Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

"Padnete na nejnižší dno." Exkluzivní reportáž o životě syrské rodiny v Česku. S čím se vyrovnávají?

"Padnete na nejnižší dno." Exkluzivní reportáž o životě syrské rodiny v Česku. S čím se vyrovnávají?

Celkem 1 156 migrantů požádalo v roce 2014 v Česku o mezinárodní ochranu. Za jedním z anonymních čísel se skrývá i příběh Syřana, říkejme mu Farid. Své pravé jméno prozrazovat nechce. V Česku získal mezinárodní ochranu, jeho status je ale dál křehký. A za sebou nechal zemi v několik let trvajícím válečném konfliktu. Za poslední roky se snažil stejně jako řada jeho krajanů začít v Evropě nový život. Překážky tvořil stesk po rodině, shánění bytu i práce a hlavně fakt, že celý svůj dosavadní život nechal za sebou a už se k němu možná nikdy nevrátí.

„Jsou to přesně tři roky, co jsem v Česku,“ říká Farid, když usedáme v chladném zimním odpoledni ke stolu ve vyhřátém bytě na jednom z pražských sídlišť. Po jeho boku sedí v pečlivě uklizeném obývacím pokoji manželka, v pozadí běží televizní pohádky a po novinářské návštěvě zvědavě pokukuje Faridova dcera. Ta si ještě několik měsíců na tříleté výročí od příjezdu do Česka počká. Zatím ale mluví česky z celé rodiny nejlépe.

Do Česka přišla ve třech letech, teď už se pomalu připravuje na první rok ve škole. Postupem času se osmělí a do pokoje přibíhá s princeznovskou korunkou na hlavě. V ruce knížku o krtečkovi. „Ještě mám hračku krtečka,“ říká perfektní češtinou a odbíhá do dětského pokoje. „Ústředním členem rodin se stávají děti, které se jazyk hostitelské země naučí zpravidla nejrychleji a stávají se tak tlumočníky pro své vlastní rodiče,“ vysvětluje sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům Kamila Muchová. Staví je to ale mnohdy do situací, kdy musí svým rodičům tlumočit i hovory, jejichž součástí by jinak nebyly.

„Člověk, který se rozhodl odejít, ví, že v 90 procentech se už nevrátí. To bylo to nejtěžší, vědět, že už se možná nikdy nevrátím, že ztratím všechno – byt, práci, kamarády,“ říká muž lámanou, ale solidní češtinou. Do Česka přicestoval z jednoho ze syrskéch měst, které boje nejsilněji zasáhly, na krátkodobé vízum, které mu pomohl získat bratr, jenž v zemi studoval. Přišel sám. A první měsíce nebyly jednoduché. Po žádosti o mezinárodní ochranu vedly jeho první kroky do přijímacího střediska v Zastávce u Brna. Uprchlíci tu tráví první dny, než projdou vstupním pohovorem nebo třeba zdravotní prohlídkou. Z místa se během té doby nemůžou hnout.

Přes moře ne

Většina běženců, kteří se do Česka dostanou, přichází přes víza. Země těží ze své polohy uprostřed Evropy. Farid ale cestu přes Středozemní moře, z níž přináší média v posledních letech emotivní obrazy, ani nezvažoval. „Já bych takhle nemohl jít. Kdybych nedostal vízum, tak bych možná v Sýrii zůstal. Nevěřil bych, že bych se do Česka zvládl dostat. Přes vízum jsem přijel jako normální člověk,“ líčí.

Po několika dnech poslali Farida do pobytového střediska v Havířově. „Jen mi dali jízdenku a řekli: jeď. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do Havířova,“ směje se dnes. Dny, které následovaly, ale nebyly vůbec veselé. Faridovi scházela rodina, která mezitím čekala v Sýrii na možnost sloučení. A napadaly ho myšlenky na návrat za ní. „Sociálnímu pracovníkovi jsem říkal, že tu nemůžu zůstat, ale musím jít domů, protože tam je moje manželka, dcera a rodiče,“ vypráví dnes, zatímco jeho manželka pokládá na stůl tradiční syrské zákusky s pistáciemi.

Syrská rodina si zvyká na život v Česku. Ilustrační foto.Syrská rodina si zvyká na život v Česku. Ilustrační foto.autor: Anna Vacková

Narazil i na realitu společného života s lidmi z různých koutů světa od Běloruska po africké státy. „V Sýrii jsem měl byt, práci, normální život. Studoval jsem,“ popisuje. „V Havířově jsem to nejdřív nevydržel. Zavolal jsem bratrovi a řekl mu, že tu nechci zůstat, že to tu nemůžu vydržet,“ vypráví. A není jediný, kdo ve vypjatých okamžicích a nervů z toho, zda získá azyl, ztrácí trpělivost. „V uprchlickém zařízení jste konfrontován s tím, co je obvyklé pro ostatní, a to díky kontaktu s kulturou nejen hostitelské země, ale současně s řadou dalších kultur, s jejímiž nositeli jste společně ubytovaný,“ popisuje Muchová.

Farid odjel za bratrem do Brna. Už po pěti dnech se ale do pobytového střediska vrátil. „Rozhodl jsem se, že musím vydržet, když chci v Česku zůstat. Začal jsem se učit česky,“ říká s tím, že měl štěstí a na rozdíl od mnoha dalších běženců čekal na rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany jen tři měsíce. Stát mu tak zaručil, že může na přechodnou dobu zůstat. Jeho další cesta směřovala do dalšího stupně - integračního střediska v Jaroměři. „Poznal jsem tady Tesco, Penny, úřad práce, park i řeku,“ vyjmenovává své tehdejší základní body. Po osmi měsících za ním přijela i manželka s dcerou. „Byl to trochu složitý proces. Nevěděl jsem ani, jestli jim mám koupit jednosměrnou, nebo zpáteční letenku. Ale konečně přijely za mnou,“ vzpomíná Farid.

Na dně společenského žebříčku

Pro rodinu začal další krok. Snaha vybudovat si v Česku nový život. „Pokud jste žadatelem o azyl, vaše postavení ve společenském žebříčku padne na nejnižší dno nezávisle na tom, jak vysoké postavení jste zastával v zemi původu. Žádnou další sociální roli kromě toho, že jste žadatel, ve většině případů nezastáváte,“ vysvětluje Muchová. „Najít si práci bylo těžké. Fabriky nás nechtěly, říkaly, že neumíme jazyk,“ říká Farid, který si ze Sýrie přivezl vysokoškolský titul. V Česku měl ale problém získat i nekvalifikovanou práci. Velká část arabských migrantů v Česku pracuje v restauracích nebo úklidových službách. Farid touhle cestou jít nechtěl. „Byl jsem v několika firmách, žádal jsem o práci, nemůžu bez ní být,“ vzpomíná.

Jenže hlavní překážkou byla stejně jako pro další běžence čeština. „Přicházejí k nám bohatší a vzdělanější migranti, nejchudší zůstávají v zemích regionu. Tito lidé jsou většinou kvalifikovaní s vyšší úrovní lidského kapitálu. Často stojí před rozhodnutím, zdali přijmout marginální pozici na trhu práce nebo nezaměstnanost. Většina klientů, s nimiž jsem se setkala, mají vystudované vysoké školy, v rodné zemi působili na solidních pracovních pozicích nebo měli své vlastní podnikání,“ popisuje Muchová. Farid nakonec našel práci operátora ve výrobě, manželka pracovala ve fabrice vyrábějící drogerii. Dcera chodila do školky.

Po dvou letech ale museli integrační středisko stejně jako další migranti opustit. „Řekli nám, že musíme hledat vlastní byt. A tím začalo smutné období. Lidé nechtějí cizince. Myslí si, že všichni z arabských zemí jsou islamisté,“ popisuje. Ubytování hledali nejdříve v Brně, Náchodě i Hradci Králové. Peníze utráceli za jízdenky do Prahy na další prohlídky. „Když se ale majitelé bytů dozvěděli naše jména, tak to zrušili,“ popisuje několikaměsíční martyrium. To ukončil až majitel bytu na jednom z pražských sídlišť, kde právě sedíme.

Život v Praze.Život v Praze.autor: Anna Vacková

Tady se jejich život časem zajel do běžných kolejí. Farid pracuje v dílně, manželka chodí na kurzy češtiny a dcera do školky. Letos jim končí platnost doplňkové ochrany. Vzhledem k situaci v Sýrii věří, že jim jí Česko prodlouží. Plánují už delší výhled. „Pak chceme požádat o trvalý pobyt a občanství. Doma jsme všechno ztratili. Musíme si vybudovat nový život tady,“ nevěří mladý Syřan, že se někdy vrátí do své domoviny. Situace v Sýrii se podle něj nezlepší.

„Pro mě je důležitější člověk než místo. Hodně migrantů má rádo Německo nebo Švédsko. Je tam jednodušší získat peníze. Ale já věřím, že záleží na člověku,“ tvrdí. To, že je v Česku jen málo cizinců, nevidí jako nevýhodu „Nemám zájem se potkávat s Araby. To pro mě není důležité. Je pro mě lepší si najít české přátelé,“ říká. Nemá potřebu vyhledávat ani komunitu věřících, ateistické Česko mu vyhovuje. „Já moc nevěřím. Každý si může věřit, v co chce. Nejdůležitější je chování,“ tvrdí Farid.

Boje v Sýrii.Boje v Sýrii.autor: Reuters

Jeho hlavní myšlenky teď směřují k tomu, jak si časem najít lepší práci. „Přemýšlím nad zaměstnáním, kde bych mohl používat češtinu, angličtinu i arabštinu. Chtěl bych pracovat v kanceláři, protože moje současná práce je hodně náročná. Doma jsem pracoval v kanceláři, ne manuálně,“ vypráví. Faridova dcera už netrpělivě přešlapuje v chodbě. Jen co odejdeme, vyrazí rodina na procházku k nedalekému zamrzlému rybníku. Možná postaví i sněhuláka. Liší se každodenní život od toho v Sýrii? „Pro mě je život rodina, práce a mír,“ odpovídá Farid.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek