Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Sdílím, tedy jsem: Vláda musí namísto zákazů vtáhnout Uber a spol. do hry

1080p720p360p

3. DÍL SÉRIE POVOLEBNÍ ČESKO. Sdílená ekonomika nabobtná globálně do roku 2025 o více než 2200 procent. Vyplývá to z analýzy společnosti PwC, podle které se pod tento explozivní růst podepíše takřka rovným dílem USA a Evropa. Vlády by se i proto měly Uber a spol. pokusit zapojit do hry, nikoli zakazovat. Podrobnosti diskutovali publicista a konzultant Roman Chlupatý a business development manager BlaBlaCars Chantal Ambord. Jako tradičně nabízíme hlavní teze doplňované o expertní ohlasy. 

Lesk a bída sdílení: Tradiční svět je pod tlakem, pomyslný koláč příležitostí je ale větší. 

Někteří komentátoři přirovnávají protesty proti Uberu a dalším představitelům sdílené ekonomiky k akcím anglických Luditů, kteří na počátku 19. století rozbíjeli stroje beroucí dělníkům v textilkách práci. Na první pohled jsou nedávné události v Praze nebo Paříži skutečně podobné, už na ten druhý je ale patrné, že to, co zažíváme nyní, se od událostí v Anglii před dvěma sty lety výrazně liší. Stroje tehdy připravovaly lidi o moc, nahrazovaly je. Sdílená ekonomika naopak lidem moc dává, dává jim práci. V souvislosti s jejím nástupem je tak třeba zamyslet se nejen nad tím, zda kvůli sdílené ekonomice nějaká pracovní místa v rámci staré ekonomiky zanikají, ale zároveň i nad tím, zda – respektive o kolik – se díky ní zvětšuje pomyslný koláč. Umožňuje sdílená ekonomika většímu množství lidí cestovat, být mobilní? Umožňuje více lidem zarezervovat si hotel nebo dům? Udělali by ti samí lidé to samé, pokud by služby sdílené ekonomiky neexistovaly? To jsou férové, relevantní otázky. Dostupná data přitom napovídají, že se díky sdílené ekonomice některé sektory zvětšily. To určitě dostalo některé lidi pod tlak, stejně tak to nicméně také vytvořilo nová pracovní místa.

Komentář Pavly Žížalové, PwC
Ono to možná ani s těmi stroji nebylo tak jednoznačné – ano, některé lidi připravily o práci či o moc, jiným ji ale daly. Někdo musel ty stroje vymyslet, zkonstruovat, vyrobit, někdo je musí opravovat, řídit, koordinovat atd. A tak je to i se sdílenou ekonomikou. Není to totiž jen Uber nebo Airbnb, ale spousta dalších i malých podniků, které by pravděpodobně jinak nevznikly. Nabízejí služby, které by nás dříve nemuselo napadnout využít, nebo bychom si je nemohli dovolit. Jako třeba vlastního soukromého kuchaře, který vám doma připraví několikachodové menu. Nebo výlet na poslední chvíli ve vypůjčeném sportovním autě.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Historie vývoje ekonomiky se nese ve jménu kreativní destrukce. To, že nové oblasti ekonomiky částečně či zcela vytlačují ty původní bylo vždy normální a přispívalo to ekonomické efektivitě. Pokud má někdo volný byt či pokoj, není důvod ho nevyužít. Stejně tak platí, že pokud má někdo auto, může s ním vozit i ostatní lidi. V případě, že se srovnají podmínky pro všechny strany, není tedy důvod proti sdílené ekonomice bojovat. O tom jak tento souboj dopadne - zda vyhrají tradiční poskytovatelé služeb, sdílená ekonomika, a nebo si na trhu své místo najdou obě strany - ať rozhodnou zákazníci. Z jejich pohledu je důležité, že čím větší je konkurence, tím větší je tlak na nižší ceny a lepší úroveň služeb. O poškození ekonomiky se přitom vůbec nedá mluvit, protože sdílená ekonomika nabízí příjem i lidem nezaměstnaným či nízkopříjmovým. Peníze, které zákazníci ušetří, pak mohou utratit někde jinde, což opět vede k větší efektivitě a růstu životní úrovně.

Kreativní disrupce: Sdílení typu BlaBla otevírá dveře do paralelního světa dopravy.

Svět je dostatečně velký na to, aby bok po boku mohli existovat, vhodně se doplňovat, reprezentanti staré a nové ekonomiky. Vlak například nabízí jen omezený počet spojů. Dnes, v době nových technologií, rychlých vlaků jako TGV a Eurostar (jednou se možná dočkáme i hyperloopu) tak může být pro ty, kterým jde o čas, právě tento způsob dopravy tím nejlepším; ale nemusí. Mnohé země jsou velké a stávající infrastruktura – vlaky, autobusy nebo letadla – nabízí jen omezený počet spojení do omezeného počtu míst. A právě proto 76 procent cest o délce v rozmezí 100-800 kilometrů lidé nadále dělají s pomocí aut (silnice jsou totiž stále nejkomplexnější dopravní infrastrukturou). BlaBlaCar a podobní přitom tento zdroj, jehož potenciál není v Evropě ani zdaleka využíván tak, jak by mohl, optimalizují. Průměrně tu v autě cestuje 1,7 člověka, což znamená, že většinou vidíte jen řidiče. Vždy se přitom najdou lidé, kteří cestují stejným směrem. Platformy sdílené ekonomiky je s řidičem spojí a tím umožní lépe využít existujících zdrojů. Cestování je díky tomu levnější, dostupnější a v neposlední řadě je tak možné cestovat přímo z bodu A do bodu B, což ostatní dopravci často nenabízejí.

Nevyhnutelná (r)evoluce: Uber a spol ze sítě nevymažeme, naučme se tedy s nimi žít.

V oblasti regulace musí dojít k evoluci, není cesty zpět. Lidé přitom musí pochopit, že se díky službám sdílené ekonomiky pomyslný koláč zvětšuje: mnozí dnes využívají jak hotelů tak i Airbnb respektive platforem, které jim umožní delší pobyt za mnohem méně, než na kolik přijdou tradiční ubytovací služby. Vlády by proto neměly vnímat sdílení jako něco, co poškozuje ekonomiku, ale jako něco, co společnosti přináší určitou hodnotu. Jde tedy o to najít cestu, jak by věci mohly fungovat. V tomto kontextu může – a nemusí – dojít k liberalizaci licenčního řízení. Každý stát má svou regulaci, licenční podmínky, legislativu a v neposlední řadě tržní specifika. Ti, kteří čelí disrupci (hoteliéři, taxikáři atd.), zástupci vlády, sdílené ekonomiky a další zainteresovaní hráči by si tak měli sednout k jednomu stolu a pokusit se najít nejlepší možné řešení. V jedné zemi se například společnosti jako Uber rozhodly spolupracovat s taxislužbou, umožnily taxikářům přístup na své platformy. Jinde se pracuje na legislativních úpravách, které reflektují specifika zúčastněných stran. Stručně, jeden recept pro všechny země neexistuje, každá země by tak měla na svém vlastním začít pracovat.

Post Scriptum: Tečka Romana Chlupatého
Sdílená ekonomika svou silou připomíná hurikán (oba živly si jsou podobné mimo jiné tím, že je prostě nelze ignorovat): Rozsahem i rychlostí penetrace tak sdílení předstihlo mnohé, stále žhavé trendy. Uber a Lyft například v roce 2016, tedy necelých deset let poté, co se objevily, hlásily zábor 5,1 procenta relevantního amerického trhu. E-commerce se chlubí devítiprocentním podílem na maloobchodu více než dvacet let od narození. I z toho pak vycházejí odhady PwC, podle kterých sdílená ekonomika mezi léty 2015 a 2025 nabobtná o více než 2200 procent na 335 miliard dolarů. Vlnu popularity, na které se sdílení (po)veze, přitom už dávno nepohání jen generace Y; 30 procent spotřebitelů patří ke generaci X (35-54 let) a 22 procent k baby boomers, kteří jsou ještě o kategorii výš. Stejně tak nejde o službu (výhradně) pro městské hipstery: 39 procent sdílení v USA probíhá ve venkovských oblastech, 30 procent na předměstích a 31 procent ve městech. A do třetice, sdílení není doménou Západu, což potvrzuje jak 600 milionů aktivních uživatelů v Číně, tak i nedávný průzkum Pew, podle kterého jsou globálně dva ze tří spotřebitelů ochotni sdílet a/nebo využít sdílení. Sečteno a podtrženo, snaha zastavit sdílení je podobně marná jako snaha zastavit silný vítr. Přesto se tak k němu (nejen) naši zákonorárci staví – pokud tedy k platformám jako Uber a Airbnb vůbec nějaký postoj zaujímají. Předstírání, že výzva neexistuje, a nebo se nás netýká, jako to dělá pražská radnice, je přitom stejně neplodný jako restrikce. Slovy klasika, když začne foukat, moudrý nestaví větrolamy, ale větrné mlýny. To pochopili třeba v Estonsku, které zapustilo sdílení do svého legislativního rámce tak, že jsou dnes spokojeni řidiči Uberu, taxikáři, spotřebitelé i státní pokladní. (Tým Alter Eko těší, že pomohl nastartovat debatu mezi autory estonské novely a zástupci české administrativy, díky které by se “větrné mlýny” mohly objevit i u nás.)

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek