Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Bylo to trochu trauma, ale šla bych do toho znova." Česká herečka o výuce na francouzských předměstích

„Bylo to trochu trauma, ale šla bych do toho znova." Česká herečka o výuce na francouzských předměstích

Do Francie přijela studovat herectví, ruku v ruce s ním se Klára Cibulová postupně dostala k výuce dětí na tamních předměstích. Snadné to nebylo. Náctiletí v chudých okrajových čtvrtích se často dostávají k drogovým gangům, motivace moc nemají. Česká herečka se jim ji ale snažila dodat.

Jak ses dostala k herectví ve Francii?

Klára Cibulová
Klára Cibulová (25) od pěti let dabuje filmy a seriály, v dětství byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. V posledním ročníku gymnázia odjela do Avignonu ve Francii, kde se věnovala divadlu v rámci školy v La Chartreuse (Centre national des écritures du spectacle). Tam se také blíže seznámila se současným francouzským divadlem. Po gymnáziu studovala v Nice divadelní vědu a konzervatoř, v Cannes a Marseille potom prestižní divadelní školu ERAC (École Régionale d´Acteurs de Cannes).

Do Francie jsem odjela před osmi lety, na gymnázium do Avignonu. Divadlo jsem hrála už dřív v Čechách, ale chtěla jsem si od něj dát trochu pauzu. Nakonec mi to nedalo a začala jsem znovu hrát, pak jsem se přihlásila na konzervatoř a univerzitu v Nice. O dva roky později mě vzali na vysokou školu ERAC v Cannes. To je něco jako DAMU, akorát ve Francii jich je osm. První dva ročníky absolvuješ v Cannes a poslední rok v Marseille.

Od kdy se u tebe hraní začalo prolínat se sociálními projekty?

Vlastně od začátku vejšky. Ve Francii je běžné, že herci nestojí stranou, ale aktivně se zapojují do dění ve společnosti. Naše škola byla první, která sociální pomoc začlenila přímo do studijního programu. Přijde mi, že u nás podobná tradice moc není, herci se radši neangažují, nebo alespoň ne nějak organizovaně. Neříkám, že Francouzi jsou v tom výborní, ale aspoň se snaží.

V čem ta pomoc spočívala?

Už od prváku jsme chodili do škol a učili děti správně dýchat nebo recitovat. Aby to nebyla nuda, snažili jsme se využít třeba toho, že spousta kluků ráda rapuje. A tak museli zarapovat Prousta. Vysvětlovali jsme jim, jak se uvolnit a nestydět. Ty děti spolu navíc často nekomunikují, takže se díky cvičením i poznávaly. Po zkušenosti v běžných třídách jsme začali chodit do tříd s mentálně i fyzicky postiženými dětmi. To byla velká zkušenost. Jsou hrozně vděčné, když se jim někdo začne věnovat. Já jsem k nim navíc měla blízko, protože i když ve Francii žiju osm let, pořád mám přízvuk. Takže jsem jim na sobě ukazovala, že nevadí, že třeba divně mluvíš, přece kvůli tomu nemusíš mít komplex.

Trochu jiný zážitek jsi ale měla později z předměstí v Marseille…

To bylo až v posledním ročníku, kdy naše škola spustila program v takzvaných quartiers. Okrajových čtvrtích, kde panují otřesné podmínky. O děti se nikdo moc nestará, a tak se bohužel potvrzuje klišé, že většina z nich skončí v náručí drogových gangů. Naše škola kontaktovala některá místní zařízení s nabídkou programu, v rámci nějž jsme žákům pomáhali s vystupováním.

Pamatuješ si na první dojmy, když jsi tam poprvé přišla?

No jasně. Já a dva spolužáci jsme dostali třídu, kde bylo asi třicet puberťáků, z toho 25 holek. Ale ty holky byly mnohem horší než kluci! Drsňačky v teplákách, co se rvou a krkají. Je to strašně složitý svět a chvíli trvá, než mu člověk porozumí. Ty holky jsou často z arabských komunit, kde jsou nucené popírat svoje ženství. Společnost je nutí, aby se chovaly jako chlapi. Nebudou nosit sukně, protože by jim táta řekl, že jsou prostitutky. Stejně tak by na ně koukaly ostatní holky. Vzniká tak začarovaný kruh, protože se povyšují nad ostatními ženami a neuznávají je, aniž by si uvědomily, že si tím samy škodí. Pokud mluvil chlap, obdivně ho poslouchaly. A do toho jsem přišla já, normálně oblečená běloška, která jim měla radit. Totálně mě ignorovaly a dělaly, že tam nejsem.

Jak jsi to nesla?

Samozřejmě těžce, ale tady je třeba zapomenout na jakékoliv ego. Neměli jsme moc informací předem. Byli jsme hodně překvapení. Bylo to horší, než jsme čekali. Původně jsme těm výrostkům měli pomáhat přednést texty na besídce, ale brzo jsme pochopili, že to je úplně mimo, že musíme začít jinak, třeba tím, aby se naučili jeden před druhým představit a ostatní je při tom poslouchali.

Zlepšilo se to časem?

Ani ne. Třeba před další hodinou nás třídní varoval, že tam byl předešlý den konflikt. Měl totiž narozeniny a půlka třídy mu popřála. A holky z té druhé se naštvaly, že mu tamty popřály dřív a vypukla bitka. Rvaly si vlasy, jedna snad skončila i v nemocnici. Naprosto nepředstavitelný. Vydupali jsme si aspoň, aby nás ve třídě vždy doprovázel učitel, který je bude krotit. A my tak nebudeme muset dělat poldy, ale budeme se soustředit na práci. Hodně puberťáků se taky začalo vykrucovat, že nám na to kašlou a že před ostatníma mluvit nebudou. Holky se zas vymlouvaly na menstruaci. Oni si tak strašně nevěří, že jenom vyslovit svoje jméno je pro ně obrovský problém.

Našel se aspoň nějaký světlý okamžik?

Nezbývalo než se radovat z maličkostí. Za svoje osobní vítězství považuju třeba to, když jsme jednu drsňačku, která mě neustále posílala do háje, nakonec přiměli, aby přednesla svůj text. Odcházela ze třídy a já jí říkám: Bylo to fakt super, vidíš, žes to dokázala. A ona jen tiše: „Dík, fakt dík.“ Možná se to zdá málo, ale to dík pro mě bylo neuvěřitelný.  

A jak dopadla ta závěrečná besídka?

To bylo taky dobrý. Dorazila jsem tam a ti moji dva spolužáci měli zpoždění. Tak jsem pozdravila a nikdo se na mě ani nepodíval. Pak přišel ten kamarád a všechny holky začaly tancovat a křičet, že je konečně tady. To, co říkám, je samozřejmě extrém, každá třída je jiná, stejně jako každá osobnost. Byly tam i třídy, co byly lepší. Když ale třeba vystupoval třídní krasavec, vůbec nebyl slyšet, ty holky z naší třídy se mohly zbláznit, pištěly a vřískaly. Tehdy jsem to nevydržela a stěžovala si kamarádce, že se chovají jako zvířata. Načež mě uzemnila, za což jsem dodneška hrozně ráda. Řekla mi: „Nemůžeš jim brát jejich návyky, nemůžeš je hned teď vychovat, musíš se s nimi naučit pracovat tak, jak jsou.“ A tak to je, ale je to běh na dlouhou trať.

Neodradí tě ale spíš podobná zkušenost?

Přiznávám, že to pro mě bylo trochu trauma, a když to skončilo, byla jsem vážně ráda. Na druhou stranu jsem pak pořád přemýšlela, jak bych to udělala, kdybychom měli víc času, jak by to mohlo fungovat. Je to velká výzva a byla bych hrozně ráda, kdyby se někdy podařilo těm holkám pomoct, aby v sobě objevily ženství, vážily si samy sebe a hlavně byly samy sebou.  

V čem může být herectví vhodným nástrojem při práci s podobnými komunitami?  

Tady bych jenom upřesnila, že na předměstích nežijí jenom Arabové nebo černoši, jak si představujeme, ale obecně Francouzi na okraji společnosti. Je jedno, odkud jsi, nebo jakou máš barvu, je to o tom, že tě společnost odsune na sídliště a nezajímá se o tebe. Žiješ mizerně, tečka. Většině těch lidí absolutně chybí sebevědomí. Nevěří si. A tady jim můžeme pomoct. Než se naučí být spojení se společností, musí se spojit sami se sebou. Nestydět se říct, jak se jmenují a odkud pocházejí. A že třeba to, že se u nich doma mluví třemi jazyky, nemusí být handicap, ale naopak výhoda. Oni jsou hrozně zaškatulkovaní, my je učíme vystoupit ze své role. Máš třeba stydlivého kluka, kterého všichni ignorují. Ale stačí, aby se napřímil a hrdě řekl před třídou: Jsem Philippe a rád rapuju. Najednou ho začnou i ostatní vnímat a uvědomí si, že můžou mít hodně společného.

Jak jsi říkala, ve Francii je podobné angažmá herců mnohem běžnější než u nás, týká se to i herců z „velkých“ divadel?

Každé velké divadlo se nějak zapojuje, podobné programy jsem viděla třeba v Remeši nebo Grenoblu. Konkrétně v Marseille pak přímo v quartiers funguje divadlo Merlan. Samozřejmě by moc nedávalo smysl hrát tam jenom klasiky nebo jen představovat témata, která jsou místním vzdálená. Jde hlavně o propojení různých společenských vrstev. Jeden z režisérů tam proto dlouhodobě zapojuje místní do představení. Poslední hra, Epopée du Nord, pojednávala o podsvětí, dealerech a vazbách mezi nimi. I samotný text hry dával režisér dohromady s místními, kteří mu svěřovali svoje svědectví. Zároveň se snažil podpořit jejich individualitu. Rád tancuješ, tady máš scénu a tancuj. Na ulici se ti vysmějí, ale tady můžeš ukázat svoji vášeň. To je základ: dovolit lidem, aby se projevili. Protože společnost jim často říká pravý opak.  

Po letech se teď vracíš do Čech, ovlivnila francouzská zkušenost tvoje další plány?

Nejdřív se tu musím trochu rozkoukat. Teprve pak můžu přijít s nějakým nápadem. Třeba jedna kamarádka pracuje s autistickými dětmi, kde se dá herectví hodně využít. Například pomocí pouhého dýchání. Asi to zní banálně, ale díky dechovým cvičením si lidé můžou uvědomit, že jsou plnohodnotní lidé.  A samozřejmě by bylo fajn, kdyby se u nás víc rozvinulo sociální divadlo. Kromě témat je na tom zajímavé i to, že se po představení můžeš potkat s režisérem a říct mu, co se ti líbilo a nelíbilo. Je to otevřená diskuze o umění i problémech ve společnosti. Tato schopnost nám, myslím, ještě trochu chybí. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek