Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Byly jsme v noci ve stanu se 150 muži,“ říkají exkluzivně pro INFO.CZ Češky, které pomáhají uprchlíkům

Uprchlíci nejsou mladí muži s iPhony, kteří míří do Evropy za štědrými sociálními dávkami. Alespoň to tvrdí dvě Češky, které mají s dobrovolnickou prací v uprchlických táborech zkušenosti. Před několika dny se vrátily ze srbského Adaševci. Zde stovky uprchlíků čekají, až se jim otevře cesta na Západ. A někteří zde tráví dlouhé měsíce ve velkých stanech pro 150 lidí. „Lidé jsou tam týdny bez jakéhokoli vyžití i jisté budoucnosti. Je velice náročné tam vydržet. Je to podle mě časovaná bomba,“ vypráví Lucie Karmová.


Aktivity dobrovolníků koordinuje organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU), kterou v lednu 2016 s dalšími koordinátory pomoci založila Zuzana Lenhartová. Společně s desítkami dobrovolníků se dlouhodobě starají o uprchlíky v srbských táborech a poskytují jim především potřebnou humanitární pomoc. Zajišťují například nákup a rozdělování hygienických potřeb a také provoz společné prádelny. Iniciativa vznikla spontánně, místo působení se mění. Zuzana poprvé pomáhala v Maďarsku. Byla už také v Řecku a nyní se společně s Lucií vrátila z tábora v Adaševci.

Co si myslíte o prohlášeních, že uprchlíci jsou podle fotografií hlavně mladí muži s iPhony?

Zuzana: Ještě v Maďarsku jsem zažila zvláštní situaci, která perfektně ilustruje, proč je telefon pro uprchlíky tak důležitý. Proti mně přicházel muž, kterému bylo asi 50 let, a hrozně brečel. Asi nikdy jsem neviděla muže jeho věku tak plakat. Přivedla jsem tlumočníky a on jim řekl, že se mu ztratila rodina. Zaplatil prý pašerákovi, aby je převedl přes hranici. Pašerák mu řekl, že je moc starý, takže půjdou s jeho rodinou napřed a on že je má dohnat. Zanedlouho se mu ale ztratili. A on neměl telefon, protože ho někde po cestě vytratil. Nepamatoval si ani čísla na svoji rodinu, ve svém věku neměl facebook a vůbec nevěděl, co se s tou rodinou vlastně stalo. Jestli se dostali až do Německa, nebo jsou někde v táboře.

Takže taková maličkost, jako že předtím po cestě ztratil telefon, pro něj znamená, že se se svojí rodinou už nikdy nemusí setkat. A to byla chvíle, kdy jsem pochopila, že ten telefon je nutnost. Pak jsem přijela zpátky do Česka, kde jsem slýchala přesně tyto výtky: Vždyť to jsou mladíci s iPhony! A byla jsem z toho skutečně špatná.

Lucie: Já kdybych měla někam jet, někam na druhý konec světa, a mohla bych si vzít jen několik věcí, tak telefon je první věc, do které investuji. Pro ně je telefon jediným spojením se světem. 

Zuzana Lenhartová s dětmi v táboře.Zuzana Lenhartová s dětmi v táboře.autor: Daniel Szabó

Často se také mluví o tom, že mezi migranty jsou hlavně mladí muži. Alespoň na fotografiích to občas tak vypadá.

Lucie: Ono je to podle mě i o tom, že ženy jsou stydlivé, nechtějí se fotit. Proto je třeba novináři tolik nezachycují. To kluci, ti se nebojí a většinou i zamávají.

Zuzana: Já jsem mnohokrát viděla situaci, kdy přišla rodina, manžel šel a usadil ženu do stanu a pak si šel stoupnout do řady na jídlo a pomoc. A přesně tak vznikaly ty fotky, kde jsou jen muži. Ty ženy byly ukryté v těch stanech. Muži to totiž berou tak, že oni jsou ti, kteří mají tu pomoc obstarat a strkat se s ostatními. O ženu se má pečovat.

Proč myslíte, že ti lidé utíkají? Určitě jste vyslechly mnoho příběhů.

Lucie: U Syřanů není co řešit. Jejich města prostě už nestojí. V těch dalších zemích je zase ISIS nebo Talibán. Potkala jsem teď třeba kluka, který měl na zádech desítky zahojených ran po bičování… V Pákistánu je zase množství bombových útoků. Sice tam není válka, ale když jim ve městě třikrát za měsíc vybuchne bomba, tak ti lidé tam pochopitelně nechtějí být. (Poznámka: statistiku národnostního složení uprchlíků poskytuje například portál Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky)

Co si myslíte o předsudcích, že uprchlíci chtějí do Evropy, aby tady žili ze štědrých sociálních dávek?

Zuzana: Ta cesta do Evropy stojí tisíce eur. Lidé, se kterými jsme se bavila, byli většinou ze střední třídy. Právníci, ekonomové, učitelé. Samozřejmě mají různá povolání. Ale na tu cestu jsou potřeba peníze, které nemá každý. Pašeráci chtějí třeba 3 tisíce eur za člověka. A to ho jen posadí na loď mezi Tureckem a Řeckem. Taky ten pobyt v táborech něco stojí. Ti lidé jsou tam třeba i osm měsíců, a pokud nechtějí jíst jen chleba se sardinkami, tak si samozřejmě jdou něco koupit. Takže to, že nemají peníze teď, třeba znamená, že je skutečně utratili za tu cestu a pobyt v táboře. Jsou to většinou lidé, kteří jsou zvyklí pracovat, a jen hledají bezpečí pro sebe a svoji rodinu.

Na fotografiích jsem viděla, že jste měly třeba noční službu ve stanu se 150 muži. To je pro některé asi přímo hororová představa.

Lucie: Ano, byly jsme dvě ženy ve stanu se 150 muži. A žijeme. (smích)

Zuzana: Oni jsou hrozně pohostinní, takže nám neustále něco nabízeli, dolévali čaj, kávu, na vařiči nám dělali vajíčka nebo těstoviny. Jak jsme tam seděly, tak nás pořád obkládali různými polštářky, aby nám tam bylo pohodlně. Takže jsme tam „trpěly“ opravdu strašně. (smích)

Takže jste se nebály třeba sexuálních útoků?

Zuzana: Oni mi třeba někteří říkali, že jsme jedny z prvních žen, se kterými se můžou takhle normálně bavit. V jejich kulturách totiž většinou výchova od nějakých 12 let probíhá odděleně. Obecně dobrovolníci jsou tam v táborech nejvíce chráněná skupina. Vůči nám by si nikdo nic nedovolil. 

Lucie: V tom stanu jsou lidé různých náboženských vyznání a národností a je vidět, že všichni se těší, až si k nim sednete a popovídáte si. Kdyby nám někdo zkřivil vlas, tak ho ostatní asi zabijou. A všichni znají dobrovolnický Czech team a Czech people, to je tam skutečně fenomén. 

To vypadá, jako by tam byli jen samí přátelští a bezúhonní lidé.

Zuzana: Samozřejmě tam nejsou jen úplná neviňátka. I tam se muži poperou. Já to vždycky přirovnávám k tomu, jaké lidi potkáte, když přijdete na nádraží. Jsou tam takoví, kteří budou fajn, ale budou tam i lidi, co budou agresivní. My nechceme všechny uprchlíky lakovat narůžovo. Samozřejmě v těch podmínkách je ta atmosféra hodně ztížená.

Lucie: Lidé jsou tam dlouhé týdny a měsíce bez jakéhokoli vyžití i jisté budoucnosti. Je velice náročné tam vydržet. Je to podle mě časovaná bomba.

Jaká byla vaše motivace odjet pomáhat?

Lucie: V listopadu 2015 jsem měla spoustu náhradního volna a přemýšlela jsem, jak ho smysluplně využít. Měla jsem jasno v tom, že bych chtěla někde pomáhat. A vzhledem k tomu, jaká byla tehdy atmosféra, tak jsem se rozhodla, že půjdu dělat dobrovolnici do uprchlického tábora. S manželem jsme byli v Sýrii půl roku před válkou a bylo to jako z Pohádek tisíce a jedné noci. Ti lidé byli strašně hodní. Nebyl den, kdy by nás někdo na něco nepozval, něco nám nedal, s něčím nepomohl. Osobně se mě to dotýká, když teď vidím uprchlíky a vím, že to jsou ti hodní lidé, se kterými jsem se setkala. A říkám si, jestli teď není řada na mě, abych jim to nějak vrátila. Také mě strašně obtěžují ty nálady ve společnosti. A ve chvíli, kdy tam člověk byl, tak má v rukou poměrně silnou munici k tomu, aby mohl ostatním říct, jak to tam vypadá ve skutečnosti. 

Dobrovolníci vedou v Adaševci prádelnu. Každý si v ní může jednou týdně vyprat.Dobrovolníci vedou v Adaševci prádelnu. Každý si v ní může jednou týdně vyprat.autor: Daniel Szabó

Zuzana: V létě 2015 se ke mně dostaly zprávy, že v Maďarsku jsou uprchlíci na nádražích. Že jsou jich tisíce, jsou tam rodiny s dětmi a jsou bez pomoci. A že jim tam pomáhají jenom dobrovolníci. My jsme shodou okolností byli s přítelem domluvení, že pojedeme do Budapešti na dovolenou. Tak jsem si říkala, že bychom to mohli spojit. Nedokázala jsem si představit, že bychom tam chodili po památkách a nijak bychom se nezapojili. Tak jsem napsala na facebook, že tam jedeme, a pokud někdo z mých kamarádů má něco, co by chtěl uprchlíkům věnovat, tak že to vezmeme do batohu. A najednou mi začali psát nejen moji kamarádi, ale desítky dalších lidí. Když to druhý den pokračovalo a počet těch lidí narůstal, tak jsem si říkala, že už to asi neudělám tak, že bych to vzala s sebou do batůžku, takže jsem se rozhodla, že vyhlásím sbírku.

A během tří dnů začala oficiální sbírka ve Scale (pozn: brněnské univerzitní kino) a tam to začalo neuvěřitelným způsobem přibývat. Napřed jsem myslela, že ty věci uskladníme u nás ve sklepě, ale za dalších pár dnů jsem zjistila, že už by se to nevlezlo ani do toho sklepa. Takže jsme to uskladnili na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. A tím, že se vědělo, že tam i fyzicky pojedeme, tak se začali ozývat i další lidé, kteří by tam chtěli jet s námi. A když jsme pak skutečně odjeli, tak jsme nejeli jen dva a nejeli jsme ani do té Budapešti, která se mezitím vyprázdnila. Jeli jsme na srbsko-maďarské hranice a bylo nás asi 14. 

Zuzano, kdy se spontánní pomoc proměnila v založení organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU)?

Zuzana: Organizace oficiálně vznikla v lednu 2016. Udělali jsme to hlavně proto, že jsme chtěli, aby lidé, co chtějí práci dobrovolníků podpořit, mohli poslat peníze na nějaký transparentní účet. Dlouho to šlo ale bez toho. Lidé třeba vysbírali peníze od svých známých a byly to mnohdy velké částky, 100 nebo 200 tisíc, dovezli je na místo a nakoupili věci tam. Díky tomu jsme to nemuseli dělat oficiálně. Dlouho jsme si také mysleli, že ta situace brzo skončí, a proto jsme se tomu založení bránili, protože nám to přišlo zbytečné. V listopadu 2015 už jsme si ale řekli, že naši činnost potřebujeme institucionalizovat. Chtěly nám třeba pomoci firmy, chtěly poslat peníze a já jsem nechtěla, aby chodily na můj osobní účet.

Jak vypadá vaše práce v táboře?

Lucie: Teď v tom srbském táboře, který je už oficiálním uprchlickým zařízením, jsme pracovali na třech různých pozicích. Člověk mohl buď hlídat u dětí, měl službu v prádelně nebo noční službu ve stanu. Prádelna funguje od osmi do čtyř a lidé chodí s lístečky, na kterých mají napsáno, kdy si mohou vyprat, a zase si pro to přijdou. Noční směna byla asi od 10 hodin večer. Ve stanu jsme se snažili ostatním říkat, aby nebyli moc hlasití, aby ostatní mohli spát, aby kouřili venku, a také jsme si s nimi povídali.

Zuzana: Dobrovolníci odjíždějí většinou na týden a naráz jich tam teď bývá asi 10 až 12. Pronajímáme si tam dům, kam dobrovolníky ubytováváme. Na místě pracujeme ve dvou táborech z  celkem 17, které tam jsou. Na víc teď bohužel nemáme kapacitu. Nejtěžší je totiž shánět dobrovolníky, je to ještě těžší než shánět peníze. 

Jakou nyní tedy přivítáte pomoc? Lidskou, materiální o finanční?

Zuzana: Teď vítáme hlavně finanční a dobrovolnickou pomoc. Protože dokud se pomáhalo v rámci EU, tak jsme mohli materiální pomoc, kterou jsme nasbírali v ČR, snáze rozvážet, v Maďarsku to bylo bez problému. Do Řecka bylo třeba už těžší to dovézt, ale také to šlo. Ale Srbsko tím, že není v Unii, tak bychom museli platit clo za dovoz. Navíc použité oblečení a boty, které většinou v těch sbírkách jsou, se tam vůbec nesmí dovážet. To bychom museli mít potvrzení od hygieniků a z prádelny, že to bylo vydezinfikované, což není už v našich silách zajistit. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek