Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nejen Gabčík a Kubiš: Parašutisté volili radši smrt než zradu. Kdo přežil válku, skončil často v lágru

720p360p

Mnozí se vraceli domů po třech, nebo čtyřech letech. Nečekali tu na ně ale s otevřenou náručí. Parašutisté, kteří seskakovali do protektorátu, se museli připravit na to, že jim doslova denně může jít o život. Bez pomoci domácího odboje a mnohdy i vlastních rodin by zvládli ve vlasti operovat možná jen několik dnů. Přesto z první vlny výsadků téměř nikdo válku nepřežil. Pokud hrozilo prozrazení a zatčení, většina mužů si vzala život, aby nepadla do spárů gestapa. Nacisté přesto následně vyvražďovali nejen jejich spolupracovníky, ale i celé rodiny. O Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi z výsadku Anthropoid se poslední dobou mluví celkem často, co ale další desítky parašutistů, kteří za války riskovali život? „Nikdy se na ně nebude vzpomínat dostatečně, protože těch 40 let, kdy se tady na ně nemohlo vzpomínat vůbec, tak to se už nedá dohnat," vysvětluje historik Pavel Šmejkal.

„Parašutisté rozhodně počítali s nejhorším. Určitě pro sebe, pro svoji rodinu možná z počátku ne. To, že nacisté začali vyvražďovat i rodiny podporovatelů a parašutistů, to bylo novinkou. Věta "bude popraven s celou svou rodinou" se objevuje až po útoku na Heydricha. Zachoval se dopis Jana Kubiše ještě z Anglie, ve kterém píše, že kdyby se s ním něco stalo, tak prosí, aby se někdo postaral o jeho rodiče. Jeho rodinu potom nacisté vyvraždili skoro celou,“ popisuje pro INFO.CZ historik Jiří Padevět. První vlna parašutistů do protektorátu seskakovala s odhodláním a touhou bojovat. Až na místě ovšem často zjistili, že situace je jiná, než jak si exilová vláda v Londýně představovala.

Mnozí parašutisté se zmrzačili už při doskoku, přesto bojovali dál

Po absolvování výcviku a rozdělení do operačních výsadků nezbývalo parašutistům než čekat. Start letadel podmiňovalo hlavně vhodné počasí. Kvůli tomu muselo množství paravýsadků čekat i týdny. Vhodné podmínky byly totiž pro úspěšný seskok klíčové a závisel na nich osud posádky. „Parašutisté se do protektorátu potřebovali dostat za tmy a také nad Německem letět potmě, což například v létě, když jsou krátké noci, jde špatně. Jinak hrozí sestřelení, což se stalo třeba skupinám Bronse a Iridium, které mají pomníčky kousek od Mnichova,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik a autor knihy Protektorátem po stopách parašutistů Pavel Šmejkal.

Úspěšným seskokem to ale teprve začalo. Poměrně velké množství parašutistů se po dopadu zranilo, což byl případ i Josefa Gabčíka ze skupiny Anthropoid nebo Ludvíka Cupala z výsadku Tin. Ten si při dopadu poranil nohu a způsobil si i vnitřní zranění, které se mu už do předčasného konce jeho života nezahojilo a údajně musel chodit i o holi. Ani při počátečních nezdarech se ale parašutisté nevzdávali. „Zajímavý je i osud skupiny Cottage. Skupina je možná silné slovo, protože ji tvořil jen Vlastislav Žuk. Přestože při dopadu rozbil radiostanici, poranil si kolena a stal se z něj fakticky invalida, tak se dokázal probít a navázat kontakt s odbojem a těch pár měsíců do konce války přežil,“ vysvětluje Šmejkal.

720p 480p 360p 240p
Heydricha měl původně zabít někdo jiný. Do přípravy nebezpečné mise zasáhlo zranění

Dle instrukcí se měli parašutisté po dopadu co nejdříve vysvobodit z padáku a vysvléct z kombinézy, pod kterou už měli oblečené civilní šaty. Součástí jejich vybavení byla i lopatka. Kombinézu s padákem i operační materiál měli totiž dle rozkazu nejdříve zakopat a až později se pro věci vrátit a ukrýt je jinde. Parašutisté dostali na cestu peníze a falešné doklady, případně i další své fotografie, které měli použít k výrobě dalších falešných legitimací. Zpět do vlasti si ale nesměli vzít žádné osobní věci, které by je nějak mohly spojovat s jejich dřívějším životem, protože na padělaných dokladech už měli nová jména. Pouhá fotografie přítelkyně se stala osudnou Ivanu Kolaříkovi z výsadku Out Distance.

Přes přísný zákaz si totiž s sebou vzal osobní věci. Konkrétně fotografii svojí milé Milady Hrušákové, na jejímž rubu bylo věnování. Fotografii měl v peněžence, kterou ale při seskoku vytratil. Nedlouho potom ji našli četníci, které na seskok upozornili místní hasiči, kteří si dopadajících parašutistů všimli. Kolařík se zatím vydal do Valašského Meziříčí k rodičům, kde se dozvěděl, že jeho Milada se už zasnoubila s někým jiným. Gestapo nedlouho poté na základě nalezené fotografie zatklo Kolaříkovy rodiče i Miladu s jejími příbuznými. Parašutista se nejdřív skrýval ve Zlíně. Nakonec ale odjel do Vizovic a zde se dobrovolně otrávil kapslí cyankáli. Kolaříkovu rodinu i rodinu Milady Hrušákové i ji samotnou nacisté popravili 30. května 1942. To vše způsobila jediná fotografie. Podle Šmejkala v tomto případě selhal nejen 22letý Kolařík, ale i ti, kteří měli na dodržování tohoto zákazu dohlížet v Británii.

Kontakty často selhaly, parašutisté se museli obracet i přes zákaz na vlastní rodiny

Po dopadu a ukrytí materiálu parašutisté měli vyhledat spolehlivé odbojáře, na které dostali kontakty v Británii. Bez jejich pomoci by totiž v protektorátu nedokázali přežít. „Někdo vás musí ubytovat, musí vám dát najíst. Shánění potravin nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes. Někdo vám musí prát košile, zašívat saka, starat se o vaše zbraně a výbušniny, prostě starat se o vás logisticky a pomáhat vám s přípravou akce,“ shrnuje Padevět. Takových spolehlivých kontaktů ovšem parašutisté potřebovali několik. Protože v žádném z bytů odbojářů nebyli úředně přihlášení, museli se neustále stěhovat, aby dlouhým pobytem u některých rodin nevzbudili podezření okolí.

Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a po vyhlášení prvního stanného práva začala v protektorátu série zatýkání, která řady odboje silně oslabila. Spolehliví spolupracovníci, na jejichž dveře pak parašutisté klepali, tak byli často buď už mrtví, nebo v koncentračním táboře. „Parašutisté z Anthropoidu měli štěstí, že okamžitě po seskoku narazili na vlastence, kteří jim pomohli. Takové štěstí neměl třeba parašutista Viliam Gerik z výsadku Zinc, který seskočil do protektorátu, dostal se do Prahy a dvě nebo tři jeho kontaktní adresy selhaly. Bez spojení, bez potravinových lístků a bez možnosti dlouhodobějšího úkrytu nevěděl, co dělat. Nakonec se šel udat na českou policii a domníval se, že jako Slováka ho vrátí na Slovensko, ale bohužel byl předán gestapu,“ popisuje Padevět.

Viliam Gerik (vlevo) s Karlem Čurdou u poválečného souduViliam Gerik (vlevo) s Karlem Čurdou u poválečného souduautor: ČTK, archív Nedělního Blesku

Slovák Gerik se ocitnul v místě, kde žádné blízké neměl. Jiní parašutisté se ale často v případě selhání kontaktů obraceli na vlastní rodinu, přestože i to bylo kvůli nebezpečí prozrazení zakázané. „Parašutisté se hodně často spojovali se svými rodinami, ale nebylo to proto, že by je chtěli vidět, ale protože neměli jinou možnost. Když vás pošlou někam, kde vám půjde každý den o život, a zjistíte, že vaše kontakty selhaly, tak na koho se obrátíte? Buď můžete zalézt do lesa, nebo můžete spáchat sebevraždu, což bylo proti vojenské přísaze a nikdo to neudělal, dokud nehrozilo bezprostřední riziko zatčení a smrti. Proto se parašutisté obraceli na někoho, komu můžou věřit, a kontaktovali své rodiny. Například Alfréd Bartoš ze skupiny Silver A působil v Pardubicích, odkud byl, všichni ho tam znali a stejně ho nikdo neudal,“ vysvětluje Šmejkal.

Odplata nacistů byla drtivá. Zatkli 200 příbuzných Jana Kubiše

Napomáhání parašutistům ale bylo trestným činem, za který po útoku na Heydricha hrozila smrt. Nacisté přitom nechtěli zabíjet pouze spolupracovníky parašutistů, ale dle vyhlášky i celé jejich rodiny, což bylo tehdy novum. „Nikdo nečekal, že by odplata nacistů byla tak strašlivá. Perzekuce celé rodiny byla do té doby nevídaná. Těžko říct, jestli si ale parašutisté strach o rodiny připouštěli. Další výsadky už věděly, do čeho jdou, protože zprávy v Anglii měly,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik Zdeněk Špitálník. 

„Nejhůř dopadla rodina Kubišova a Valčíkova. Z Kubišovy rodiny popravili 13 lidí a více než 200 vzdálenějších příbuzných a známých skončilo v koncentračním táboře. Z rodiny Valčíkovy popravili minimálně 14 jejich členů,“ uvádí Padevět. Je otázkou, zda by parašutisté do akce šli, když by věděli, že tím ohrozí své blízké, kteří se mnohdy do aktivního odporu nezapojili a zemřeli skutečně pouze kvůli tomu, že měli v rodině parašutistu.

Josef Valčík na předválečné fotografiiJosef Valčík na předválečné fotografiiautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Další výsadky už měly zprávy o tom, jak dopadla první vlna parašutistů. Z té první vlny, kdy jich do protektorátu seskočilo 27, přežili tři. Celkem tedy pět, ale Viliam Gerik a Karel Čurda byli po válce za spolupráci s gestapem popraveni. Kubiš s Gabčíkem byli ale parašutisté číslo tři a čtyři. Takže v té době netušili, co je tady čeká. Stejně tak to netušili ani ti, kteří je vysílali a měli možná trochu zkreslené představy o tom, jak to tady vypadá. Asi také podcenili gestapo, které v létě 1942 vědělo o většině parašutistů, kteří tady byli vysazeni. Buď už je zadrželi, nebo jim byli na stopě,“ dodává Špitálník.

Osud většiny parašutistů končil stejně: kulkou do spánku z vlastní pistole

Pokud se parašutisté dostali do ohrožení života, nebo bylo pravděpodobné, že by je mohlo zatknout gestapo, volili nejčastěji dobrovolný odchod ze života. „Prakticky všichni parašutisté v ohrožení volili sebevraždu. Ať to byl Arnošt Mikš (výsadek Zinc), Alfréd Bartoš (výsadek Silver A), Vojtěch Lukaštík (výsadek Intransitive) nebo parašutisté v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje, vždy radši volili dobrovolnou smrt. Volba nepadnout do spárů gestapa živí a raději zemřít, byla u těch prvních dvou vln výsadků častější. S přibližujícím se koncem války pak i parašutisté zkoušeli nějak přežít a většině to pak vyšlo, protože nacisté je pak už třeba potřebovali k nějakému vyjednávání se západními armádami,“ dodává Šmejkal.

720p 360p
„Češi se nevzdávají,“ volali z krypty. Sedm parašutistů hodiny bojovalo proti stovkám nacistů

Přestože ke speciálnímu výcviku a k nasazení do protektorátu byli vybírání ti nejlepší z nejlepších, strach i neočekáváné okolnosti občas přinutily některé k tomu, že místo hrdinské smrti vlastní rukou začali spolupracovat s nacisty. „Z osmi desítek vysazených parašutistů jich kolaborovalo celkem devět. A velice aktivní až do konce války, nebo do konce svého života byl jen Karel Čurda (Out Distance) a Václav Kindl (Intransitive). Viliam Gerik, který zezačátku sice fungoval jako konfident, se postupně ze spolupráce s Němci snažil vyvázat a nakonec skončil v koncentračním táboře. Po válce se pak přihlásil na policii a skončil na šibenici. Dalším byl Adolf Horák, velitel Sulphuru, který nejprve spolupracoval aktivně, ale pak se snažil s kolaborací skončit a nakonec byl popraven v Terezíně. A u těch ostatních to bylo tak, že sice přislíbili spolupráci nacistům, ale varovali smluvenými znaky v komunikaci Anglii, že pracují pod nátlakem, a v Británii věděli, že jim nemohou udávat informace, které by předávali normálně. Takže ti aktivní konfidenti byli dva, tři,“ vypočítává Šmejkal.

Z Kindla udělali nacisté poslušného konfidenta. Po roce ho „omylem“ popravili

Karel Čurda měl na svědomí stovky životů, když zradil po útoku na Heydricha Kubiše s Gabčíkem a ochotně udal také množství odbojářských rodin včetně těch, které mu samotnému pomáhaly. Až do konce války aktivně pracoval do Němce. I nadále se vydával za parašutistu a podařilo se mu tak například oklamat Františka Pospíšila z výsadku Bivouac, kterého vylákal do Prahy, kde ho zatkli a popravili nacisté. Po válce se Čurda sám přihlásil na policii a 29. dubna 1947 byl popraven.

Konfident Karel ČurdaKonfident Karel Čurdaautor: archiv Blesku, INT

Václav Kindl byl velitelem výsadku Intransitive, který seskočil do protektorátu 29. dubna 1942. Společně s dalším členem skupiny Bohuslavem Grabovským se připojili k odbojové organizaci Obrana národa. V březnu 1943 je ovšem zatklo gestapo a přesvědčilo je ke spolupráci. Grabovský ale souhlasil jen naoko, nacisté jeho lest prohlédli, zatkli ho a popravili. Kindl dál pracoval pro gestapo jako agent provokatér. Zemřel za nevyjasněných okolností v květnu 1944, když pomáhal při pátrání po veliteli skupiny Calcium, když ho údajně omylem zasáhnul několika ranami příslušník gestapa.

Za války unikali nacistům, po roce 1948 je dostihli komunisté. Kdo neemigroval, skončil v kriminále

Na ty parašutisty, kteří válku přežili, ale nečekal většinou šťastný osud. Komunisté po roce 1948 začali s perzekucí zahraničních vojáků a pro parašutisty vyslané z Británie zase nebylo v zemi bezpečno. Tentokrát je ovšem nepronásledovali nacisté, ale komunisté.

„To je jedna nejsmutnějších částí našich dějin. Ti parašutisté, kteří nestihli včas utéct do zahraničí, skončili z valné většiny v kriminále. Odseděli si dlouhé i krátké tresty a nikdo z nich se neměl šanci zapojit, jak by bylo vhodné a jak by se třeba i očekávalo, do vybudování fungujícího poválečného vojska. Většinou skončili v dělnických profesích. Trochu uvolněnější situace byla v 60. letech, po roce 1968 se to zase zhoršilo. Někteří z nich byli rehabilitovaní, ale stejně se dál o nich nemluvilo,“ popisuje Šmejkal. Komunisté krom toho snižovali přínos parašutistických výsadků a dokonce vyráběli falza historických dokumentů, aby vyvrátili důležitost operací.

720p 360p
Heydrich měl odjet do Francie a odboj si útok na protektora nepřál. 7 největších lží o Anthropoidu

V posledních letech díky vzrůstajícímu počtu filmů i knih roste i povědomí o parašutistech. Přestože v popředí zůstávají hlavně Jan Kubiš a Josef Gabčík z výsadku Anthropoid, do povědomí se dostávají i další hrdinové. „Lidí v okruhu podporovatelů parašutistů, těch celých dobrých rodin bylo opravdu hodně. Naším úkolem je šířit o nich povědomí. O Gabčíkovi a Kubišovi se naštěstí již mluví hodně. Nyní se zlepšilo povědomí i kolem těch ostatních parašutistů z krypty, kteří byli ještě donedávna celkem v pozadí,“ shrnuje pro INFO.CZ historik Marek Melša. Parašutisté z krypty ovšem tvořili pouhý zlomek ze všech hrdinů, kteří za války do protektorátu seskočili.

Povědomí se lepší, 40letý dluh z dob komunismu už ale nikdo nesmaže

„Nikdy se na ně nebude vzpomínat dostatečně, protože těch 40 let, kdy se tady na ně nemohlo vzpomínat vůbec, tak to se už nedá dohnat. V posledních pěti, deseti letech se snažíme ten dluh smazat, ale je tak velký, že už to nepůjde. Protože dokud ti lidé byli živí, mohli být oceněni a mohlo se jim veřejně děkovat, tak byli v kriminále a nesmělo se o nich mluvit. A když umřeli, tak ano, můžeme si je připomínat posmrtně, ale ten dluh už nikdy nevyrovnáme. A stejné je to i u těch, kteří jim pomáhali a padli. Spousta svatobořických dětí se dočkala jakéhosi uznání zásluh svých rodičů, až jim bylo přes 50 let. Je to dobře, že se na ně vzpomíná, ale nikdy toho nebude dostatek,“ doplňuje Šmejkal.

Příští týden bude tématem seriálu Anthropoid komplikovaný osud některých konkrétních parašutistických výsadků vyslaných z Velké Británie.

Všechny díly seriálu ANTHROPOID si můžete přečíst zde.

Fotografie z knihy Anthropoid byly použity s laskavým svolením autora Jaroslava Čvančary.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek