S manželi Královcovými jsem se setkala téměř přesně rok poté, co svépomocnou ubytovnu, provozovanou Nadačním fondem Klíček, nařídilo vedení Fakultní nemocnice Motol vyklidit. Ubytovna pro rodiče a další příbuzné hospitalizovaných dětí přitom v areálu motolské nemocnice bez potíží fungovala déle než dvě dekády a byla v mnohém unikátní. Krom toho, že si během své existence stihla vybudovat renomé mezi rodiči dětí, které se v nemocničním prostředí chtě nechtě pohybují „jako doma“, nabízela ubytování i dalším blízkým osobám dětských pacientů a často i dětem samotným. Nerozhodovala diagnóza nemocného dítěte ani druh příbuzenského vztahu, ale aktuální potřeba rodiny. Za dobu své existence se ve vedení nemocnice vystřídalo několik ředitelů; ten poslední se – po šestnácti letech od svého nástupu do funkce – rozhodl dát ubytovně výpověď. Souběžně s tím vstoupila nemocnice do předběžných jednání o výstavbě nové rodičovské ubytovny s nadačním fondem Dům Ronalda McDonalda, který je úzce propojen s mezinárodním fastfoodovým řetězcem a jehož cíle se v základních aspektech překrývají s činností Klíčku. O tom, jak pro Klíček probíhal rok bez možnosti působit v Motole, i o bilanci dosavadního vývoje jsem si povídala s oběma členy manželského tandemu, který o sobě tvrdí, že je „jedno tělo, jedna duše“ – a navenek tak i působí.
Před rokem skončila vaše spolupráce s FN Motol a spolu s tím začal boj o zachování ubytovny, která podle všeho dobře fungovala 23 let. Zároveň vstoupila do hry nadace, která má vaši práci nahradit. Co se vlastně stalo?
Boj o ubytovnu, nebo spíše snaha o její záchranu, začala už na jaře 2016, ve chvíli, kdy jsme se od tehdejšího ředitele motolské nemocnice, Miloslava Ludvíka, dozvěděli, že máme prostory vyklidit. Ale nemocnice, to není jen její vedení, ale také její pacienti a personál. A o těch nelze říci, že by s námi spolupracovat přestali. Jsme stále v kontaktu jak s lidmi z personálu, tak s rodinami, které mají v Motole hospitalizované děti, a v rámci možností se jim stále snažíme nabídnout alespoň nějakou pomoc. Myslíme si, že je v tomto směru třeba rozlišovat mezi různými vrstvami instituce - management do určité míry žije vlastním životem a sleduje nějaké cíle, které ovšem zvenčí nejsou vždycky úplně srozumitelné. Projevuje se to mimo jiné třeba v nekonzistentním postoji vedení nemocnice k nám: během jediného roku jsme se dočkali jak slov díků a uznání, tak osočování v médiích - na naší práci se přitom v mezičase vůbec nic nezměnilo. A co se týká názoru, že by měl jiný nadační fond naši práci nahradit: plány, které máme, se do určité míry kryjí s plány onoho nadačního fondu, který jste zmínila a který je provázán s nadnárodním fastfoodovým řetězcem. V mnohém se ale naše plány liší - třeba v obsahovém záběru a celkovém pojetí práce, takže o nějaké náhradě vůbec nemůže být řeč.
