Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jejich ubytovna pro rodiče dětských pacientů musela v Motole skončit. Padaly dotazy jako za minulého režimu, říkají manželé

Jejich ubytovna pro rodiče dětských pacientů musela v Motole skončit. Padaly dotazy jako za minulého režimu, říkají manželé

S manželi Královcovými jsem se setkala téměř přesně rok poté, co svépomocnou ubytovnu, provozovanou Nadačním fondem Klíček, nařídilo vedení Fakultní nemocnice Motol vyklidit. Ubytovna pro rodiče a další příbuzné hospitalizovaných dětí přitom v areálu motolské nemocnice bez potíží fungovala déle než dvě dekády a byla v mnohém unikátní. Krom toho, že si během své existence stihla vybudovat renomé mezi rodiči dětí, které se v nemocničním prostředí chtě nechtě pohybují „jako doma“, nabízela ubytování i dalším blízkým osobám dětských pacientů a často i dětem samotným. Nerozhodovala diagnóza nemocného dítěte ani druh příbuzenského vztahu, ale aktuální potřeba rodiny. Za dobu své existence se ve vedení nemocnice vystřídalo několik ředitelů; ten poslední se – po šestnácti letech od svého nástupu do funkce – rozhodl dát ubytovně výpověď. Souběžně s tím vstoupila nemocnice do předběžných jednání o výstavbě nové rodičovské ubytovny s nadačním fondem Dům Ronalda McDonalda, který je úzce propojen s mezinárodním fastfoodovým řetězcem a jehož cíle se v základních aspektech překrývají s činností Klíčku. O tom, jak pro Klíček probíhal rok bez možnosti působit v Motole, i o bilanci dosavadního vývoje jsem si povídala s oběma členy manželského tandemu, který o sobě tvrdí, že je „jedno tělo, jedna duše“ – a navenek tak i působí.

Před rokem skončila vaše spolupráce s FN Motol a spolu s tím začal boj o zachování ubytovny, která podle všeho dobře fungovala 23 let. Zároveň vstoupila do hry nadace, která má vaši práci nahradit. Co se vlastně stalo?

Boj o ubytovnu, nebo spíše snaha o její záchranu, začala už na jaře 2016, ve chvíli, kdy jsme se od tehdejšího ředitele motolské nemocnice, Miloslava Ludvíka, dozvěděli, že máme prostory vyklidit. Ale nemocnice, to není jen její vedení, ale také její pacienti a personál. A o těch nelze říci, že by s námi spolupracovat přestali. Jsme stále v kontaktu jak s lidmi z personálu, tak s rodinami, které mají v Motole hospitalizované děti, a v rámci možností se jim stále snažíme nabídnout alespoň nějakou pomoc. Myslíme si, že je v tomto směru třeba rozlišovat mezi různými vrstvami instituce - management do určité míry žije vlastním životem a sleduje nějaké cíle, které ovšem zvenčí nejsou vždycky úplně srozumitelné. Projevuje se to mimo jiné třeba v nekonzistentním postoji vedení nemocnice k nám: během jediného roku jsme se dočkali jak slov díků a uznání, tak osočování v médiích - na naší práci se přitom v mezičase vůbec nic nezměnilo. A co se týká názoru, že by měl jiný nadační fond naši práci nahradit: plány, které máme, se do určité míry kryjí s plány onoho nadačního fondu, který jste zmínila a který je provázán s nadnárodním fastfoodovým řetězcem. V mnohém se ale naše plány liší - třeba v obsahovém záběru a celkovém pojetí práce, takže o nějaké náhradě vůbec nemůže být řeč.

Často na to v rozhovorech narážíte: že ti, kdo s vámi předtím neměli problém, se najednou uzavřeli do úplného mlčení…

S takřka úplným mlčením se setkáváme až v uplynulém roce. Do loňska vypadal náš vztah se současným vedením FNM tak, že nás víceméně nechali dělat naši práci, jen nebyli vstřícní vůči žádostem, s nimiž jsme se na ně léta obraceli. Když jsme se pak loni na jaře na ředitelství znovu obrátili s prosbou o větší prostory, oznámil nám pan ředitel, že se musíme vystěhovat. I tehdy ale tvrdil, že si naší práce velmi váží, a že mu v další spolupráci s námi, k jeho velké lítosti, brání jen objektivní důvody. Snažili jsme se těch objektivních důvodů dopátrat, ale na žádné jsme nepřišli. Pan ředitel je navíc několikrát měnil: napřed mluvil o důvodech legislativních, pak prostorových - a na naši vytrvalou snahu o hledání konstruktivního řešení reagoval stále podrážděněji.

Znamenaly prostorové důvody to, že jste se tam „nevešli“?

Vzhledem k tomu, že v budově, kde jsme působili, bylo volných prostor víc, zdálo se nám, že i tohle je spíš jen záminka. My jsme každý důvod brali velmi vážně, vždycky jsme si vyžádali příslušná odborná stanoviska – na základě toho, co pan ředitel zrovna tvrdil, jsme se obraceli třeba na zástupce ministerstva financí nebo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, absolvovali jsme různé právní konzultace, ale na žádný nepřekonatelný objektivní problém jsme nikde nenarazili. Celou dobu se zdálo, že při dobré vůli by cesta k další spolupráci měla být bez problémů otevřená. Pak ale došlo k poslednímu jednání před naším vystěhováním – bylo to jednání, které představitelé vedení v médiích prezentovali jako svou snahu najít řešení. V praxi ale schůzka vypadala tak, že nám pan ředitel hned na začátku oznámil, že má málo času a odmítá se bavit o ubytovně, a že v momentě, kdy padne slovo „ubytovna“, jednání končí. Předem tedy z jednání vyloučil jeho ústřední téma, to, o co celou dobu šlo. A když se pak na základě toho napíše, že se motolská nemocnice a Klíček nedohodly na další spolupráci, je i není to pravda: žádné jednání totiž vlastně nebylo. O tom, co bylo příčinou tak silného tlaku na to, abychom skončili s ubytováváním rodičů, tak stále můžeme jenom spekulovat.

Předpokládám nicméně, že nějaké teorie máte.

Tam, kde není vysvětlení, vznikají teorie snadno, třeba i ty konspirační. My se snažíme stát pevně nohama na zemi a vnímat státní instituci – tím spíš, že jde o dětskou nemocnici – jako místo, kde by měli i lidé z managementu vycházet vstříc svým klientům. Jinak řečeno, odmítáme podléhat konspiracím ohledně důvodu, proč jsme museli skončit, a trpělivě vysvětlujeme vedení nemocnice, že chceme na svou předchozí práci navázat. Snažíme se k tomu přistupovat nepředpojatě a vstřícně.

V tuto chvíli tedy stále věříte, že by se situace mohla ještě nějak zvrátit?

To není ani tak otázka víry, spíš věcného přístupu a naděje v to, že i u nás jednou zvítězí slušnost a profesionalita. Nadační fond Klíček je členem Evropské asociace na podporu dětí v nemocnici, a díky tomu máme možnost pravidelně navštěvovat dětské nemocnice takřka po celé Evropě, nějaké pobyty a stáže jsme absolvovali i v zámoří. Snažíme se mít ve své práci přehled, nadhled a odstup, jinak bychom asi vůbec nemohli dělat to, co děláme. Víme, že naše služby rodinám pacientů chybí, víme i to, kde má v tomto ohledu nemocnice rezervy. Kdybychom mohli pokračovat ve své práci v Motole, nepovažovali bychom to za „zázrak“, ale spíš za vítězství zdravého rozumu.

Termín „víra“ jsem použila i s ohledem na to, že momentální situaci, pokud to chápu správně, nemůžete vůbec nijak ovlivnit.

Nemůžeme moc ovlivnit to, jak se vedení nemocnice chová. A bylo pro nás dost smutné, bolestné i varovné vidět, jakým způsobem se ředitel nemocnice Miloslav Ludvík, výrazný představitel ČSSD a později dokonce ministr zdravotnictví, zachoval – navzdory všem proklamacím o solidaritě a pomoci znevýhodněným, kterými se jeho strana prezentuje. Nebýt jeho rozhodnutí o vystěhování ubytovny Klíčku, celý uplynulý rok mohly stovky rodičů využívat službu, která jim chyběla a která by jim i jejich dětem bývala velmi usnadnila jejich nelehkou situaci.

Pokud by došlo k tomu, že by vedení nemocnice z vlastní vůle nebo kvůli tlaku z více stran nakonec „povolilo“ a obnovilo spolupráci, dokážete si představit, že by obě strany ustály situaci, aniž by se špatné vztahy dál prohlubovaly? Dalo by se v takových podmínkách vůbec efektivně pracovat?

Obnovení spolupráce je jen věcí dobré vůle na straně vedení nemocnice. My nemáme žádnou potřebu nějakého triumfu či zadostiučinění a to, co děláme, děláme proto, že víme, že to rodinám s nemocnými dětmi pomáhá. Na naší straně tedy žádná překážka není. A po praktické stránce by naše práce prostě navazovala na to, co jsme už 23 let dělali. Vedení nemocnice je do jisté míry i politický post, takže manažeři přicházejí a odcházejí, ale ti, kdo zůstávají a kdo našich služeb využívají, jsou lékaři, sestřičky a rodiny pacientů. My jsme vždy komunikovali především s nimi, a tam nebyl žádný problém.

Fungovali jste s nimi tedy koordinovaně?

Fungovalo to perfektně: když nás někdo potřeboval, buď nám zavolal někdo z oddělení, nebo přišel rovnou rodič s vypsanou žádankou, to už byla zavedená praxe. A to jsme v nemocnici nikde neměli žádnou reklamu ani plakát, nemocnice naši službu nijak nepropagovala. Rodiče a personál si o ní řekli sami mezi sebou. I dnes nám čas od času volají, jestli už zase fungujeme. Zvláštní bylo, že když jsme na jediném letošním jednání, které jsme se zástupci nemocnice měli – bylo to 20. září – zmínili fakt, že se personál po této naší službě ptá, začal p. náměstek Holcát zvyšovat hlas a hned chtěl vědět, kdo konkrétně se ptá a z jaké kliniky je. To si člověk trošku připadal jako za minulého režimu. My víme a máme písemný doklad o tom, že v době, kdy byl velký tlak na zrušení ubytovny Klíčku, dostaly kliniky v rámci Motola instrukci, aby na naši ubytovnu už nikoho neposílaly. Byla to snaha úplně odstřihnout od naší služby ty, kteří ji potřebovali. Nakonec to dospělo až tak daleko, že nám byla odpojena pevná telefonní linka, kterou kliniky pro kontakt s námi často využívaly, ale naštěstí se tenkrát povedlo nechat ji během pár dní znovu zprovoznit; rozhodli jsme se k tomu přistupovat tak, že to bylo nedorozumění.

Vy o své situaci celou dobu a průběžně mluvíte s médii. Slibujete si od toho, že by mohl vzniknout na vedení nějaký tlak?

Nemůžeme a nechceme nikdy a nikoho k ničemu tlačit. Jsme rádi, že média měla chuť o té situaci informovat jako o veřejné věci, protože si myslíme, že jednání státní instituce bylo velice nestandardní a že kroky, které vůči nám podnikla, byly nefér: včetně podání úplně absurdní žaloby na vystěhování, podané několik měsíců před uplynutím výpovědní lhůty a obsahující prokazatelně nepravdivá tvrzení. My sami jsme se úplně nečekaně ocitli pod obrovským tlakem, zjevně směřujícím jenom k tomu, abychom v Motole přestali ubytovávat rodiče, důvody se přitom hledaly až ex post. Byli jsme tak svědky něčeho, co by v demokratické společnosti vůbec nemělo projít, a co se díky médiím může dostat pod určitou veřejnou kontrolu. Situace, v níž jsme se ocitli, nás nutila vysílat jakýsi S.O.S. signál, a šlo především o to, poskytnout veřejnosti pravdivé informace. Obecně pak platí, že děje-li se někde nekalost, může tlak a zájem veřejnosti pomoci k nápravě.

Měli jste po všech zkušenostech dojem, že za nastalou situaci může i nějaká chyba v systému, nebo jde z vašeho pohledu pouze o zvůli či libovůli jednotlivce ve vedoucí pozici?

Nejspíš je to kombinace obojího. Pravda je, že otázku rodičů nemocných dětí v Motole nikdo dlouhodobě ani systémově neřešil a neřeší, to je věc známá. Kdyby například lidé z odboru služeb aktivně chtěli řešit potřeby rodin s nemocnými dětmi, bylo by v jejich zájmu Klíček podpořit a jeho službu dále rozvinout. Nějaká systémová chyba v rámci nemocnice tedy určitě bude. Lidé ze západní Evropy, kteří opakovaně ubytovnu Klíčku navštívili, nerozuměli tomu, proč nemocnice naši práci nevítá, a naopak ji blokuje.

A ona personální zodpovědnost? Jak moc je omezená na jediného člověka?

Díky všemu tomu dění kolem ubytovny jsme měli možnost trochu zblízka nahlédnout do části fungování managementu obří státní nemocnice a zaskočilo nás, jak snadno se tam může reálná osobní zodpovědnost vytrácet, a jaký prostor tam naopak může mít svévolná moc a vliv jednoho člověka. Zdá se, že problém, na který jsme loni narazili, je opravdu primárně záležitostí jediné osoby, a tou je pan ředitel Ludvík, který má v rámci systému velké pravomoci. Jak jsme následně zjistili, i podpora, kterou naší aktivitě přislíbilo několik lidí, pohasla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že člověk, který vůči nám projevil nevoli, je čelní představitel ČSSD. Byla to pro nás nová zkušenost, protože jsme za „naši věc“ nikdy v minulosti nelobbovali přes politické strany a najednou jsme zblízka viděli, jak snadno může člověk, který nepodléhá žádné reálné kontrole, svého vlivu zneužít.

Co vás motivuje v takové situaci přesto vytrvale usilovat o dohodu?

Určitě je to dané i tím, z jak hlubokých kořenů a osobní zkušenosti naše práce vyrůstá. My jsme svou službu dělali od začátku s vědomím, že chvíli potrvá, než tuzemské nemocnice uvidí potřebu starat se o rodiče dětských pacientů jako něco, co by měly samy vnímat jako prioritu. Druhá věc, která nás nutí nepolevit a nějakým způsobem své postoje držet, je fakt, že i jako občané jsme velmi znepokojeni tím, že je možné, aby se státní instituce, která zachází s veřejnými prostředky a poskytuje veřejnou službu, chovala tak nefér způsobem. Máme za to, že i kdybychom úplně pominuli téma, o které se tady jedná, a svou roli v něm, není takovouto věc možné prostě nechat být – už jen z principu.

FN Motol vydala prohlášení, že interní nemocniční kapacity ubytovny jsou dostačující a že pokud nenastane výjimečná situace, nebývají ani plně využívány. Jde tedy o lež?

To je otázka, zda je to lež. To, že její vlastní ubytovací kapacity jsou minimálně ze 40 % nevyužité, nemocnice deklaruje už dlouho, dělala to dokonce i v době, kdy zároveň naše ubytovna praskala ve švech a neměli jsme kam rodiče uložit. Jde tedy spíš o to, zda je tato služba rodičům dostupná a zda má takovou podobu, jakou potřebují. Hodně rodičů se o ní zřejmě ani nedozví – i v dnešní době jsme v kontaktu s rodiči, kteří nám říkají, že možnost využít ubytovnu, o které nemocnice mluví, ani nedostali.

Nedostali, přestože se na ni aktivně vyptávali? Nebo jim nebyla nabídnuta?

To je otázka. Myslíme si, že se i aktivně vyptávali, protože většinou jim byly nabídnuty „hotelové pokoje“, tedy prostory, které nemocnice provozuje komerčně, jako jakýsi nadstandard. Jedna věc tedy je, jestli tam možnosti ubytování fyzicky jsou, což patrně ano, jiná věc je, zda se o ní rodiče dozvědí a mohou ji využít, nebo zda nemocnice preferuje, aby využívali variantu, která je pro ni ekonomicky výhodnější. Podle zpráv, které od rodičů máme, navíc často nejsou spokojeni ani s čistotou, ani se zázemím, které nemocnice v rámci své základní ubytovací služby nabízí.

Máte k dispozici data týkající se toho, jaké konkrétní dopady měl první rok bez vašich služeb na rodiče a příbuzné hospitalizovaných dětí?

Fakta máme jen kusá, statistiku žádnou nemáme a nevedeme. Nemáme ostatně ani možnost získat relevantní vstupní informace od doprovodu pacientů. Jsme informováni pouze na základě telefonátů a zpětné vazby rodičů, kteří naši ubytovnu dříve znali, a od části personálu. Od těch všech víme, že situace je velice těžká – některým rodičům je nabízen nadstandard, což se týká třeba rodičů dětí nad 18 let nebo rodin, u nichž dítě doprovázejí oba rodiče, a pojišťovna hradí ubytování jen jednomu. Pokud chtějí být rodiče spolu, je jim nabídnutý hotelový pokoj. To, že konkrétní rodiny mají řadu potřeb, které se v praxi různě kombinují, ve výsledku znamená, že se hypotetická nabídka Motola často nesejde s reálnými potřebami rodičů. Takže se pak dozvídáme o tom, že nemocniční ubytovna je „hrůza a špína“, nebo o tom, jak museli rodiče přespávat po okolních penzionech.

Jiné rodiny raději volí každodenní dojíždění, protože je vyjde levněji, než si hradit pobyt v nemocnici. Potřeby a problémy jsou tedy různého druhu – každý vyžaduje trochu jiný přístup a jiné řešení. Několika rodinám jsme mohli pomoci i teď, protože máme ještě jedno ubytování v nájemním bytu v Modřanech. Část rodičů se střídala tam. Jiným rodičům jsme zase aktivně pomáhali hledat levné ubytování po Praze, případně jsme jim jako nadace zapůjčovali lůžkoviny, když to snížilo cenu za ubytování v nějaké ubytovně, apod. Je tedy vidět, že existující poptávka rodičů se nepotkává s nabídkou nemocnice a že ze strany nemocnice není velká snaha skutečné potřeby doprovázejících rodičů reflektovat a vycházet jim vstříc. Kdyby byly kapacity Motola dostačující, nedávalo by navíc příliš smysl stavět další ubytovnu.

Zmiňujete zřejmě plán nemocnice zbudovat v areálu tzv. Dům Ronalda McDonalda. Jste v kontaktu s jeho zástupci? Jaký mají k situaci postoj?

Iniciovali jsme s nimi dvě schůzky: jednu vloni, jednu v letošním roce. Myslíme si, že když mají dvě organizace podobné cíle, měly by spolupracovat. Ještě vloni to vypadalo alespoň na paralelní působení. Jejich zástupcem nám totiž bylo řečeno, že spolupráce na jednom konkrétním domě není možná – nadační fond je zřízen komerčním řetězcem a reklamní agenturou McDonalds, a mezinárodní pravidla spolupráci s třetím subjektem nepřipouštějí. I ze svých pobytů v zahraničí víme, že principy, na nichž je fungování fondu i zamýšleného domu pro rodiče založeno, jsou v určitém smyslu součástí franšízy, poměrně přesně definovaným produktem.

Komunikace se zástupcem této organizace byla zprvu na úrovni vzájemné výměny informací. Ve chvíli, kdy tlak vedení nemocnice na vystěhování naší ubytovny zesílil, a zvláště, když jsme pak už byli vystěhovaní a naše petice doputovala až do Senátu, začal ředitel nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda velmi intenzívně lobbovat a prolobboval se až na jednání Senátu, kde pak vystoupil s jakýmsi reklamním entrée. Zmínil v něm i to, že nový RonaldMcDonald House v Londýně otevírala vévodkyně Kate. Na schůzi, kde se projednávala petice za záchranu naší vystěhované ubytovny, bylo takové sdělení vpravdě irelevantní. Už předtím začaly jak mezi rodiči, tak mezi novináři zaznívat hlasy, že není v pořádku, aby státní instituce jednu organizaci vyhodila, a zároveň aktivně napomáhala jiné, která proklamuje, že se chystá dělat něco podobného. Tehdy k nám začal zástupce nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda zaujímat, jemně řečeno, velmi rezervovaný postoj.

Jaké jsou konkrétní známky protežování jedné organizace na úkor druhé?

Takových projevů je celá řada: například to, že mluvčí nemocnice – státního subjektu – jde prodávat samolepky nadačního fondu Dům Ronalda Mc Donalda (DRMcD) přímo do fastfoodové provozovny a o této akci pak referuje na webu nemocnice. Nebo že na vnitřním TV okruhu fakultní nemocnice běží v rámci interního vysílání pod hlavičkou FN Motol – nikoli v rámci nějakého reklamního bloku – spot této organizace o tom, jak je důležité, aby rodiče a děti mohli být spolu. Vy přitom víte, že vedení nemocnice reálně brání tomu, aby opravdu mohli být spolu, když likviduje aktivitu, která tomu léta účinně napomáhala. Volala nám třeba maminka, které jsme pomáhali v těžké situaci kolem úmrtí jejího dítěte, že ten spot vidí v čekárně v Motole, kde zrovna sedí – bylo to pár dní předtím, než jsme prostory ubytovny Klíčku museli vystěhovat. Zamýšlený dům Ronalda McDonalda má navíc poskytovat luxusní ubytování úzké cílové skupině – doprovodu dvaceti dětských pacientů, převážně z hematoonkologie; situace většiny rodin se jeho vybudováním vůbec nijak nezmění.

Jaký význam má podle vás franšíza „mcdonaldovských“ nadačních domů pro image společnosti jako takové?

Všude ve světě je tato aktivita snahou zlepšovat image firmy, pomáhat firemní značce. McDonald’s tuto aktivitu zakládá, poskytuje jí zázemí, dělá jí reklamu, má své vlastní logo zakomponované do jejího loga, ve svých bufetech umisťuje sběrací pokladničky v její prospěch. Takže pro nás bylo trochu absurdní, když se nám ředitel nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda snažil na schůzce – mimochodem, pořádané v centrále McDonald’s – vysvětlit, že nadační fond nemá s McDonald’s nic společného, a ptal se nás, co by z toho asi tak McDonald’s měl.

Budete se přesto snažit s nimi v budoucnu ještě vyjednávat? 

My hlavně chceme konzistentně dělat vlastní práci, která má svou historii, kořeny a cíle. S nadačním fondem DRMcD jsme vstoupili do kontaktu, abychom o sobě navzájem věděli, abychom navázali korektní komunikaci a mohli případně koordinovat své kroky. To má svůj smysl stále. Na poslední schůzce, konané 9. srpna letošního roku, nám zástupkyně DRMcD slíbila, že se nám brzy ozvou, to se zatím nestalo. Z médií se ale dozvídáme, že prý budou s motolskou nemocnicí brzy podepisovat smlouvu o stavbě domu. Tomu jsme se dost podivili, protože nám zástupci motolského vedení opakovaně tvrdili, že v areálu nemocnice žádný vhodný pozemek na stavbu není. Být vnímán jako ten, kdo se vymezuje vůči Domu Ronalda McDonalda, je dost nepříjemné. Situace je ale bohužel taková, že určitá polarizace tam nastává zcela mimo naši vůli a kontrolu.

Jak se vás v dané situaci zastala veřejnost, případně lidé, kteří s vaší službou měli konkrétní zkušenost?

Za zachování ubytovny vznikla petice, která získala přes 13 000 podpisů. Podepsala ji mimo jiné spousta lidí, kteří jsou v naší společnosti vážení, i tisíce rodičů, kteří ubytovnu v minulosti využili. Jak už jsem zmiňovala, petice se projednávala i v Senátu, který ji shledal jako důvodnou a další pokračování ubytovny Klíčku podpořil. V rozporu se senátním usnesením s námi Motol o pokračování naší služby nejedná. Nadační fond DRMcD se v posledních dnech nechal slyšet, že brzy začne v areálu nemocnice stavět. Informace, které se o tom objevily v médiích, ale zároveň zvýšily zájem o další osud ubytovny Klíčku. Ke zvýšenému zájmu o ni určitě přispěl i fakt, že posledního října uplynul přesně rok od chvíle, kdy jsme museli prostory ubytovny opustit. Připomněli jsme si to symbolickou jízdou naším historickým autobusem, kterým jsme objeli motolskou nemocnici a zajeli i k ministerstvu zdravotnictví; vytvořili jsme také samostatnou webovou stránku www.klicek.org/motol, kde si mohou zájemci najít jak aktuální informace, tak odkazy na důležité starší materiály. Lidé, kteří se nám teď ozývají, aby zjistili, co je kolem naší ubytovny nového, nám zároveň dál vyjadřují svoji podporu, což nás samozřejmě moc těší.

 

Budete se přesto snažit s nimi v budoucnu ještě vyjednávat? 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek