Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Místo toho, abych nutil úřady, začal jsem to dělat sám,“ tvrdí muž, který označuje úkryty parašutistů

„Místo toho, abych nutil úřady, začal jsem to dělat sám,“ tvrdí muž, který označuje úkryty parašutistů

Jména parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše z operace Anthropoid zná snad téměř každý. Kdo ale někdy slyšel o rodině Khodlových, Smržových, nebo Strnadových? Těch, kteří parašutistům pomáhali, byly stovky. I oni riskovali život, když u sebe výsadkáře vyslané z Británie ukrývali a sháněli jim jídlo. Přestože většina z nich také neunikla smrti jako výsadkáři, kteří padli v kostele svatého Cyrila a Metoděje, vzpomíná se na ně výrazně méně. I ve filmech a literárních zpracováních se většinou objevují omezeně, nebo pod jinými jmény. Vylepšit povědomí o spolupracovnících parašutistů se před třemi roky rozhodl podnikatel Karel Polata. Od té doby organizuje a financuje umisťování pamětních desek na domy, kde odbojáři bydleli a kde přespávali i parašutisté.

Odhalování nových desek přitom není jen nějakým úředním výkonem. Polata se se svými kolegy snaží na slavnostní akt vždy přizvat někoho z rodiny, kdo svým zemřelým příbuzným desku odhalí. Takové akce pak bývají velice emotivní. „U potomků a rodinných příslušníků odbojářů převažuje hrdost na čin jejich příbuzných a většinou nepochybují o důležitosti operace Anthropoid,” popisuje Polata zkušenosti ze setkání s pamětníky.

Kdy jste přišel s nápadem na označování domů odbojářů? Co Vás k tomu vedlo?

První desku jsme odhalovali v roce 2014. Začal jsem o tom všem poprvé uvažovat po přečtení Padevětova Průvodce protektorátní Prahou, když jsem zjistil, že v jednom domě, který patří naší společnosti, bydleli spolupracovníci parašutistů, kteří byli popravení. V Pivovarnické 15 jsme tak umístili naši první desku, která připomíná manžele Strnadovi.

>Příběhy rodin, které pomáhaly parašutistům, si můžete přečíst zde.<

Jak výroba a instalace desky vypadala?

Během dvou měsíců jsem na vlastní náklady připravil pamětní desku a při té přípravě jsem se seznámil s dalšími historiky a badateli a také se členy Roty Nazdar. Od té doby jsem zjišťoval při procházkách Prahou, že ani ti nejbližší spolupracovníci parašutistů, kteří jim pomáhali aktivně a dlouhodobě, a teď myslím třeba ty odbojáře z Vysočan, nemají na domech nic, co by je připomínalo.

První deska ale nebyla poslední. Angažujete se v tom sám?

Nastartovali jsme potom takovou neformální iniciativu, ve které figuruji společně s historiky Jaroslavem Čvančarou, Vlastislavem Janíkem a s Rotou Nazdar a Československou obcí legionářskou. A daří se nám ve spolupráci s dalšími osobami i městskými částmi připravit, zajistit, namontovat a slavnostně odhalit desky dalším odbojářům. Ve všech těch domech, kde instalujeme pamětní desky, také vyrábíme ještě i informační tabule, které jsou umístěny v interiéru těch domů, aby si lidé, kteří se tam pohybují, dokázali ta jména na fasádě spojit s konkrétním příběhem.

1080p 720p 360p
Proti opravě Kubišova rodného domu se postavili místní. Lidé stále zpochybňují význam Anthropoidu

Jak si vybíráte odbojářské rodiny, které chcete připomenout?

Řada těch rodin byla uctěná deskami ihned po válce, třeba Fafkovi, Moravcovi, nebo Zelenkovi. Takže se to snažíme doplňovat tam, kde to chybí. Postupujeme teď v Praze po městských částech a mám radost z toho, že se toho někteří lidé chytili. Nedávno jsme odhalovali také desku v Plzni a ta akce byla dobrá v tom, že sám magistrát byl překvapený tím, že se to podařilo uskutečnit. Říkali, že většinou za nimi někdo chodí a chce peníze a my jsme přišli, vše jsme si zařídili a jen jsme chtěli, aby z radnice na to odhalování dorazili. Podle mě je to dobrý příklad občanské iniciativy, která přichází odspodu.

Jak umísťování a odhalování probíhá?

V poslední době to spočívá v tom, že městské části, které oslovíme, zaplatí výrobu desek, což je asi osm tisíc za kus, a ty ostatní doprovodné náklady, které jsou zhruba stejně velké, platíme my, nebo je dokážeme zajistit nějakou kooperací se spřátelenými firmami.

Loni jste například odhalili desky vysočanským sokolským rodinám - Piskáčkovým, Smržovým a Khodlovým. Proč někteří spolupracovníci parašutistů museli na podobné veřejné uznání čekat přes 70 let?

Khodlovi byli vzpomenutí už na pomníku na hřišti vysočanského sokola a měli ještě vilku ve Svépravicích, kde už také deska existuje. Ale ve Vysočanech, kde ukrývali Gabčíka s Kubiše a odkud oba muži pravděpodobně odcházeli v den útoku na Heydricha, tam nic nebylo. Ty osudy se rozkrývaly postupně, protože v roce 1946 ta válečná odbojářská síť nebyla ještě dostatečně popsaná a po roce 1948 už k tomu ani nebyla vůle. Takže co se nestihlo do roku 1947, tak muselo většinou počkat až dodneška.

Jaká je domluva s úřady, případně s majiteli domů?

Mám radost, že v některých městských částech se na tom dohodneme během několika minut. Třeba na Praze 9 jsme přišli, řekli, podali si ruce a za čtyři měsíce už byly desky na svém místě. Nyní se snažíme, aby v nové developerské čtvrti, která tam vzniká, byly ulice pojmenované po zdejších hrdinech v odboji.

Pamětní deska v PlzniPamětní deska v Plzniautor: ČTK

Už se někdy stalo, že se Vám desku kvůli nesouhlasu nepodařilo umístit?

Z těch zatím 15 navrhovaných desek jsme jen u jednoho majitele domu nedostali souhlas, což mě velice mrzelo, protože deska v ulici U Kanálky měla připomínat 5člennou rodinu Brychových, kteří zemřeli v Mauthausenu.

Při odhalování často bývají děti zabitých odbojářů. Jak hodnotí čin svých rodičů, kvůli kterému se často stávali sirotky?

Na rozdíl od některých jiných lidí, tak u potomků a rodinných příslušníků odbojářů převažuje hrdost na čin jejich příbuzných a většinou nepochybují o důležitosti operace Anthropoid. Ale je pravděpodobné, že i u nich se ten názor asi měnil a časem musel projít nějakým vývojem.

Proč se angažujete v této iniciativě? Máte k parašutistům a odboji za druhé světové války nějaký osobní vztah?

Vím, že jsem jen jeden z dlouhé řady těch, které příběh Anthropoidu silně zasáhnul. A podle mě oslovuje všechny generace. U mě to začalo už v dětském věku, když jsem byl se svým tátou v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje a snažil jsem se pak vstřebávat všechny tehdy dostupné informace o útoku na Heydricha, které byly tehdy k dispozici. Po padesátce jsem se pak rozhodl podstoupit parašutistický výcvik, abych si alespoň trochu přiblížil jejich situaci. A od té doby jsem poznal nejméně tři další lidi, kteří se parašutismu začali věnovat ze stejného důvodu. A tak místo toho, abych psal na nějaké úřady a nutil je, aby někam umisťovali desky, tak jsem to začal dělat sám.

Všechny díly seriálu ANTHROPOID si můžete přečíst zde.

Fotografie z knihy Anthropoid byly použity s laskavým svolením autora Jaroslava Čvančary.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek