Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Evropskou unii milujeme nenávidět. Většina politiků nás v tom utvrzuje, často realitě navzdory

1080p720p360p

3. DÍL SÉRIE CO (NE)SLIBUJÍ NEJVĚTŠÍ STRANY. Na evropské ekonomice – a tudíž sjednoceném, spolupracujícím kontinentu  – jsme bytostně závislí, přesto patříme mezi největší euroskeptiky. To reflektují i politické strany, které unijní agendu buď nemají, a nebo ji ladí na populistickou notu. Program férově pojímající sílu i slabiny EU a zároveň české zájmy tak nabízejí jen dvě partaje. Příčiny a důsledky tohoto stavu diskutovali ekonom České spořitelny Petr Zahradník a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Níže jsou jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.

Politici a Unie: Vládne nicota či demagogie, konstruktivní agendu nabízejí dvě strany

Analýza přístupu dvacítky největších stran k EU [z dílny P. Zahradníka] nám dá tristní obrázek: Pozitivní a sebevědomý program má jedna, maximálně dvě. Velmi opatrnický, sice ne odmítavý, ale víceméně pasivní tři, čtyři strany. U jedné (ANO) je velký rozpor mezi tím, co je v programu a co je hlásáno na předvolebních mítincích. A pokud – pro zajímavost – okomentujeme i politiku Hradu, nebude ji možné nazvat jinak než demagogickou karikaturou, která se snaží přesvědčit občany o tom, že klíčovým tématem diskuze o EU je zákaz výroby tuzemského rumu. V některých ohledech to koresponduje s postojem řady stran, které se ostře vyhraňují vůči Unii a operují i tak riskantními nástroji jako je referendum, nejrůznější výjimky a podobně. Reflektuje toto skutečné postoje politiků, a nebo jde jen o snahu nasbírat politické body? V Česku jsou [podle R. Špicara] politici, kteří věří, že EU je zlo (těch je málo); pak jsou tu ti, kteří si uvědomují, co vše dnes v Unii nefunguje – a není toho málo – a od toho odvozují svoji politiku, což je v pořádku; a do třetice, jsou tu ti, kteří v prvoplánové kritice či přímo odmítnutí EU vidí možnost jak generovat politický kapitál – a těch je dost.

Komentář publicisty Zdeňka Velíška
EU se nyní nachází v hodně delikátní situaci a veřejnost (která je národní, neexistuje evropská veřejnost) není dostatečně informována. Jinak, než že s lidmi budou politici komunikovat, to přitom nepůjde. Volič nevezme Lisabonskou smlouvu, aby se dozvěděl svá základní práva a povinnosti. Lidé tak nevědí, na čem národní politici na evropské úrovni spolupracují a proč; nevědí také, že je to v jejich národním zájmu, protože jim to nikdo neřekl. Příkladem může být Řecko: v zájmu všech bylo, aby nemělo problémy. Vznikl tak záchranný mechanismus, který je připraven pomoci komukoli z Unie. A ten se, pochopitelně, musí nějak financovat… V této souvislosti je dobré připomenout, že EU je soustátí. To vystihuje, že jde o státy, svým způsobem suverénní, a zároveň o jejich soudržnost. Jde o sdílenou suverenitu, suverenitu uvnitř daného spolku, která by nicméně neměla být užívána proti němu.

EU je dnes nefunkční hybrid s potenciálem. Pojďme to (ve vlastním zájmu) změnit. 

Prvotní cíl EU byl politický, hodnotový – šlo o to v Evropě, které se přezdívalo kontinent válek, vymyslet systém, který zajistí mír. To se povedlo, což je pádná odpověď těm, kteří tvrdí, že je Unie zkrachovalý projekt. Na druhou stranu jde dnes bezpochyby o nefunkční hybrid, který v nezměněné podobě nemůže napříště řešit nastalé problémy ani každodenní, provozní požadavky; není to ani společenství nezávislých států, které spolu jen obchodují, ani federace, která má jasně určeno, co se dělá na federální úrovni a co naopak přísluší na úrovně nižší. Stručně, strukturu EU je třeba dobudovat, protože je v současné podobě nefunkční a každá nová krize, kterou prochází, to ve stále větší míře potvrzuje. Zadruhé, je třeba, aby EU neporušovala svá vlastní pravidla. To opakovaně stvrzuje zhoubný politický dopad na ekonomické záležitosti, jako vstup Řecka do eurozóny nebo porušování hospodářských pravidel Francií. Ambicí Česka coby země, která patří (spíše) k severnímu, fiskálně odpovědnému a pracovitému křídlu by pak mělo být vstoupit do eurozóny, být součástí rozhodovacího jádra EU a tlačit na nutné reformy, kterými EU musí projít.  

Komentář Věry Venclíkové, PPZRS.ORG
Eurozóna je dobrý bezpečnostní prostor pro náš další ekonomický rozvoj a jistota životní úrovně pro všechny občany. Má totiž, v případě propadu domácí ekonomiky, připraveny pro své členy nástroje prevence i stabilizační mechanismus. Navíc můžeme být právoplatní členové silného politicko-ekonomického společenství a napravit své učňovské chybování ve správě věcí veřejných. Rozhodně méně drasticky, než jak to muselo řešit Řecko a Irsko. Současný pozitivní vývoj ekonomiky nám k tomu skutečně dává (patrně neopakovatelnou) příležitost. Kromě toho je případné členství Česka v eurozóně příležitostí prezentovat naše transformační bolestivé zkušenosti a podílet se tak na zlepšování pravidel přístupu k slabším členům EU.

Czechxit jako léčba šokem: Musíme z EU odejít, abychom pochopili, že ji potřebujeme? 

Politici by měli lidem jasně vysvětlit výhody vyplývající z členství v EU a naši závislost na Evropě. V opačném případě nelze vyloučit léčbu šokem, kterou nyní zažívají Britové. Ti si ve stále větší míře uvědomují, že se výhody organizace nejintenzivněji pociťují v čase, kdy ji člověk opouští; ne náhodou se tak dnes brexitu říká bregret. Onu lítost – respektive negativa spojená s odchodem Británie z Evropy – si přitom začínají uvědomovat i někteří čeští politici a byrokraté znalí toho, že když Česko vědělo co chce, nebylo v Bruselu bez šance. Británie, co se byznysu týče, v tom hrála podstatnou roli. Byl to náš spojenec, díky kterému bylo také vcelku jasné, že se eurozóna nestane skupinou udávající tempo a podobu integrace Evropy. Teď odešla a těžiště EU se začalo přesouvat do eurozóny. V souvislosti s tím má smysl zmínit i jasně prointegračně naladěného francouzského prezidenta a Německo, které zůstává proevropské. Často zaznívající názor, že bychom měli počkat na to, jak vše dopadne a pak případně do eurozóny vstoupit, lze v tomto kontextu považovat za naprostou naivitu: Když člověk vstupuje do něčeho, co už je hotové, nemá šanci to ovlivnit.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Čím více se od EU budeme distancovat, tím více bude platit, že se v Bruselu bude rozhodovat o nás bez nás. Česká republika se jako malý stát nikdy nebude moci spoléhat jen sama na sebe. Spolupráce s ostatními zeměmi EU tak pro nás bude vždy nutností. To, že jsme členy jedné Unie, přitom zároveň znamená, že musíme dodržovat určitá jednotná pravidla. Je sice pravda, že to úředníci v Bruselu často s různými předpisy přehánějí - a některé z nich jsou skutečně nesmyslné - na druhou stranu ale stále platí, že členství v tomto společenství je pro nás velmi výhodné. Z tohoto pohledu je v poslední době opakovaně diskutované vystoupení z EU extrémem. V takovém případě bychom si totiž museli dohodnout s EU nové podmínky a při jednáních o nich by naše postavení bylo velmi nevýhodné. Stručně, zatímco EU se bez nás obejde, my bez ní ne. Klidně by se tak mohlo stát, že bychom si, co se týče regulace, nijak nepomohli, a k tomu by se naše podmínky pro spolupráci s ostatními členy EU výrazně zhoršily.

Komentář ekonoma a exministra financí Ivana Pilipa
Eurozóna 2017 je v porovnání s eurozónou v roce 2007, co se obranných a záchranných mechanismů týče, mnohem robustnější. Výrazně zesílila evropská hospodářská správa, vznikl stabilizační mechanismus, který může pomoci problémovým členům měnové unie a tak dále. I přesto nelze vyloučit, že se eurozóna, nebo někteří její členové, dostanou do problémů; pokud se ale něco podobného stane, bude to nejspíš způsobeno domácí politikou dané země, případně hlubokou, exogenní krizí (podobně jako tomu bylo v případě poslední krize). Díky tomu, že se nástroje prevence a pomoci rozšířily a zlepšily, se ale riziko, že se to stane, významně snížilo.

Komentář Věry Venclíkové, PPZRS.ORG
Pomineme-li záchranné pásy, nastavené v eurozóně ekonomicky neukázněným zemím, a připomeňme si, že loni byla nejzadluženější Francie, je pro malý stát výhodou, bude-li členem společenství, které je celosvětově hospodářsky silné a prosperující. Problémem nových členů EU je nefunkční každodenní komunikace, která by jinak mohla fungovat jako rychlá zpětná vazba. Mezi politiky z těchto zemí, včetně ČR, není tolik zběhlých ve francouzštině a angličtině a už vůbec ne v luštění unijních dokumentů. Proto patrně nefunguje návaznost unijního systému na místní politiku a zájmy země. Co mohou zajistit různí referenti zastupující hlavy úřadů? Jak ve všech zemích bývalého sovětského bloku zajistit rychlou reakci a zpětnou vazbu, blokovanou složitými kompetenčními pravidly ve své podstatě nadiktovanými původními vládci? Ti politici, kteří volají po vystoupení z EU, jen jinými slovy přiznávají, že selhali, ať už u moci, nebo v opozici.

Post Sriptum: Tečka Petra Zahradníka

V rozhovoru zmíněné obavy týkající se neadekvátního uchopení evropského tématu v předvolebních programech našich stran získaly zbrusu novými volebními výsledky ještě silnější akcent. Strany, které vnímají EU jako hodnotu či princip, který je třeba ctít a chránit, se silou vůle dostaly do Sněmovny. Naopak ty strany, které EU považují za pragmatický supermarket, z něhož si vyberou jenom to, co se jim hodí, opanovaly samotné čelo nového politického žebříčku České republiky. 

Co se nejsilnějších stran týče, bronzoví Piráti optikou digitálního propojení zaujímají vůči evropské integraci patrně nejsilnější a nejvstřícnější postoj, následováni jsou nicméně na "bramborové pozici" otevřeným odporem vůči všemu "bruselskému" - odporem, který své radikální odmítání staví na velmi chabých, povrchních a neseriózních argumentech. Snad jediná útěcha z aktuálního volebního výsledku v kontextu našeho tématu je tak zcela nicotný zisk dalších anti-evropských novotvarů, jejichž argumentář a prezentace byly jednou velkou trapností.

Volební výsledky, bohužel, zcela očividně potvrdily, že nejen politická scéna, ale zvláště voličstvo, tedy občané, nejsou ze záhadných důvodů s to docenit význam členství naší země v EU, který je pro nás  tak zásadně přínosný. Rozsah jeho přínosnosti by si snad uvědomili možná až v čase, kdybychom se na bránu Evropské unie dívali trvale zvenčí. V této charakteristice jsme - třeba říci, že pohříchu - v rámci celé EU naprosto neopakovatelně originální.
 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek