Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Den s Vandasem, nejzadluženější město i život v bdělém kómatu. Reportáže z Česka za rok 2017

Den s Vandasem, nejzadluženější město i život v bdělém kómatu. Reportáže z Česka za rok 2017

Nejen politikou člověk žije. Proto se naši reportéři během posledního roku vydali do míst, která jsou od Pražského hradu i Sněmovní ulice daleko. Jak se žije matce, jejíž syn je už 13 let v bdělém kómatu? Jak to vypadá na sídlišti, kde má každý druhý obyvatel exekuci? A co dnes dělá Tomáš Vandas? Přečtěte si výběr reportáží INFO.CZ z Česka z roku 2017.

Vítejte v nejzadluženějším místě Česka. Exekuci tu má každý druhý

Ve svahu stojí několik panelových domů, mezi nimi hřiště s prolézačkami. Sídlišti říkají obrničtí „velké“, staveb tu ale zase tak moc není. A navíc ubývají. Na obrubníku posedává školák s aktovkou na zádech. Pozoruje, jak dělníci nakládají na přívěs rypadlo. Udělalo tečku za dalším z panelových domů, který byl v tak desolátním stavu, že se dočkal zboření. O kus výš v kopci ještě jeden stále stojí. Úplně prázdný. Vylámané dveře, rozbitá okna. Vše, co šlo z vnitřku odnést, zmizelo. Teď už jsou tam jen odpadky, potrhané a zapáchající matrace, špína. V dalších panelácích se ještě žije. Z kopce je rozhled i na další části Obrnic: vilovou čtvrť, zrekonstruované náměstí, rychlostní silnici, která obec protíná, i obří nákladové nádraží. Jsme v jednom z nejzadluženějších míst Česka. Exekuci tady má každý druhý.

 

„Potřebuje si vzpomenout.“ Rodina pečuje o syna v bdělém kómatu, pojišťovna odmítá platit léčbu

„Já věřím a ta víra pomáhá. Moc věřím, že to Jeník zvládne,“ tvrdí přesvědčeně matka 37letého Jana Dostála. Její syn je už 13 let po vážné dopravní nehodě ve stavu takzvaného bdělého kómatu. Vnímá a reaguje, dokáže se smát i plakat. Sám se ale nedokáže pohybovat a nedokáže ani promluvit. Jeho rodina přesto věří, že je těsně před probuzením a lékaři jim prý dávají za pravdu. Jeník dělá po specializované rehabilitaci velké pokroky. Jeden pobyt ve zdravotním centru ale stojí rodinu až 200 tisíc korun. A pojišťovna jim je odmítá proplácet. „Vždycky, když se s ním vrátíme z rehabilitačního pobytu, tak u něj vidíme pokroky. Pokaždé ale musíme čekat, až se nám podaří nasbírat peníze, abychom mohli jet znovu,“ potvrzuje sestra nemocného.

Politici mi kradou slova. Odsoudili mě za něco, co dnes říká každý, tvrdí Vandas

Čtyřicátník sedící na tmavé pohovce v pokoji jednoho z činžáků na pražském Smíchově působí vcelku nenápadně. Vypadá klidně. Snažím se v něm vidět divoce gestikulujícího politika, jehož původní stranu soud rozpustil kvůli extremismu. Ale jde to těžko. Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti, bojuje svou bitvu proti menšinám a politickému establishmentu už víc než dvacet let. Jeho přesvědčení zůstává stejné: tahle země patří Čechům a nepřizpůsobiví musí pryč. Při hlásání své pravdy mluví o přivandrovalcích a krvi nevinných na rukou politiků. Útočí stále na stejné skupiny: Romy a cizince. Mění se ale svět kolem. Stejné výroky, za které stál Vandas před soudem, dnes bez skrupulí říkají mainstreamoví politici. V extremistickém rybníčku teď brouzdají noví samozvaní obránci národních hodnot – Okamurovci a Konvičkovci, ale i vrcholně postavení čeští politici.

„Až vyjdu, bude to lepší.“ Kuřimská věznice chrání mladé vězně před ostřílenými trestanci

„Přítelkyně na mě čeká už skoro dva a půl roku, takže doufám, že to ještě deset měsíců vydrží. Pak už jí chci pomáhat, zařadit se, nebýt přítěží. Chci to zkusit normální cestou,“ říká odhodlaně dvacátník v šedivém erárním oblečení. Za mříže ho soud poslal kvůli ublížení na zdraví. Zbývajících několik měsíců trestu si odpyká ve věznici s ostrahou v Kuřimi. Svalnatý mladík s psí známkou na krku sedí naproti mě na pečlivě ustlaném kavalci. Na vězeňské poměry vypadá cela luxusně. Netísní se na ní patnáct vězňů. Žijí tu jen čtyři. Nábytek je ze dřeva. Poličky zdobí rodinné fotografie. Leží tu pár knih, mezi nimi i Bible. Jsme ve speciálním oddělení pro mladé trestance.

Nejsme exoti, nenutíme děti přihlížet orgiím, tvrdí lesbičky, které vychovávají tři potomky

Maminka, tatínek, starší bratr, malá sestřička a roztomilý pejsek. Tak většinou vypadají šťastné rodiny, které se objevují v reklamách a filmech. Realita ale bývá jiná. Nejen vlivem rozvodů žijí děti často v rodinách, kde mají třeba dva tatínky a maminku, nebo žijí jen s jedním z rodičů. Tyto rodiny přitom nemusí být o nic méně šťastné, jak dokazuje i případ Lucie a Gabriely z Prahy. Lucie má dvě dcery z předchozího heterosexuálního manželství. Nejmladšího Šimona si už pořídily s Gabrielou společně. „Jsme úplně běžná normální rodina. Chodíme do práce, jezdíme nakupovat a v létě společně trávíme dovolenou. Řešíme prostě starosti a radosti jako každí rodiče,” popisuje Lucie, která se všemi dětmi a svojí partnerkou Gabrielou žije společně. 

Partie s mistrem aneb jak jsem hrál šachy s Ivančukem

Může obyčejný člověk usednout za šachovnici proti mistrovi rapid šachu Vasilu Ivančukovi a doufat v remízu, nechat si zdát o náhodné, šťastné výhře? Proč by ne! Vždyť i Usian Bolt může na startu zaškobrtnout, Gábině Koukalové dokáže nečekaný záchvěv větru srazit poslední střelu před sprintem pro zlatou. A v šachách se navíc dá šance na výhru přesně spočítat. Pravda, výsledek po porovnání našich ratingů Elo mi mnoho optimismu do nadcházejícího boje nedává. Moje šance na remízu je totiž podobná, jako podíl alkoholu v krvi letošních maturantů po absolvování zkoušky – přibližně 1.7 promile. 

Ves, která měla zmizet. Neratov oživil farář z kostela, který rozstříleli Rusové

Je konec října a v Orlických horách drobně, ale vytrvale mrholí. Počasí připomíná, že život v horách není od podzimu do jara jednoduchý. Platí to i pro Neratov, vesnici přímo na hranicích s Polskem. V dobách své největší slávy měla tři a půl tisíce obyvatel, ještě během války tu žily necelé dva tisíce převážně Němců. Po odsunu tu zbyla jen hrstka lidí. Od začátku devadesátých let se ale život do vesnice pomalu vrací. Důvody jsou pro to dva: barokní dominanta a významné poutní místo – kostel Nanebevzetí Panny Marie – a komunita kolem chráněných dílen, kde pracují lidé s handicapem.

Nacisté pouštěli v Mauthausenu k umírání gramofon. Oběti do poslední chvíle nevěděly, že zemřou

Hrdinové umírají tiše. Platilo to i pro téměř 300 českých vlastenců, které zavraždili nacisté za pomoc parašutistům, kteří provedli útok na Reinharda Heydricha. 25. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen skončil život 262 žen, mužů i dětí, kteří se zapojili do odboje. Němci je zabíjeli barbarsky ranou do týlu a oběti do poslední chvíle díky přesvědčivé kamufláži netušily, že jdou na smrt. Každé dvě minuty klesl k zemi jeden mrtvý člověk.