Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Část vepřína bych zachoval jako pomník kolaborace a lhostejnosti, tvrdí o Letech publicista Pape

Část vepřína bych zachoval jako pomník kolaborace a lhostejnosti, tvrdí o Letech publicista Pape

Stát se rozhodl odkoupit vepřín v Letech u Písku, který stojí v místě bývalého koncentračního tábora pro Romy. Jde o vyvrcholení více než dvacetiletých snah, na jejichž počátku stálo několik odvážných lidí, mezi nimi i publicista Markus Pape. Společně s Čeňkem Růžičkou, kterému v táboře zemřela sestra a dědeček, založili v roce 1998 Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Že na území České republiky za druhé světové války existoval tábor pro romské rodiny, se nejdříve Pape zdráhal uvěřit. Následně se ale zapojil se spisovatelem Paulem Polanskym do odkrývání dalších informací o místě, kde zemřely stovky lidí. „Pokud bych mohl rozhodovat, alespoň jednu budovu vepřína, samozřejmě už bez prasat, bych v místě zachoval a vevnitř bych udělal takovou uměleckou instalaci. Každý, kdo tam přijde, by si mohl čuchnout a ucítit ten zápach z prasat, který tam přeživší a pozůstalí obětí při návštěvách místa jejich utrpení museli snášet více než čtyřicet let,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Pape.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o existenci tábora v Letech u Písku?

Poprvé jsem se o tom dočetl v týdeníku Respekt v roce 1994, když o Letech vyšel jeden z prvních novinových článků. Z textu jsem zjistil, že za protektorátu tady existoval nějaký koncentrační tábor pro Romy, kde byly celé rodiny. Bylo mi divné, že jsem o něm nikdy neslyšel, protože jsem myslel, že se poměrně vyznám v dějinách holocaustu. Chtěl jsem o tom sám napsat. Na demonstraci Romů v Rokycanech jsem se seznámil s Paulem Polanskym, který tábor v archivech znovu objevil a udělal jsem s ním rozhovor. Tehdy jsem byl ještě velice opatrný, protože jsem ještě váhal, jestli to může být pravda.

Následně jste se ale stal jeho spolupracovníkem…

Nabídl jsem panu Polanskému pomoc, když mi řekl, že dostal zákaz bádat v archivech. Tak jsem tam chodil místo něj a on mi řekl, co vše potřebuje. Sám mezitím objížděl pamětníky. Tehdy jsem se divil, proč to nedělá někdo jiný. V archivech bylo plno dokumentů, které do té doby nikdo neprobádal. Na jejich základě pak vyšla moje kniha A nikdo vám nebude věřit. Ředitelka památníku Lidice, který měl v posledních letech letský památník ve správě, nedávno říkala, že je to nejméně probádaná oblast českých dějin. Jak je tohle možné? Proč se tomu historici nevěnují?

Jaké byly první reakce v 90. letech, když se postupně začaly odkrývat informace o táboře?

První veřejnou reakcí bylo postavení pomníčku v Letech v roce 1995, což byla iniciativa tehdejšího prezidenta Václava Havla. Dle mě to byla rychlá a zbrklá reakce ve smyslu něco se stalo a aby se neřeklo, tak tam dáme aspoň ten pomníček. A tím jako by to skončilo. Tehdy bylo obecně o celé záležitosti málo informací. Většina pocházela především od historika Ctibora Nečase, který ale vycházel pouze z oficiálních dokumentů, které citoval a nepodrobil je kritickému zkoumání. Chyběly i výpovědi pamětníků. Nečas zřejmě vyloučil, že by se v táboře mohlo něco odehrávat nad rámec toho, co nebylo zaznamenané v dokumentech z pera věznitelů.

A co se stalo po odhalení pomníku? Objevily se návrhy na odkup vepřína, který na místě funguje od 70. let?

Ne, najednou byl klid. Jako by to odhalením pomníku mělo skončit. Abych to vysvětlil - v 90. letech téma nacismu už nikoho moc nezajímalo. Říkalo se, že hledíme dopředu a minulost nás nezajímá. Teprve v roce 1997, když vyšla moje kniha o letském táboře, tak jsme následně podali společně s tehdejším advokátem Pavlem Rychetským a dalšími lidmi trestní oznámení kvůli odůvodněnému podezření z trestného činu genocidy. Státní zastupitelství v Českých Budějovicích případ převzalo a zahájilo vyšetřování. Tehdy ještě žil jeden dozorce, takže bylo koho případně trestně stíhat. Vyšetřování trvalo déle než rok a policie ho potom odložila, když poslední podezřelý zemřel.

Kdy se tedy objevily první snahy o zrušení vepřína?

V roce 1998 jsem společně s Čeňkem Růžičkou, kterému v Letech zemřela sestra a dědeček, založili Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Začali jsme také pořádat pravidelné pietní akty, organizovali jsme protestní akce a odborné semináře. Mezi politiky demokratických stran časem převládnul názor, že vepřín na místě této tragédie je nevhodný. Zároveň ale zastávali postoj, že soukromý majetek se musí chránit. To bylo hlavní překážkou. Proto vždycky, když do Let jezdili různí zmocněnci pro lidská práva a zjistili, že firma nechce vepřín prodat, tak řekli, že se nedá nic dělat. Podle nich vyvlastnění nebylo v zájmu české společnosti, protože by to mohlo naopak vyvolat další emocionální bouři vůči Romům.

Je podle Vás historie tábora v Letech už zpracovaná dostatečně?

Vůbec ne. Když jsem v roce 1997 vydal svoji knihu A nikdo vám nebude věřit, mým záměrem bylo nabídnout fakta a nechat společnost a historiky posoudit, co se v táboře vlastně dělo. Obec historiků se ale stále spoléhá hlavně na práci Ctibora Nečase, který podle mě pouze opsal dokumenty napsané pachateli. Je to hrozné, že stále nevznikla celistvá a kritická studie o Letech, čekám na to už dvacet let. Historici se tomu tématu vyhýbají, ale nyní to začíná vypadat, že mladí odborníci se proti tomu začínají „bouřit“.

Historie tábora
V srpnu 1940 v Letech u Písku vznikl Kárný pracovní tábor, který se po dvou letech v srpnu 1942 změnil na Cikánský tábor, ve kterém byly uvězněny celé rodiny. Počátkem roku 1943 vypukla rozsáhlá tyfová epidemie. V srpnu 1943 byl tábor uzavřen a následně vypálen a srovnán se zemí.

V místě se také loni uskutečnil archeologický výzkum, který pomohl lépe určit polohu tábora, který z větší části leží v areálu vepřína. Může podle Vás i tento výzkum přinést další informace?

Po válce byla exhumace obětí nacismu velice rozsáhlá. Všude hledali mrtvé, aby prokázali válečná zvěrstva nacistů. V Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, kde za války byly romské lágry, ovšem nic. Ani když jsme v roce 1997 podali trestní oznámení kvůli genocidě, po příčině smrti obětí nikdo nepátral, až loni se začalo kopat. Tábor byl v roce 1943 na pokyn Jiřího Letova, referenta protektorátního ministerstva vnitra pro hospodářskou správu koncentračních a pracovních táborů záměrně spálen, podle mě proto, aby na tomto místě už nikdy nevznikl další tábor. V písemné pozůstalosti tábora, který Letov předal už v roce 1943 okresnímu úřadu, dnes například chybí kniha trestů. Zároveň neznáme přesné počty mrtvých, přestože se s odkazy na oficiální dokumenty protektorátních úřadů nějaká čísla objevují. Věřím, že díky výzkumu bychom se mohli mnohé dozvědět.

V táboře pracovali čeští dozorci. Byl někdo z nich po válce za svou práci soudem potrestán?

Ne, někteří dozorci se naopak po válce ještě vypracovali. Československá justice nikoho nepotrestala, ani žádného Němce, ač o adresách hlavních podezřelých věděli. Dozorci, to byly spíše malé ryby. Potrestán ale nebyl ani nikdo z vyšších úředníků, kteří se na provozu tábora podíleli. Před pražským soudem stanul po válce například velitel německé kriminální policie Friedrich Sowa, který zodpovídal za holokaust českých Romů. Byl za to sice souzen, ale právě v tomto bodě obžaloby byl zproštěn viny. Českoslovenští soudci za masakr v Letech nikoho nepotrestali. I proto je ta kauza dodnes živá. To je neskutečné a podle mě to svědčí i o záměru zametat stopy.

Oběti
Není přesně jasné, kolik lidí v táboře zemřelo. Dle vládních dokumentů zemřelo nejméně 327 lidí, z toho 241 dětí. Někteří badatelé ale předpokládají, že mrtvých mohlo být mnohem více, což by mohla potvrdit případná exhumace.

Jakým způsobem?

Na začátku 70. let minulého století byly v jižních Čechách stovky míst, kde by se dal postavit vepřín. Ale úřady rozhodly, že to bude v místě bývalého tábora pro Romy. To jsou další indicie, které vypovídají o záměru překrývat dějiny. Nad táborem zavírali oči v době jeho fungování a následně kvůli černému svědomí zametali stopy. Světlou výjimkou byl právě Letov, který se snažil vězně zachránit i před jistou smrtí v Osvětimi, ale i o něm dnešní historici mlčí.

Jak se dozorci do tábora dostávali? Byli tam dobrovolně?

Bylo to různé. Někteří z nich třeba předtím sloužili jako čeští četníci na území Podkarpatské Rusy anebo Slovenska a když toto místo přestalo být součástí Československa, respektive protektorátu, tak byli odtamtud vyhnáni domů. Zemské úřady v Praze a v Brně je pak přeřazovaly na nová místa v protektorátu a někteří se dostali i do Let. Podle mě ale ti dozorci nejsou tak důležití, protože v každém národě se najdou dobří i zlí lidé. I tady byli někteří dobří dozorci, například Josef Bouda, který protestoval proti podmínkám v táboře a udával prvního velitele tábora Josefa Janovského kvůli tomu, co se tam dělo a pak kvůli tomu i zahynul. Jeho činnost potvrdili i pamětníci. Dalším hrdinou byl podle mě Letov. Dostával udání od dozorců o tom, že v táboře dochází k týrání vězňů. Když si to prověřil, docílil toho, že Janovský ve funkci skončil a do tábora dostal mimo jiné i židovského lékaře Michala Bohina, který pak zastavil epidemii tyfu a i podle svědectví přeživších vězňům výrazně pomáhal.

Většina pamětníků, kteří byli v táboře uvěznění, už nežije. Jak vzpomínáte na setkání s nimi?

Velká část z nich se zpočátku velmi bála mluvit. U několika rozhovorů s nimi jsem byl a někteří z nich se při vzpomínkách hroutili. Padesát let o tom totiž museli mlčet. Když o tom v minulosti začali mluvit, tak byli hanění nebo i předvolávaní k výslechu, kde museli vysvětlovat, co to šíří za bludy. Pak najednou přišel nějaký Američan (poznámka: Paul Polansky), který se jich poprvé ptal, co se jim tehdy stalo. A oni byli nejprve velice opatrní. Většinou chtěli mluvit jen anonymně… Vypadalo to, jako by tady v polovině 90. let stále vládli nacisté, kterých se ti lidé báli.

Vláda se loni rozhodla vepřín vykoupit, firma AGPI na to přistoupila a vypadá to, že na místě by měl vzniknout důstojný památník, kolem kterého se nebude šířit smrad ze zvířat. Zatím není jasné, jak bude vypadat. Jak by se mělo místo dle vás upravit?

Myslím, že o podobě budoucího památníku by měli rozhodnout pozůstalí. A co vím, tak by si přáli, aby tam byla jen zeleň a naučná stezka. Podle mě ale není tak důležité, jak bude památník vypadat. První věc, která mě napadla, když jsem slyšel, že vepřín se zruší, byla, že ty mrtvé děti, které tam stále leží, už konečně budou mít klid. Romové podle mě nebyli v Letech vraždění jen za války, ale i dalších padesát let potom, když byla vražděna jejich paměť. A kdyby bylo na mě, tak bych ten vepřín prohlásil za národní památku, jako pomník kolaborace a lhostejnosti. Je hmotným svědectvím o době války, ale i době poválečné a době po listopadu 1989. Pokud bych mohl rozhodovat, alespoň jednu budovu vepřína, samozřejmě už bez prasat, bych v místě zachoval a vevnitř bych udělal takovou uměleckou instalaci. Aby každý, kdo tam přijde, si mohl čuchnout a ucítit ten zápach z prasat, který tam přeživší a pozůstalí obětí při svých návštěvách místa jejich utrpení museli snášet více než čtyřicet let.