Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Byli Češi kolaboranti? Rozhovor INFO.cz s historikem, který hledá odpověď nejenom na tuto otázku

Byli Češi kolaboranti? Rozhovor INFO.cz s historikem, který hledá odpověď nejenom na tuto otázku

Češi jako hrdinové a Češi jako kolaboranti. Historie není černobílá, jak potvrzuje historik Václav Velčovský. Lidské charaktery se podle něj lámaly už v období od vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava do začátku druhé světové války 1. září 1939. „V tomto období ještě Čechy relativně nikdo nenutil, aby preferovali němčinu a psali Vůdce s velkým písmenem. Tehdy byly volby sice nebezpečné, ale stále ještě na jednotlivcích,“ uvádí pro INFO.CZ Velčovský, který se snaží ve své nové knize Čeština pod hákovým křížem najít mimo jiné hranici mezi kolaborantstvím a hrdinstvím. 

Rozdělení na hrdiny a kolaboranty považujete za problematické. Proč?

Populární historické práce rády sklouzávají k takovému černobílému vidění. Potřebují rozlišit lidi na padouchy a na hrdiny. Na kolaboranty a na odbojáře. A málokdy se už ptají, co je zatím. Nejzřetelněji je otázka voleb patrná na tzv. šedé zóně, na obyčejných lidech s každodenními starostmi. Právě zkoumání této skupiny nám pomáhá poznat, jak bychom se asi zachovali my, kdybychom měli volit. Snažím se ukázat, že nejsou jen kolaboranti a jen odbojáři, ale že tvoří póly, mezi nimiž většina obyvatel oscilovala.

Proč se někdo rozhodl, že bude psát udání, zdravit vztyčenou pravicí nebo jen chodit na hodiny němčiny? A tady vystává otázka, co je vlastně kolaborace. Někdy se říká, že to je akt, který člověk vykoná ve chvíli, když ještě má možnost volby.

Jak může taková tenká hranice mezi kolaborantstvím a jedinou volbou vypadat?

Můžeme odsuzovat matku se třemi dětmi za to, že udala souseda, který poslouchá cizí rozhlas, neboť se bála o svou rodinu? Můžeme odsoudit úředníka, který dostal příkaz napsat protičeský zákon? Můžeme odsoudit ty, kteří „chtěli jen přežít“? Odpověď na tyto otázky je nesmírně těžká a drásavá. Filozof Jaspers rozdělil vinu na kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Zatímco první je plně prokazatelná například porušením zákonů, u ostatních už je posuzování daleko složitější.

Heinrich Himmler, Karl Wolff, Adolf Hitler a Reinhard Heydrich na nádvoří Pražského hradu.Heinrich Himmler, Karl Wolff, Adolf Hitler a Reinhard Heydrich na nádvoří Pražského hradu.autor: Nacistické archívy

Ve své práci zkoumáte postoje Čechů k jazyku a mapujete postup germanizace. Jak změnila veřejný prostor?

Jazyk totality má určitá specifika. Například zkratky. Po vzniku protektorátu se najednou začaly ve veřejném prostoru objevovat zkratky, jejichž znalost se pro Čechy stala bezpodmínečně nutnou. Nebo kvantifikátory. Noviny byly plné článků, kolik se toho vyrobilo, kolik vojáků bylo zabito, kolik území dobyto, kolik se vyvezlo strojů. Tato strategie měla verifikovat to, co se právě dělo prostřednictvím konkrétních údajů. A také se v tisku objevovalo mnoho superlativů. Nejlepší armáda, největší postup, nejstrategičtější rozhodnutí. Jednalo se o potřebu zdůrazňovat výjimečnost a úspěšnost režimu. Kromě toho můžeme vypozorovat různé drobné nuance. Novináři se třeba museli rozhodnout, jak psát slovo vůdce. S malým nebo velkým V? Někteří začali velké písmeno používat už po březnu 1939, takže se vlastně automaticky přizpůsobili politické situaci, přestože s velkým písmenem se slovo muselo v novinách psát povinně až od září 1939.

Prager Tagblatt z 15. března 1939.Prager Tagblatt z 15. března 1939.autor: Archiv autora

Nacisté nejdříve nechávali češtině poměrně velký prostor. Kdy přišel zlom?

Nacisté zprvu vnímali upnutí se k češtině jako projev českého nacionalismu, který se může za jistých okolností stát kompatibilní s nacionalismem říšským, a proto by měl být podporován. Jenomže prostor daný diskusím, sborníkům a článkům o jazykové kultuře umožnil také skrytí demokratických a odbojářských názorů. Proto po příchodu Heydricha do Prahy byly tyto činnosti omezovány. Z češtiny se měl stát pouze projev určitého folklorismu, jako něco lokálně omezeného, jako tančení okolo májky, které neohrozí nacisty ve vládnutí.

Co konkrétně se příchodem Heydricha změnilo?

Docházelo k přiostřování protičeských opatření a k drakonickým represím. Zatímco v létě 1939 přišla na řadu regulace dvojjazyčnosti, na přelomu let 1941 a 1942 už měla čeština v oficiální komunikaci fungovat pouze jako dočasná výjimka. Vzhledem k náročnosti takových změn byly tyto utopistické snahy v roce 1943 odloženy na dobu po vítězném skončení války.

Reinhard HeydrichReinhard Heydrichautor: Wikimedia Commons

Vše se muselo překládat do němčiny. Jak ale vůbec vznikala německá označení měst?

Názvy měst musely být na prvním místě německy a pak česky, proto se vytvářely dvojjazyčné seznamy. Při hledání německého ekvivalentu českého označení se nejprve analyzovaly staré rakousko-uherské mapy. Když to nepomohlo, kontaktovala se německá menšina, která v daném městě žila, aby sdělila, jak místo pojmenovávají. Pokud ani to k ničemu nevedlo, tak se český název přepsal německým pravopisem. Podobně se „překládala“ také vlastní jména – v dokladech mělo být jméno na prvním místě v němčině, v německé variantě se příjmení nepřechylovalo. Takže i do tak intimní sféry, jako je vaše jméno, zasahovala totalita.

Jaké měli Němci s češtinou plány?

Nacisté chtěli, aby došlo k samovolnému odnárodnění a úplnému osvojení si němčiny majoritní společností. Nabízely se jazykové kurzy pro široké skupiny obyvatel, často zadarmo. Odnárodnění by se hypoteticky mohlo povést až po několika generacích. Díky vývoji války se tak nestalo. Je třeba zajímavé sledovat, kolik českých úředníků odmítlo složit zkoušku z němčiny, nebo ji nesložilo, i když německy uměli. Vyjádřili tím odpor vůči režimu i za cenu velmi vysokého rizika.

Pokud úředníci ve zkoušce neuspěli, následoval nějaký trest?

Ta zkouška byla relativně standardizovaná a skládala se z ústní a písemné části. Pokud úředník dvakrát neuspěl, tak nemohl kariérně postoupit, mohl mu být snížen plat či být propuštěn. Kolem roku 1943 si ale nacisté uvědomili, že když budou takto pokračovat dál, tak jim tady nezbude nikdo, kdo by administroval chod státu. V některých dobových dokumentech se uvádí, parafrázuji, že lepší český úředník než žádný, on to aspoň odkroutí, a až skončí válka, tak uděláme pořádek. Nacisté museli zkoušky prostě odložit – nemohli řešit ideje národního socialismu ve chvíli, když jim neměl kdo psát na stroji.

Jaká byla na úřadech atmosféra?

Například magistrát Prahy i Brna byly pod bedlivým dohledem a byl tam nastolen skutečně tvrdý režim. Zvlášť v Praze, kde byl faktickým vládcem města náměstek primátora, nacistický historik Josef Pfitzner. Ten například prosazoval, aby se úředníci i ve svém volnu a při neformálních situacích bavili pouze německy. Jiná situace nastala na úřadech v menších městech, kde byla situace jiná.

Pozvánka na povinný kurz němčinyPozvánka na povinný kurz němčinyautor: Čeština pod hákovým křížem

Jak se germanizace projevovala na školách? Posílila se výuka němčiny na úkor českého jazyka?

Je zajímavé sledovat, že opatření namířená na podporu němčiny nepotlačovala češtinu. Hodinová dotace výuky češtiny byla za protektorátu nejvyšší v dějinách vyučování českého jazyka. Heydrich zakázal vyučování takzvaných Gesinnungsfächer, tedy předmětů utvářejících názor, které by podporovaly českou identitu – např. dějepis, zeměpis, česká literatura. Jejich hodinová dotace se následně přidělila němčině a češtině. Přesto však pročeští učitelé na toto nařízení vyzráli. Například výuku historické mluvnice spojili s dějepisem. Takže formálně neučili husitství, ale vývoj češtiny v 15. století.

V úvodu jsme mluvili o hrdinech a kolaborantech. Kdo byli podle Vás konkrétní hrdinové?

Asi překvapivě nebudu mluvit o parašutistech a známých odbojářích, kterých si samozřejmě nesmírně vážím, ale o třech mužích, jejichž hrdinství je poněkud jiné. Prvním byl pražský primátor Otakar Klapka, který velmi dlouho odolával nacifikačním snahám svého náměstka Pfitzera. Finální dekret, který zaváděl dominanci němčiny, odmítl podepsat, pasivním odporem se mu podařilo zdržet přejmenování ulic či odstraňování českých pomníků. Aktivní spolupráce s odbojem a snaha uchovat češství ho nakonec stála židli i život, byl popraven v roce 1941.

Adol Hitler podává ruku Emilu Háchovi.Adol Hitler podává ruku Emilu Háchovi.autor: ČTK

Druhým by mohl být novinář Franta Kocourek, který mimo jiné moderoval 19. března 1939 Den wehrmachtu. Svým sofistikovaným, pro nacisty nenápadným komentářem ho v očích či spíše uších Čechů zcela zesměšnil. Jako zkušeného novináře se ho nacisté snažili získat na svou stranu. Když se to nepovedlo, skončil v koncentračním táboře.

A třetí člověk, který mě napadá, je Pavel Eisner, pražský Němec židovského původu, který se snažil za první republiky postavit most mezi Čechy a Němci. Překládal české knihy do němčiny a naopak. A byl opravdu unikátem, dalo by se říci až zjevením, protože obě umělecké komunity žily víceméně odděleně vedle sebe. Za protektorátu byl předčasně penzionován, vyhnul se transportu do Terezína a psal do šuplíku sloupky, eseje a básně, ve kterých oslavoval češtinu. Zatímco za protektorátu se musel zpovídat ze svého židovství, po válce zase z němectví. Je příznačné, že Chrám i tvrz, nejúžasnější knihu popularizující češtinu, psal během války pražský Němec.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek