reguluje i návratnost kapitálu. Česko je mezi zeměmi CEE specifické tím, že téměř každá mezinárodní firma, která v Evropě něco znamená, zde má své zastoupení. Tímto ekonomika připomíná Irsko, kde je odliv dividend dokonce násobně vyšší. Rozdíl mezi Irskem a Českem je ale v charakteru činností, z nichž se zisky vytvářejí. V Irsku jde o vysoce kvalifikovaná řídící a servisní centra, v Česku převážně o montovny. Úkolem dne tedy pro nás je zatraktivnit podmínky pro podniky zaměstnávající vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, jinak se zisky začnou brzy snižovat a „problém“ odlivu dividend se vyřeší poněkud nešťastným způsobem.

Komentář Heleny Horské, Raiffeisenbank
Diskuse o odlivu zisků z Česka se, bohužel, zpolitizovala. Je tak dobře, že do diskuse vracíme ekonomické faktory. Podle mého názoru přitom problém s odlivem dividend v takovém rozsahu, jak ho vidíme u nás, není dán omezenou schopností domácí ekonomiky vstřebávat (absorbovat) investice. Míra investic v Česku je sice v regionu stále nejvyšší, ale přepočteno na jednoho zaměstnance to, lidově řečeno, zase tak velká sláva není. Průměrný zaměstnanec v Česku je celkem špatně vybaven výrobními prostředky od výkonné počítačové techniky po moderní stroje a zařízení. Je tu tak stále do čeho investovat. Jen mnoho investorů (zahraničních i domácích) váhá, jestli se to vůbec vyplatí. Podnikatelé si trvale stěžují na nepříznivé podnikatelské prostředí, nestabilní právní a daňový systém, klientelismus a podobně. Stojí-li tak tato země o investice, mělo by to být slyšet a vidět! Inspirovat se můžeme například v Estonsku, které na reinvestovaný zisk už mnoho let aplikuje nulovou daň.

K EU čelem, nebo zády? Přešlapujeme na křižovatce, Slovensko by nám mohlo pomoci

Ze strategického hlediska je jasné, že nevýhody spojené s tím, že nejsme součástí eurozóny rostou a výhody spojené s tím, že jsme vně klesají. Na příští vládě je, aby to reflektovala a případně nastavila nějaký harmonogram dalšího postupu. Určitě je ale třeba – ať už bude přístup vlády jakýkoli – upozorňovat na to, že dochází k významné změně a to zejména v důsledku brexitu. Dokud měla Británie v rámci EU budoucnost, byl blok zemí, které neplatily eurem, relativně silný a mohl tak hájit své zájmy. Napříště budou země, které jsou vně eurozóny, představovat méně než 15 procent ekonomiky EU. To – ať co se týče kvalifikované většiny v rámci evropských institucí, nebo toho, jak bude fungovat vnitřní trh a rozpočet – znamená, že budeme tahat za kratší konec provazu. Pomyslným budíčkem by se pro nás mohlo stát Slovensko. To se z úrovně 60 procent českého HDP v době rozpadu federace dostalo na 95 procent. Zásadní část konvergence přitom proběhla poté, co se zavázalo přijmout euro. Slováci tak už dnes mají při přepočtu na eura vyšší mzdy než my. A ve chvíli, kdy se před nás dostanou i v dalších parametrech, si možná uvědomíme, že děláme něco špatně.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek