Neplivat, nezpívat a nevykřikovat! Jak před sto lety Praha stávkovala za mír, svobodu a mouku

Karel Knobloch

V úterý 22. ledna 1918 se Praha probouzela do podivného rána. Jindy rušné ulice byly jako vymetené – nikde žádné nákladní vozy, nikdo nespěchal do práce, začínala jednodenní generální stávka. Po míru a svobodě národa volali dělníci, prodavači, úředníci i personál divadel. Kdo si chtěl druhý den o protestu přečíst v novinách, musel si počkat až na večerní vydání, stávkovali totiž také zaměstnanci největších českých deníků.

První světová válka se vlekla už tři a půl roku, přídělový systém kolaboval a životní podmínky těch nejchudších se neustále zhoršovaly. Poslední kapkou bylo vládní rozhodnutí ještě víc osekat už tak malé příděly mouky a obilí. Stávkovat se začalo ve Vídni, s týdenním zpožděním se socialisté rozhodli vyhlásit generální stávku také v Praze a dalších českých městech. Okamžitý mír a zlepšení sociální situace, to byly hlavní dva požadavky vídeňských stávkujících. V Čechách se pak přidal ještě třetí: právo na sebeurčení národa.

O požadavku na „spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém“ hovořila už deklarace, na jejímž znění se dohodli čeští poslanci v Obecním domě na Tři krále 1918. I když se české elity dušovaly, že je „samostatným státem“ míněn pouze útvar v rámci decentralizovaného Rakouska-Uherska, ve Vídni stoupala nervozita. Tím spíš, že se o nezávislosti začínalo nahlas mluvit i na náměstích. Výjimkou nebyly ani pražské demonstrace z 22. ledna.

Bude další osmičkový rok pro Česko přelomovým? Uplyne půlstoletí od Pražského jara

sinfin.digital