Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Domácí násilí nehraje roli. Děti ve střídavé péči často nuceně končí u agresivních rodičů

Jeden týden u tatínka, druhý u maminky. Střídavá péče se díky precedentnímu rozsudku Ústavního soudu stala dogmatem, kterým se řídí většina soudců, když rozhodují o osudu dítěte rozvedených partnerů. Jsou ale skutečně dvoje Vánoce, dvoje narozeniny a dvojí domov pro dítě to nejlepší? Jak dokládá praxe, děti se někdy dostanou i do péče agresora, který měl na svědomí domácí násilí, což může nevratně poškodit jejich psychiku.  

„Provedli jsme průzkum, ze kterého vyplývá, že soud rozhoduje o svěření dětí do péče víceméně pocitově. Neexistuje ustanovení, které by upřesňovalo, že tam, kde probíhá mezi rodiči domácí násilí, musí být dítě u rodiče, který není agresorem. Proto se stává, že děti jsou často svěřeny agresorovi, nebo do střídavé péče,“ uvádí pro INFO.CZ právnička centra proFem Veronika Ježková.

Po rozvodu se tak může naplnit noční můra těch, kteří ze vztahu utíkají právě z důvodu tyranie ze strany partnera. Přestože na dítě agresor ruku nevztáhnul, svěřovat pravidelně potomka někomu, kdo vás psychicky i fyzicky třeba i roky trýznil, vypadá jako hororový scénář. Podobné případy ale rozhodně nejsou ojedinělé.

Střídavá péče jako priorita navzdory domácímu násilí

„Dochází k tomu hlavně ze dvou důvodů. Oběti buď často nesdělí soudu dostatečné informace o probíhajícím domácím násilí a na druhé straně soudy otázku domácího násilí někdy bagatelizují, zvlášť pokud se uskutečňovalo hlavně v rovině psychické. Tento typ domácího násilí je v současnosti v Česku vnímán jako méně nebezpečný a dochází k jeho zlehčování. Policie často tyto činy ani nešetří, protože neumí rozklíčovat dlouholeté následky podobného týrání, které mohou mít dokonce větší vliv na psychiku člověka než jednorázový fyzický atak,“ doplňuje Ježková. Psychické týrání přitom nejsou jen nadávky a výhružky, ale také vydírání, zesměšňování, výslechy, nebo přehnaná kontrola hraničící se stalkingem.

Za současné upřednostňování střídavé péče může rozsudek Ústavního soudu (ÚS) z roku 2014, který konstatoval, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. „Ačkoli ÚS posléze vydal dalších pět rozhodnutí, která upřesňují podmínky takového rozhodnutí, k soudům nižších instancí se tato upřesnění zřejmě už nedostala a neustále používají institut střídavé péče jako prioritní řešení. Dochází tak k paradoxním situacím. Matka podá návrh na svěření dítěte do své péče proti manželovi, který je „plošně“ agresivní a má ve spise třeba zápis o napadení. Soud ale na prvním místě řeší, zda jsou partneři ochotní se oba o dítě starat,“ vysvětluje Ježková.

Hlavně, že nebije dítě?

Střídavá péče má ale své i zastánce, kteří soudní praxi vítají. „I když se rodiče rozejdou, nepřestává je dítě potřebovat. Aby i nadále mohlo dostatečně čerpat ze vztahu k oběma, je tady společná nebo střídavá péče. Jen občasný kontakt dítěte s rodičem k tomu nestačí,“ vysvětluje pro INFO.CZ ředitel Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě Aleš Hodina. To, že jeden z rodičů byl původcem domácího násilí, prý potřebu, aby byl při výchově nadále přítomen, nesnižuje. „Neřešil bych, jak se jeden rodič někdy choval k druhému, vždyť už spolu pak ani nežijí. Důležité je, jak se tento rodič dlouhodobě chová k dítěti. To je pro dítě podstatné,“ dodává Hodina.

Co se v mládí naučíš...

S podobnými prohlášeními ale nesouhlasí někteří experti, kteří s ohroženými dětmi pracují.  To, co jim má prospět, je naopak může do budoucna nevratně poškodit. „Důsledky svého sociálně patologického chování by měl nést agresor třeba tím, že jeho kontakt s potomkem bude limitovaný. Nemělo by na to doplácet dítě ve smyslu povinnosti stýkat se s agresorem, což třeba ani nechce. I dítě, které sice agresor přímo nenapadá, ale které žije v rodině, kde se násilí objevuje, žije v úzkostech a strachu, že jednou napadeno může být. Také se takto může nápodobnou učit, že násilí patří ke vztahům a že násilí je cesta k dosahování svých cílů,“ potvrzuje pro INFO.CZ ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková.

Ani oficiální obvinění z domácího násilí není dle Hodiny důvodem, aby k němu soud při rozhodování o péči přihlížel. „Obvinění z domácího násilí je u nás často zneužíváno právě v boji o dítě s cílem diskreditovat druhého rodiče. Často jde i o oboustranné rozpory, které ovšem zneužije proti druhému jen jeden z nich,“ myslí si Hodina. Určitou míru lživých udání potvrzuje i Ježková. Je jich sice minimum, mohou ale negativně ovlivnit postup policie v podobných případech. „Víme o tom, že občas dochází například ke zneužívání institutu vykázání. Možná i to je důvod, proč policie často skutečné domácí násilí bagatelizuje a dostatečně ho neřeší,“ doplňuje Ježková.

Pomohla by chystaná změna zákona

Právnička, která vydala knihu Právem proti násilí na ženách: Bílá místa české legislativy se dlouhodobě snaží o změnu zákona, který by zabránil tomu, aby děti žily ve střídavé péči s někým, kdo dlouhodobě týral jejich rodiče. „Navrhujeme změnu paragrafu 907/2 občanského zákoníku tak, aby se rozšířila kritéria, ke kterým soud přihlíží při svěřování dětí do péče rozvádějících se rodičů. Požadujeme, aby se kritéria doplnila o násilné ataky, které probíhají mezi rodiči, a v případě, že se takové ataky vyskytují, aby nedocházelo ke svěření dítěte do péče agresora, nebo ke svěření do střídavé péče. Pro takové rodiče není tento typ výchovy vůbec vhodný,“ tvrdí Ježková.

Za pravdu jí dávají i oslovení dětští psychologové. „Střídavá péče o děti po rozvodu klade největší nároky na rodiče a jejich spolupráci. Pouze za situace, že psychicky stabilní a zralí rodiče spolupracují na společné péči, mohou z ní mít jejich děti prospěch. Z toho vyplývá, že střídavá péče není univerzálně vhodným řešením rozvodu pro všechny rodiny. Pokud je rodič otevřeně, fyzicky nebo verbálně, agresivní na dítě nebo na jeho nejbližší, dítě tím vždy trpí,“ vysvětluje pro INFO.CZ dětský psycholog Petr Sakař.

Agresivní jednou, agresivní navždy?

Nedá se ani předpokládat, že rodič byl agresivní pouze k partnerovi a rozvodem vše zlé končí. Agresoři jsou totiž často zruční manipulátoři, kteří dokážou například přesvědčit soud o psychické labilitě oběti nebo přikládat nadměrnou důležitost svému materiálnímu zajištění.

„Materiální stránka je při rozhodování velice důležitá. Navíc agresoři bývají silně manipulativní nejen vůči oběti, ale i vůči svým dětem, které si můžou kupovat drahými dárky. Manipulují i soudem a kladou velký důraz právě na materiální zajištění. To je většinou jejich výhoda v případě oběti - ženy, která z násilného svazku vystoupí a snaží se osamostatnit. Pokud předtím nedělala například manažerku, tak je většinou v materiální nevýhodě,“ dodává Ježková. Nastává tak paradoxní situace, kdy jsou peníze víc rozhodující než případná nebezpečnost rodiče.

Míra rozvodovosti se v roce 2015 podle údajů Českého statistického úřadu pohybovala na hodnotě 46,5 %, takže téměř každé druhé manželství dle statistik nekončí šťastně. V průměru se Češi rozvádí po 13 letech manželství. A 57 % párů má při rozvodu nezletilé děti, o jejichž budoucí péči většinou rozhoduje soud. V roce 2015 se rozvody dotkly celkem 26 083 dětí, jejichž rodiče spolu už nechtěli žít. „Máme u nás statisíce dětí, jejichž rodiče nejsou spolu. Ale z toho jen asi 20 000 dětí má to štěstí, že mají jasně garantované právo na oba rodiče ve střídavé péči,“ dodává ředitel Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek