Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Novinářka pracovala mezi nejhůř placenými: Už na nic nemají sílu, nemůžou si skoro ani nakoupit

Novinářka pracovala mezi nejhůř placenými: Už na nic nemají sílu, nemůžou si skoro ani nakoupit

Šest měsíců, pět různých pracovních úvazků, provoz na směny v náročných podmínkách a minimální odměna. Novinářka Saša Uhlová žila od ledna v několika městech České republiky a pracovala v těch nejhůře placených provozech: v továrně za pásem, v drůbežárně, v třídírně odpadů, v prádelně a v supermarketu za pokladnou. Pobírala nízkou mzdu a zjišťovala, jak se žije lidem, pro které je to každodenní realita. Nyní o tom píše unikátní cyklus reportáží, které začínají vycházet na webu A2larm.cz, a o své práci připravuje s dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou film Hranice práce, jehož premiéru zhlédnou diváci festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě na podzim. A na příští rok plánuje vydat knihu. „Je pro mě absolutně nepochopitelný, proč lidé, kteří dělají pro společnost užitečnou práci, mimochodem: pokud by do ní zítra nepřišli, tak bychom to sakra pocítili, nemohou vydělávat tolik, aby z toho mohli normálně žít,“ říká Uhlová v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ.

Ve svém deníku, který jste si po celou dobu projektu vedla, v jednom momentu pochybujete, zda to zvládnete, tážete se sama sebe, jak vás to změní a uvažujete o tom, zda vás neovládne zlost. Jak to dopadlo?

Ze všeho nejvíc to změnilo můj názor na to, s jakou intenzitou bychom se měli věnovat tématu pracující chudoby. Mířím tím do řad novinářů, i do řad intelektuální levice. Svět práce a lidí, kteří vydělávají ne nutně jen minimální mzdu, ale třeba i o pár tisíc korun měsíčně víc, kterých je už nejen relativně hodně – méně než dvě třetiny příjmového mediánu vydělává asi dvacet procent zaměstnanců, což je asi 14 tisíc hrubého. Navíc polovina zaměstnanců vydělává méně než je medián, což pořád není částka, ze které lze důstojně žít. Proto by to mělo být téma číslo jedna.

Ten projekt trval půl roku, byla jste v několika firmách na několika pozicích, potkala jste tudíž mnoho lidí. Jak se podle vašich zkušeností těmto lidem s podobnými příjmy žije? Jaké životní strategie volí k tomu, aby to zvládli?

Předně musím říct, že jsem dělala za různé peníze. Třeba v továrnách na severu Čech jsem dělala za poměrně dost peněz. Byly tam mzdy o dost vyšší, než třeba v jižních Čechách nebo v Praze, pokud jde o nekvalifikovanou práci. Ale pracovala jsem i s lidmi, kteří pobírají skutečně minimální mzdu a nedostávají – jak je běžnou praxí – nic bokem. Prvním postřehem je, že v těchto pozicích vzrůstá procento lidí, kteří jsou v exekuci. Platí to o většině mých kolegů. V praxi to znamená, že berou ještě o něco méně, než minimální mzdu. Což mimo jiné znamená, že jim aktuální zvýšení minimální mzdy až tolik nepomůže.

Kvůli čemu většinou čelí exekuci?

Z nejrůznějších důvodů: někteří kvůli nezaplacené jízdence, měla jsem třeba kolegyni, která si v minulosti nějakou chvíli neplatila zdravotní pojištění, nešla na pracák a živil ji manžel. A protože netušila, že jí někde nabíhá dluh, narostlo jí to do obří částky. Součást problému je i to, že velmi často nebydlí v místě svého trvalého bydliště. „Já a exekuce?,“ reagují přitom často šokovaně. Nikdy si totiž nepůjčovali, nebrali si spotřebitelské úvěry a měli prostě pocit, že se jich něco podobného netýká.  

Spousta z nich dneska žije na ubytovnách, spousta z nich nežije s vlastními dětmi, které vychovávají třeba jejich rodiče. Potkala jsem taky lidi, kteří měli děti v dětském domově, protože neměli bydlení. Pokud jde o bydlení, záleží na mnoha okolnostech, třeba na počtu lidí, kteří berou v domácnosti příjem, spousta lidí žije taky ve vlastním bytě nebo domě, který zdědili. S tím souvisí výše mzdy, kterou potřebuješ k přežití: případ od případu je různá. A taky existuje něco jako příspěvek na bydlení, kterým stát dotuje mnoho firem tím, že jejich zaměstnancům doplácí určitou částku na to, aby mohli vůbec bydlet.

Takže stát de facto dotuje tyto firmy?

Ano. Je to tak. Chci taky říct, že zvyšováním minimální mzdy, pokud by se vyřešily exekuce, ke kterým tito lidé mnohdy přišli v době ekonomické krize, by stát ve finále mohl ušetřit. Mnoho těchto lidí by totiž rázem přišlo o nárok na příspěvek na bydlení, anebo by měli nárok na nižší částku…

Míra nezaměstnanosti je dneska jedna z nejnižších za poslední desetiletí. Zkouší si tito lidé hledat třeba lépe placenou práci?

U většiny z nich je to spíše tak, že žijí v obavě, že práci mít zase nebudou. Mentálně žijou pořád v čase ekonomické krize, kdy práce nebyla a spíše to mají nastavené tak, že jsou rádi aspoň za to, co berou teď. Často jsem slýchala věty typu, že má být člověk rád, že má kde pracovat…

Další věcí třeba je, že nemají mnohdy internet, což jim hledání jiného místa problematizuje. Nemají taky třeba kredit v telefonu. Nemají čas obcházet pracovní pohovory, protože chodí do práce. Nejdou ani na nemocenskou, natož aby si vzali dovolenou a obcházeli jiné nabídky. Z hlediska člověka, který je zvyklý pracovat na počítači a má relativně hodně volného času, je shánět práci úplně jiné, než z hlediska člověka, který někde fyzicky maká, domů chodí úplně zničenej, a nemá třeba ani internet.

A jak to je s jídlem? Mají na něj?

I s jídlem je to složitý. Většina těch lidí, pokud žijí třeba v Praze, nemá tramvajenku, je to pro ně velký výdaj, pokud žijí třeba z osmi tisíc. Tři až pět tisíc korun dají za bydlení, měsíční jízdenka na tramvaj je 500 korun. Takže třeba lidi, se kterými jsem pracovala v prádelně, měli problém si zajet nakoupit. Problémů, které by normálně člověka nenapadly – třeba že ostatní nemají na jízdenku, což jim komplikuje si koupit jídlo – je řada. Jeden můj kolega si třeba pochvaloval, že bylo blízko k práci zavedeno metro, a tudíž stihne za jízdenku za 24 korun dojet do obchodu a nazpátek.

Pokud říkáte, že utratí za bydlení tři až pět tisíc, kolik utratí přibližně za jídlo? Třeba za den…

Těžko se mi to odhaduje. Navíc je to taky různý. Záleží na tom, zda vaříte pro pětičlennou rodinu anebo zda jste někde na ubytovně a sám. Ale potkala jsem lidi, o kterých vím, že jim zbývalo na jídlo reálně jen tisíc korun na měsíc. Což je něco přes třicet korun na den.

Většina lidí má také nějaký osobní život, který s sebou nese další náklady. To znamená, že lidé, kteří vydělávají minimální mzdu anebo o něco víc, mohou na koníčky a podobné záležitosti zapomenout…

Samozřejmě jak kdo. Někomu nějaké drobné přece jen zbydou. Setkávala jsem se ale třeba s tím, že ti lidé jsou prakticky každý den tak vyčerpaní, že nemají na nic sílu. Vstávají ve čtyři hodiny, domů se vrací v pět nebo i později, nachystají si jídlo a jdou spát. Často jsem se setkala s tím, že první ranní téma v práci bylo, na co jsem se chtěl dívat v televizi a usnul jsem u toho… Hodně z nich usíná dokonce už u večerních zpráv.

A sledují politiku?

Málo. Pokud jsem se setkala s voliči, byli to voliči komunistů. Přestože ani oni nemají sílu politiku sledovat, stranu volí věrně. A to dokonce i lidé, kteří měli povědomí o tom, že ten minulý režim nebyl zas tak dobrý. A to nikdo z nich nevěděl, kdo jsem já, neměli důvod přede mnou cokoli nějak ospravedlňovat. A říkali třeba: „Já vím, že ten režim zavíral lidi a že to nebylo všechno ideální, ale tehdy, když člověk pracoval, tak z toho vyžil.“ Spousta lidí pak k volbám nechodí a říkají, že makat se bude stejně pořád, nebo že stejně všichni kradou, mnozí z nich přitom vůbec nedokážou pochopit, proč kradou politici, když mají tolik peněz.

Jak přesně to myslíte?

Lidi, kteří berou třeba devět tisíc měsíčně, prostě vůbec nedokážou pochopit, proč krade někdo, kdo má desetitisícové platy. „K čemu to potřebujou, když mají už i tak hodně?,“ říkají si. Pro ně jsou zkrátka nepředstavitelné už ty příjmy, natož, aby lidé, kteří je pobírají, ještě kradli.

A jaká je základní zkušenost se zaměstnavateli? Na mysli mám to, zda dodržují zákoník práce, proplácejí přesčasy, dávají příplatky za víkendové služby, apod.

I to je velice různé. Skoro nikde se třeba nedodržuje to, aby byla na pracovišti za stejnou práci stejná odměna.

V jakém slova smyslu?

No že lidi dělají úplně stejnou práci, a berou každý jinou částku?

Jako že třeba ženy berou méně než muži?

Ne. Na mysli mám třeba to, když agenturní zaměstnanci berou méně, než zbytek, anebo naopak. Anebo dříve zaměstnaní zaměstnanci berou méně, než ti, kteří přišli po nich. Firma shání nové zaměstnance, zvedne nabízenou mzdu, ale těm původním ji nechá v původní výši. Což je úplně absurdní. Člověk se tam octne jako nový, skoro nic neumí, teprve se potřebuje zorientovat, a dostává víc, než věrní a dlouholetí zaměstnanci, kteří jsou navíc mnohdy tak hodní, že vám pomáhají.

Kdybychom to vzali postupně: byla jste v prádelně, v továrně u pásu, v drůbežárně, supermarketu za pokladnou, třídila jste odpad. Kde to bylo v tomto ohledu nejhorší a kde nejlepší?

Nejlepší to bylo v továrně. Byla jsem vlastně ve dvou. V jedné z nich byl velkým problém, že tam byl obrovské vedro a nefungovala tam klimatizace, což byla velká komplikace. Pokoušela jsem se zjistit, zda je to v rozporu se zákoníkem práce a myslím, že spíš není. Považuju to za jistou skvrnu na zaměstnavateli, jinak tam ale zákoník práce dodržovali beze zbytku. A té druhé továrně bylo vlastně všechno perfektní. Opravdu si nemohu stěžovat. Zároveň to byly dvě práce, kde jsem vydělávala nejvíc. Měla jsem tam přes sto korun na hodinu.

A kde to bylo nejhorší?

V drůbežárně, kde jsem měla podstatně méně peněz.

Kolik?

Nemůžu to teď říct, ale bylo to tak málo, že si nejsem jistá, zda tím neporušovali zákoník práce.

Kolik vychází vlastně minimální mzda na hodinu práce?

To je právě složitý…

Jak to?

Minimální mzda je buď 11 tisíc měsíčně, anebo 66 korun na hodinu. Ale je to buď, anebo. To znamená, že třeba v prádelně, kde jsem brala 11 tisíc hrubého, tak pouze v měsíci únoru jsem brala hodinovou minimální mzdu a ve všech ostatních měsících to vycházelo méně. Třeba 57 korun na hodinu.

Protože mají ostatní měsíce víc dnů...

Přesně tak. Třeba v té drůbežárně jsem měla úvazek 38,5 hodin týdně, a to proto, že jde o provoz se ztíženými podmínkami a minimální mzda by tam měla být nejméně 68 korun na hodinu, možná dokonce 69. V každém případě by měla být vyšší. Jinak řečeno by měl být člověk placený stejně, jako kdyby měl úvazek 40 týdně, přesto že ho má nižší. Ve skutečnosti to je tak, že jsem tam pracovala víc, než byl úvazek, vždycky jsme měli přesčasy. Každé odpoledne to byla nejmíň půlhodina, někdy ale i tři hodiny přesčas.

A přesčasy byly zaplacený?

Byly. Mzda pak vycházela tak, že jsem měla za tři týdny necelých osm tisíc. Za celý měsíc by mi to vyšlo tedy asi na deset tisíc. Takže bych se sice vešla do minimální mzdy, měla jsem tam ale ještě různé příplatky a právě ty přesčasy. Má to několik aspektů, poslala jsem to odborovým právníkům.

A pokud jde o samotné podmínky práce, v čem byla drůbežárna nejhorší?

Je tam málo lidí a hodně práce. Z toho pramení velká fluktuace lidí, spousta z nich tam je navíc zaměstnaná přes agentury, a i když tam pracují déle, tak se s nimi na pracovišti potkáváš různě. Jsou tam zvláštně nastavené směny: dvanáctihodinové, čtrnáctihodinové v případě agenturních pracovníků. Z toho pramení, že dva dny dělá člověk s někým a pak dva dny s někým jiným. A pak zase s někým jiným. Různě se to točí, mění a překrývá, což má vliv na atmosféru. Těžko se tam těm lidem navazují vztahy a ve chvíli, kdy je hodně práce a z toho pramenící stres, dosahuje to až hysterických situací. Lidi na sebe křičí, sprostě si nadávají. No a pak tam přijde někdo nový, komu to ze začátku tak nejde, tak je pod obrovským tlakem. Nadávali mi tam do debilů a podobně. Byla to jediná práce za celý ten půl rok, ze které jsem odcházela ráda.

Přesčasy platili všude?

Ano. Respektive třeba v obchodním řetězci, kde jsem pracovala za pokladnou, tak vím, že jsem několikrát odcházela později, o 15 až 40 minut, a myslím, že se to do pracovní doby nepočítalo. Takže důsledně vzato tam přesčasy neplatili. Kdybych tam ale byla třeba o dvě hodiny déle, tak mi to započítají.

A pokud jde o víkendy?

O víkendu jsem pracovala jenom za pokladnou. A tam si teprve pro výplatní pásku teprve zajdu, ještě ji nemám. Myslím si ale, že to bude v tomto ohledu v pořádku.

Zmínila jste pracovní agentury. Jaké jsou rozdíly v pracovních podmínkách, pokud jde o agenturní zaměstnance a ty ostatní? Na jakém principu tyto zprostředkovatelské agentury vlastně fungují?

To je různý. Na jednom z těch míst to bylo tak, že tam byli kmenoví zaměstnanci, kteří brali měsíčně o několik tisíc korun víc. A pak tam byla agentura, která zaměstnávala na hlavní pracovní poměr, protože ten podnik byl outsourcovanej, byla to prádelna v nemocnici, kde byly dva typy zaměstnanců. Výsledkem je, že vedle sebe pracují zaměstnanci nemocnice a agentury, kteří dělají stejnou práci za různé peníze. Ti, co jsou navíc zaměstnanci nemocnice, mají nárok na obědy za 25 korun, kdežto ti agenturní za ně platí 72 korun.

Takže je to tak, že si agentura za zprostředkování práce strhává část mzdy?

Určitě si něco strhává. Ale ne ze mzdy, má nějakou smlouvu s nemocnicí a určitě na tom profituje. Kolik má ale z jednoho člověka, to netuším. Podle mě je to nedohledatelný.

Ale jaký je rozdíl ve mzdách, to přece zjistit jde?

Teď se zmenší, protože se zvýšila minimální mzda. Agentura totiž vyplácí minimální mzdu, lidé zaměstnaní nemocnicí dělají za víc. Za kolik přesně ale nevím. Kromě vyššího základu mají osobní ohodnocení a příplatky, které lidi placení agenturou nemají. Takže si mohou vydělat i 13 nebo 14 tisíc čistého. Ale jak říkám, přesně to nevím. Podle zákoníku práce by přitom měli mít za stejnou práci stejnou odměnu. Je to na stejném pracovišti stejná práce, jediný rozdíl je v zaměstnavateli, ale jen formálně. Ve skutečnosti práci zadává a řídí ta samá mistrová, která je zaměstnankyně Motola.

Jinde to bylo zase třeba tak, že kmenoví zaměstnanci měli dvousměnný provoz a pravidelné přesčasy na odpoledních směnách, a ti, co dělali pod agenturou, tak pracovali dvanáct hodin každý den s výjimkou sobot a nedělí…

Takže měli taky přesčasy, okolo dvaceti hodin týdně…

Ne, oni dělali prostě dvanáctky. Celej systém tam byl hodně zvláštní, v pondělí dělali dokonce třináct a v pátek čtrnáct hodin. Dokonce jsem tam na vlastní oči viděla často vyplácet peníze na dvorku, z ruky do ruky.

Je to běžná praxe? I jinde se dávaly peníze bokem?

Prý to je poměrně běžná praxe. Zaměstnavatelé vyplácejí lidem minimální mzdu, a pak jim něco doplácí na ruku, sama jsem to při výplatě ale nezažila.

Pokud jde o kolegy a kolegyně, stihla jste se s některými za tu krátkou dobu sblížit? 

Jistě.

Jaké jsou jejich osudy?

Všichni to měli nějakým způsobem hrozně složitý. Anebo mají. Jsou to nejrůznější příběhy. Bylo by to na dlouhé povídání.

Tak jeden z nich…

Třeba chlápek, byl pokrývač, krachla firma, kde pracoval, stal se OSVČ a absolutně to nezvládl. Nezvládal papírování, nerozuměl celému systému, někdo mu řekl, že nemusí platit zdravotní a sociální pojištění. Skončil v brutální exekuci. Právě když jsme se potkali, vystěhovávali ho z domu. Potřeboval rychle práci, kde by za něj platili zdravotní a sociální, takže otročí v drůbežárně. Hrozně hodnej chlap, bylo mi ho líto.

Pokud by ho někdo zaměstnal za normální peníze, nikdy by ho nic podobného nepotkalo. Je pracovitej, ochotnej. Seznámili jsme se v práci tak, že jsem tahala strašně těžkej vozík, moc milých lidí tam zrovna nebylo, no a on pokaždé, když mohl, tak mi pomohl. Sám od sebe. Vůbec jsme nepracovali vedle sebe. Když ale viděl, jak se s tím dřu a jak mi vozík ujíždí, pomohl mi s ním. Pak jsme se dali do řeči a sblížili se…

Bylo mi ho hrozně líto. Takových lidí jsem ale za ten půl rok potkala hodně a trápilo mě, že jim nemám jak pomoct. Těm co jsou v Praze, pomáhám zprostředkovat aspoň nějaké právní služby.

A pokud byste měla uvažovat o tom, jak těmto lidem pomoct ne osobně, ale systémově, co byste navrhla?

Pro mě je absolutně nepochopitelný, proč lidé, kteří dělají práci, která je užitečná pro společnost – pokud by nepřišli zítra do práce, tak bychom to sakra pocítili – žijí v tak nuzných podmínkách. Kdybychom my zítra nepřišli do práce, v zásadě by se nic nedělo. Na rozdíl od toho bychom si hned všimli, pokud by se přestali vyvážet odpadky nebo toho, že by v obchodech ráno nebyly plné regály jídla. Proč lidi, kteří tam pracují, nemohou vydělávat tolik, aby z toho mohli normálně žít?

Je to neomluvitelný. Celou dobu jsem o tom přemýšlela a přemýšlím. Ničí si tam zdraví, nechodí na nemocenskou, protože na to nemají a jsou pod tlakem, aby to nedělali, protože mají často příplatky za to, že ani jeden den nechybí v práci…

Několik věci: mělo by se o tom začít pořádně mluvit, měl by se zvýšit tlak na to, aby se vymáhal zákoník práce a taky na to, aby se zvyšovaly mzdy. Chybí nám třeba reportáže z pracovních provozů v mainstreamových médiích, je třeba vyvinout tlak na všechny zaměstnavatele, mohou to být soukromé firmy, naše i ze zahraničí, mohou to být ale taky třeba obce a města. Je třeba poukazovat na to, jak na situaci těchto lidí doplácíme z veřejných rozpočtů, že tudíž stát tyto zaměstnavatele v podstatě dotuje.

Až pokud se v tomto smyslu promění atmosféra ve společnosti – protože ti lidé mají pocit, že mají být spokojení s tím, co mají, ti lidé jsou třeba i pyšní na to, že vydrží pracovat 17 hodin v kuse, že to dají a druhý den že zvládnou přijít na půl šestou znovu do práce – a podaří se nám jejich životní situaci zproblematizovat, musí se i oni začít brát za svá práva. A teď je na to chvíle, teď je nízká nezaměstnanost, až bude práce nedostatek, stávkovat bude obtížnější. Teď je nedostatek lidí, a pokud by se celé provozy zvedly a začaly požadovat vyšší mzdu, zaměstnavatelé by to museli brát sakra vážně.

Reportáže Sašy Uhlové naleznete na webu A2larm.cz.

 

Prezidentské volby 2018 se blíží. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek