Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Deset let od ekonomické krize. Poučili jsme se, nebo se znovu blížíme krachu?

Deset let od ekonomické krize. Poučili jsme se, nebo se znovu blížíme krachu?

Tento týden je to deset let, co se svět ponořil do vleklé finanční krize. Málokdo to tehdy tušil, nicméně tehdejší chamtivost investičních bankéřů poznamenala svět na mnoho let dopředu. Nešlo jen o peníze, mnoho lidí přišlo o práci, úspory, sny. Přes deset tisíc lidí si podle statistik kvůli této krizi vzalo život. I proto takřka neprodleně začala opatření, aby podobná katastrofa nemohla svět v blízké budoucnosti zasáhnout. Jsou však tato opatření stále ještě dostatečná, nebo se již opět nacházíme na kraji útesu?

Když ekonomická krize skutečně začala, věděl o tom tehdy jen málokdo. První projev pádu totiž přišel nenápadně, ve chvíli, kdy francouzská banka BNP Paribas zmrazila své tři hedge fondy, které se zaměřovaly na obchodování s rizikovými hypotékami. Tehdy jakoby to byl následek jednoho proroctví. Během léta totiž hlavní ekonom této banky pro oblast Asie prohlásil, že z příštích měsíců opravdu nemá dobrý pocit. „Je to jen takový pocit, že je něco špatně. Nedělá mi to dobře,“ prohlásil tehdy. Nebyl sám, krizi předvídal třeba i poradce banky UBS George Magnus. 

Oba měli pravdu. V následujících týdnech a měsících se rozpoutalo finanční peklo a svět se dostal na poušť likvidity. Hmatatelné peníze se staly prudce nedostatkovým zbožím. Banky kolabovaly, nezaměstnanost prudce vystřelila, bankrotovaly dokonce celé vlády. Důvodem byla klasická z lidských neřestí: chamtivost. Nikdo se totiž tehdy, ve zdánlivě dobrých časech, nestaral o to, kdo všechno dostane půjčku či hypotéku. Na tyto instrumenty proto běžně dosahovali i lidé, kteří na ně dosahovat neměli, což byl začátek jednoho velkého problému. Ve chvíli, kdy totiž začaly padat k zemi nafouknuté ceny amerických nemovitostí, lidé měli obtíže své půjčky ufinancovat a osudná kola krize se začala roztáčet. Problémy se následně přelily na banky, z bank pak na vlády a do globálního ekonomického systému. 

Rostoucí nezaměstnanost, krachy podniků, kolaps růstu mezd, ekonomického výkonu či míry produktivity byly jen některé ekonomické indikátory, které se vlivem krize kompletně zhroutily. Finanční nezodpovědnost ziskuchtivých bankéřů všechny zasáhla neobyčejně tvrdě, proto si centrální banky chtěly být jisté, že se podobná událost nebude pořádně dlouho opakovat.

Reformy finančního sektoru po krizi proto byly výjimečně rozsáhlé. Nové nároky centrálních bank, států i nadnárodních organizací jako je Mezinárodní měnový fond (MMF) měly zaručit, že k podobnému scénáři již nedojde. Podle guvernérky americké centrální banky (Fed) Janet Yellenové opatření splnila svůj účel. „Další taková krize během našich časů nejspíše již nenastane,“ uvedla. Ne všichni ale sdílejí její přesvědčení.

„Je to vždycky tak. Po hluboké finanční krizi státy přijímají radikální opatření – když pro nic jiného, tak aby zabránily krizím novým. Jenže postupem času, a i díky těmto opatřením, dochází k ekonomickému boomu, a lekce, kterou národy dostaly během měsíců a let krize, jsou rázem zapomenuty,“ myslí si Ken Rogoff, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu. „Je nejpravděpodobnější, že další taková krize přijde tak za 30, 40 let. Je ale třeba si uvědomit, že žijeme ve velmi rychlé ekonomice a je těžké vědět to jistě,“ dodává.

Guvernér britské centrální banky Mark Carney si je jistý, že globální bankovní sektor je nyní proti takovým otřesům dobře zabezpečen, zejména díky vyšším kapitálovým požadavkům na finanční instituce. Dostatečný finanční polštář by měl totiž takové šoky absorbovat a banky by proto obtížnější období měly přežít ve zdraví. Kdyby měly banky před deseti lety tolik kapitálu, jako mají nyní, ekonomickou krizi by ustály a půjčovat by vůbec nepřestaly.

Kapitálové polštáře jsou jedním ze základních nástrojů pro zlepšení obranyschopnosti celého sektoru. Jak byly zaváděny je vidět i na návratnosti kapitálu (RoE) finančních společností, který se se zvyšujícím se základním kapitálem v průběhu let snižoval. To sice není dobrá zpráva pro investory, protože to má vliv na velikost dividend, nicméně finanční bezpečnost musí být na prvním místě.

Je však dostatečně zabezpečený bankovní sektor zárukou, že k další globální finanční krizi již skutečně nedojde? Soudit lze jen velmi obtížně. Britský deník Telegraph tvrdí, že vládní dluhy jednotlivých států i nadnárodních celků, jako je eurozóna či Evropská unie, se během poslední dekády výrazně zvýšily. A to by mohlo znamenat potenciální rizika.

Vládní dluh Velké Británie se za posledních deset let zvýšil o sto procent na 88,8 procenta hrubého domácího produktu (HDP), dluh USA vzrostl téměř o 50 procentních bodů na 108 procenta HDP. Státy PIGS, zejména Řecko a Itálie jsou na tom výrazně hůře, mimo jiné i proto, že do krize vstupovaly s vypůjčovanými 100 procenty HDP. Nyní je Řecko zadluženo na úrovni 180 procent HDP, dluh Itálie činí 130 procent HDP.

Ken Rogoff se sice domnívá, že tyto úrovně jsou dlouhodobě udržitelné – nicméně jen do chvíle, dokud úrokové sazby a pořizovací náklady půjček zůstanou na nízkých úrovních. „Úrovně dluhu nejsou problém, pokud zůstanou úrokové sazby nízko,“ tvrdí. Jenže s oteplováním globální ekonomiky a očekávaným růstem jen otázkou času, jak dlouho na takto nízkých úrovních vydrží.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek