V dokumentárním cyklu o normalizaci si diváci nechají vyprávět další dva osudy. Příběhy, které – s největší pravděpodobností – ještě neslyšeli a taky jen tak „ke slyšení“ nejsou. Asi celkem rozšířená byla (a možná stále je?) obecná představa o tom, že pokud byl někdo během husákovské éry politický vězeň, byl chartista nebo disident. Ale není to tak. V kriminálech seděli vězni, kteří si dovolili postavit se režimu, a vyneslo jim to dlouhá léta v cele a často v nejhorší nápravné skupině. Dva muži, jejichž vyprávění pro sbírku Paměť národa tvoří podstatnou část dokumentu, strávili v komunistických kriminálech dohromady 16 let.
Petr Hauptmann měl špatný kádrový posudek, protože jeho otec (rodiče byli později rozvedení) byl v 50. letech zatčen jako agent chodec a byl režimem odsouzen na 14 let. Petr Hauptmann (nar. 1946) ale nakonec mohl vystudovat vysokou školu a stát se projektantem. V jednom zaměstnání odmítl nátlak, aby vstoupil do KSČ, a tak musel odejít. Později, na jiném místě, dostal náhodou za nemocného kolegu na starost projekt hraničního mostu, který vedl do Bavorska. Během slavnostního otevření stavby v roce 1982 si vzal do kapsy kartáček na zuby a pas a utekl na západní stranu hranice, kde požádal o azyl.
Získal jej a chtěl k sobě přes Červený kříž dostat na západ i rodinu. Ale především kvůli nemoci syna se pak vrátil zpět do Československa. Místo očekávaného roku a půl kriminálu za „nedovolené opuštění republiky“ byl nakonec obviněn z vyzvědačství. A dostal 10 let. V kriminále vstával ve čtyři ráno, od šesti pracoval. „Nikdy jsem tam nebyl plně nasycenej…Správnej MUKL musí být trochu hladovej a trochu podchlazenej, aby mohl podávat dobrý výkony,“ vzpomíná pan Hauptmann, někdejší „Muž Určený K Likvidaci“, na 9 let, které si musel ve vězení odsedět a odpracovat. Ven se dostal 16. ledna 1990 na osobní milost prezidenta Václava Havla.
Ondřej Stavinoha zničil trhavinou bronzovou sochu Klementa Gottwalda. Pracoval jako horník v Příbrami, výbušninu, kterou v dole měli navíc, si schoval na ubytovně. „Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že ho vyhodíme do vzduchu,“ popisuje v dokumentu, jak mezi kamarády v hospodě vznikl plán na zničení sochy komunistického vůdce. Komunisty nikdy neměl rád a připadalo mu, že blížící se desáté výročí sovětské okupace je dobrou příležitostí, jak svůj postoj vyjádřit. „Atentát“ na sochu se zdařil až v noci z 23. na 24. srpna, kdy se s kamarádem pustil do akce. „V tom záblesku jsem se otočil a viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi,“ vypráví.
dalších sedm dní chodili s kamarádem normálně do práce, než si pro ně přišla StB. Vyšetřovatelé už znali všechny podrobnosti, prozradil je další z kamarádů. Ondřej Stavinoha byl odsouzen na devět let do třetí nápravně výchovné skupiny. Byl odsouzen za záškodnictví a nedovolené ozbrojování a čekaly ho Valdice. Ve filmu vypráví, že bral dvanáctihodinové pracovní šichty - na cele jich totiž bylo pětatřicet, s jediným záchodem, a tak raději pracoval, než by se tam zdržoval. Odseděl si celých devět let a pak se vrátil opět na šachtu. V devadesátých letech byl rehabilitován, teď je místopředsedou příbramské pobočky Konfederace politických vězňů.
