Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dombrovský pro INFO.CZ: Radikální přerozdělení bohatství v Česku nehrozí. Jsme o sto let jinde

Dombrovský pro INFO.CZ: Radikální přerozdělení bohatství v Česku nehrozí. Jsme o sto let jinde

S přicházející digitalizací a automatizací se čím dál více mluví o myšlence nepodmíněného základního příjmu, zjednodušeně řečeno „penězích pro všechny“. Přemýšlí se o změně v pohledu na práci i v Česku? „Máme velmi myšlenkově rigidní politickou reprezentaci, která uvažuje v pojmech 20. století. Když se řekne pracovní trh, tak řeší primárně regulaci v kolejích, které jsou zažité pro druhou průmyslovou revoluci, ne pro čtvrtou. Myšlenkovým nastavením jsme o sto let jinde. Nemyslím, že bychom byli schopni radikálně změnit způsob, jakým se přerozděluje bohatství,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ analytik společnosti LMC, která vyvíjí například portály Jobs.cz nebo Prace.cz, Tomáš Ervín Dombrovský. Dodává, že nás ke změně mohou donutit další státy, které s konceptem více pracují. A nebo také napětí ve společnosti, když část lidí přijde kvůli technologickém změnám o práci. 

S přicházející robotizací a digitalizací se čím dál více mluví o tom, že část lidí může přijít o práci. Jak je na tuto situaci připraveno Česko? Mění se tu přístup k práci?

V Česku pro to data moc neexistují. Tímto směrem ale řešíme celoživotní vzdělávání, které má lidi udržet na pracovním trhu. Jednou věcí jsou rekvalifikace, které celkem dobře fungují, a pak je tu fenomén druhé kariéry, který se pomalu rozjíždí i v Česku. Lidé ve středním věku končí s tím, čemu se věnovali třeba dvacet let, a přesouvají se jinam. Jejich snaha stále naráží na bariéry, především nedůvěru v to, že se jim radikální změna může podařit. Příklady už tu ale existují. Pohled se celkově začíná měnit, protože pro část lidí to prostě bude nutností. Některé profese vymizí.

Jak palčivý problém to v tuzemsku představuje?

My jsme zrovna jedna ze zemí, která je poměrně ohrožena. Současný extrémní nedostatek lidí s určitou kvalifikací povede k tomu, že budeme muset automatizovat poměrně rychle - typicky ve výrobě, která nyní společně s návaznými činnostmi zaměstnává čtyřicet procent lidí. Mnoho pozic bude automatizováno a ti lidé se budou muset posunout do jiných zaměření, nebo si práci budou muset sami vymyslet, rozjet něco vlastního. Jde v podstatě o vynucený fenomén osvobození se od zaměstnaneckého poměru. Podstatné ale je, že v této oblasti dnes nic neděláme. Nikdo s touto myšlenkou na úrovni celostátní politiky nepracuje. Nepřemýšlí se tu nad jinými koncepty sociálního zabezpečení. Nezkoušíme tu experimentu jako ve Finsku nebo Nizozemsku (země experimentují s nepodmíněným základním příjmem – pozn. redakce). Firmy jsou dnes možná důležitějším nositelem vzdělávání než běžné vzdělávací instituce. Samy investují do rozvoje lidí.

Existuje podle vás dostatečně velký prostor, kam mohou lidé zasažení automatizace přejít, nebo je potřeba úplně přehodnotit pohled na práci?

Třeba péče o blízké v domácnosti je prací už dnes, ale není placená. K této změně dojít musí. I v sociálním zabezpečení musíme počítat s tím, že lidé, kteří se věnují péči o blízké, by měli dostávat nějakou část z celkového bohatství, které jako ekonomika tvoříme. Šetří totiž třeba náklady institucí. Jejich práce má obrovskou hodnotu – i včetně pozitivních společenských dopadů. Druhá věc je ta, že v českém prostředí oblast služeb nezažila ještě pořádnou renesanci. Prošli jsme si fází obrovského zvýšení objemu výroby, máme tady zajímavé firmy, typicky technologické – kvetou tu například nanotechnologie a podobně. Ale stále jsme ve fázi zpracovatelského průmyslu. Oblast služeb tu má ještě obrovskou budoucnost. Logicky se tak lidé, kteří budou odcházet třeba kvůli automatizaci z průmyslu, budou posouvat do oblasti služeb. Co konkrétně budou dělat, je otázka. Asi to nebude jako před dvaceti lety, skladba práce se promění. A digitalizace se týká velmi výrazně i oblasti služeb.

Mělo by se podle vás v Česku přemýšlet o základním nepodmíněném příjmu, tedy konceptu, kdy zjednodušeně všichni dostanou stejnou částku měsíčně „zadarmo“?

Nejsme vůbec schopni předvídat, co přijde. Je možné, že se modely, které se testují nyní ve Finsku nebo Nizozemsku, prosadí a budou úspěšné. Pokud k nim někdo sáhne ve velkém měřítku, je možné, že dojde k bodu zlomu, kdy nepodmíněný příjem začnou přijímat vlády po celém světě. To by potom byl velmi rychle i u nás. Není ale moc pravděpodobné, že by takto rychlý zlom přišel. Spíše to půjde postupně skrze experimenty v regionech a podobně. My jsme nad tím zatím ani nezačali přemýšlet. Navíc máme velmi myšlenkově rigidní politickou reprezentaci, která uvažuje v pojmech 20. století. Když se řekne pracovní trh, tak řeší primárně regulaci v kolejích, které jsou zažité pro druhou průmyslovou revoluci, ne pro čtvrtou. Myšlenkovým nastavením jsme o sto let jinde. Nemyslím, že bychom byli schopni radikálně změnit způsob, jakým se přerozděluje bohatství. Buď by nás muselo něco zvnějšku donutit. Spíše si myslím, že se bude postupně proměňovat model sociálního zabezpečení a budou vznikat nové placené profese. Podle mě bude hlavně pokračovat přesun od zaměstnaneckého poměru k práci na sebe.

Je to pozitivní vývoj? Neztrácejí lidé tím, že musí „pracovat na sebe“, jistoty?

Za mě je to naprostá danost. Svět se dnes mění příliš rychle na to, abychom mohli vytvářet něco zaručeného. Obecně se přesouváme od toho, že někdo něco lidem zařídí, k tomu, že v rámci možností se o sebe musí každý postarat sám. Lidé mají větší zodpovědnost, ale také svobodu. Je jasné, že část lidí – typicky s horším vzděláním a nižší adaptabilitou – to ohrožuje výrazněji, jsou v tom ztraceni. Někteří sítem propadnou a jsou na tom špatně. Na druhou straně to spoustě lidí otvírá výrazně pestřejší život. Má to své pro a proti. Pokud se díváme na myšlenku nepodmíněného příjmu, tak toto je základní otázka: co s těmi, kteří se v rámci nového nastavení o sebe nedokážou postarat tak dobře.

Může to vést i k napětí ve společnosti?

To stoprocentně povede. Jsme přesvědčený, že to ale celkově bude kvalitativní posun k lepšímu pro výraznou část lidí a jen malá část si pohorší. Když se podíváte, jak je dnes nastavené sociální zabezpečení, tak třeba s dávkou existenčního minima nikdo reálně nevyžije. Minimální mzda totéž. Ani seberychlejší zvyšování minimální mzdy nepomůže tomu, aby z ní mohly třeba prodavačky opravdu slušně vyžít. Je to nedůstojné. V tomto smyslu nebude základní nepodmíněný příjem o moc horší. Možná nebude ani výrazně lepší, protože společné minimum nebude na slušné živobytí. Ale bude to určitá jistota.

Objevují se argumenty, že když budou mít lidé peníze „zadarmo“, tak ztratí motivaci pracovat. Věříte jim?

Pracuji se skupinami, které jsou na pracovním trhu ohrožené. U lidí, kteří dnes nemohou pracovat a chtěli by, není motivace finanční, ale to, že chtějí být užiteční. Chtějí se seberealizovat a pomáhat třeba někomu dalšímu. Nejkrásněji to je vidět na lidech s kombinovaným mentálním a tělesným postižením. Chtějí pracovat, protože je to bytostná potřeba. Když to vztáhnu na celou zaměstnanou populaci, tak se mohu odvolat na průzkum spokojenosti zaměstnanců, který pravidelně děláme. Máme otázky, které se tohoto dotýkají. Spousta lidí pracujících ve velkých institucích nebo korporacích mají své jisté, moc se nepřetrhnou ani nejsou moc motivovaní. Na 40 procent lidí, kteří jsou v zaměstnání, jsou těžce frustrovaní z toho, jak to funguje a co dělají. Drží je tam potřeba se živit. Typicky ve středním věku pak výrazná část lidí – skoro polovina – dělá něco navíc, protože potřebuje dělat něco užitečného. Nemohou se realizovat v práci, nechtějí riskovat změnu, tak snahu přenáší ven. Z tohoto i dalších poznatků mám důvodné podezření, že lidé nepracují jen proto, aby se uživili. Z mého pohledu lidé pracovat budou, i když část samozřejmě může být spokojená za to minimum. Nepodmíněný příjem by byl navíc zřejmě opravdu základní, takže by zůstala motivace pracovat, abych měl něco navíc.

Bude změnu tlačit více byznys než vlády? V USA financují experimenty s nepodmíněným příjmem technologičtí gigantu.

Jsou to spíše jednotliví vizionáři, kteří vzešli z průmyslu, který se výrazně rychle vyvíjí. Mají prst na tepu všech možných trendů, takže ví, co se ve společnosti děje. Jsou přímými svědky. Tahouny změny bývají menší firmy a startupy.