Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pomalé soudy? Jinde je to mnohem horší, říká pro INFO.CZ český soudce ve Štrasburku

Pomalé soudy? Jinde je to mnohem horší, říká pro INFO.CZ český soudce ve Štrasburku

Počet stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod v České republice rok od roku ubývá. Jediný český zástupce v Evropském soudu pro lidská práva se sídlem ve francouzském Štrasburku Aleš Pejchal si myslí, že se zlepšila i práce české advokacie. „Čeští advokáti se naučili s Úmluvou pracovat,“ řekl v rozhovoru pro redakci INFO.CZ. Jaké případy z poslední doby mu utkvěly v paměti? Na co si Češi nejvíce stěžují? A jak dopadne případ zavražděného Čecha v Londýně, jehož pachatele britské soudy osvobodily, a který do Štrasburku teprve míří? I o tom se v rozhovoru mluvilo.

Od roku 2012 jste soudcem Evropského soudu pro lidská práva, který sídlí ve francouzském Štrasburku. Působíte tu také jako tzv. samosoudce pro Ukrajinu. Co to znamená?

Souvisí to s organizací práce soudců v ESLP. Prvním dělítkem není to, odkud stížnost přichází, ale jak vypadá, jak je závažná a zda není od samého začátku chybná, například podaná po lhůtě. Pokud se jedná o stížnost, která nemá z jakýchkoliv důvodů šanci na úspěch, tak o tom rozhoduje právě samosoudce. Podmínkou je, že vždy musí být z jiné země, než odkud stížnost přišla. Každý z nás má na určitou dobu přidělenu určitou zemi. Já mám na starosti zmiňovanou Ukrajinu.

To musíte být zavalen prací.

To máte pravdu, jsem. Nejsem v tom však sám, existuje hodně zemí, z nichž přichází opravdu velké množství stížností. Jako příklad mohu uvést Turecko, Rusko, ale třeba také Itálii. V poslední době se sem řadí i Rumunsko nebo Maďarsko.

Zmiňujete evropské země. O jaký typ stížností se v jejich případě jedná?

V případě Itálie můžeme naprosto jednoznačně mluvit o délce soudního řízení. Pokud si v České republice stěžujeme na délku řízení, tak v Itálii jde o dvojnásobek. Pokud vím, tak v Maďarsku a Rumunsku se jednalo o problémy s přeplněnými věznicemi. Podmínky pro vězně tím pádem nebyly v souladu s tím, co si představuje Úmluva.

Ve všech zmiňovaných zemích se také často objevují stížnosti na porušení práva na spravedlivý proces, tedy to, že nebylo dodržené třeba právo na obhajobu či nebyl slyšen účastník apod. V případě Ruska, Ukrajiny nebo Turecka se nejčastěji jedná o porušení článků 2, 3 a 5 Úmluvy, tedy ochrana života, zákaz mučení či práva na svobodu.

Kdo je Aleš Pejchal?
Aleš Pejchal (*1952) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Během své advokátní kariéry se specializoval na občanské, ústavní, církevní a mezinárodní právo. V minulosti byl místopředsedou České advokátní komory a působil také jako právní poradce prezidenta Václava Klause. V červnu 2012 byl zvolen českým soudcem u Evropského soudu pro lidská práva.

Jaký je poměr přijatých a odmítnutých stížností?

Poměr je obrovský. Odmítnutí dosahuje kolem 90 %. Nejčastěji se jedná o formální nedostatky nebo to, že stížnost vůbec nesměřuje proti některému článku Úmluvy. Děje se to i přesto, že tu probíhá široká osvěta.

O jaký typ stížností se jedná nejčastěji v případě České republiky?

Pokud mluvíme o případech, které neskončí u samosoudce, tak se nejčastěji jedná o porušení práva na spravedlivý proces. Už se tolik nesetkáváme se stížnostmi, které souvisely s restitucemi. Na druhou stranu nyní čekáme, zda se tu ve větší míře neobjeví stížnosti na restituce církevního majetku.

Je u Evropského soudu pro lidská práva snaha o zrychlení řízení? Čas je u případů, kde se posuzuje, zda dochází k porušování lidských práv, důležitý.

Velkou bolestí tohoto soudu je, že tu koncem poslední dekády bylo obrovské množství nevyřízených případů a muselo se to řešit. Částečně se to povedlo, například byli zřízeni zmiňovaní samosoudci. Snažíme se také přistupovat k některým případům prioritně a poměrně často spolupracujeme s národními soudy. Panuje tu shoda, že Úmluvu mají vykládat především národní soudy a k nám by se mělo dostat jen to nejpodstatnější.

V minulosti jste před Evropským soudem pro lidská práva zastupoval klienty jako jejich advokát, nyní tu působíte jako soudce. Na kolik jste změnil pohled na tuto instituci?

Musím říct, že když jsem sem přicházel, tak mě řada věcí příliš nepřekvapila, protože jsem je znal z advokátní praxe. Na druhou stranu pohled soudce je absolutně odlišný, protože advokát je ve své práci vždy vázán pokyny klienta, zatímco soudce musí zůstat naprosto nestranný a nezávislý. Takže v tomto spočívá asi ten největší rozdíl.

Osobně pro mne byl ale rozdíl v něčem naprosto jiném. Jako advokát jsem neměl zrovna malou kancelář, zaměstnával jsem více než 20 zaměstnanců na třech pracovištích. Právem jsem se proto mohl zabývat jen po večerech a nocích. Nyní se mu mohu věnovat na 100 %. Je to tedy svým způsobem ulehčení.

Evropský soud pro lidská práva
Evropský soud pro lidská práva vznikl v roce 1959 a sídlí ve Štrasburku. Jeho úkolem je projednávat porušování Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod z roku 1950. V současné době má ESLP 47 členských zemí a více než 40 soudců. Za ČR je soudcem Aleš Pejchal. Stížnost na porušení Úmluvy může k ESLP podat některý smluvní stát nebo jednotlivci, skupiny jednotlivců či nevládní organizace. O přijatelnosti individuálních stížností rozhoduje tříčlenný Výbor, který ji může postoupit sedmičlennému Senátu. Ten také rozhoduje o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností. V případě mimořádné závažných kauz rozhoduje Velký senát složený ze 17 soudců. Jeho rozsudek je konečný.

Vzhledem k tomu, že můžete srovnávat oba pohledy, myslíte si, že Evropský soud pro lidská práva je dobře fungující instituce?

Nemyslím si, že by to byla špatně fungující instituce. Už jako advokát jsem měl obrovskou úctu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, obzvlášť k rozsudkům z 80. a 90. let minulého století, kdy docházelo k zásadnímu výkladu Úmluvy. Některé rozsudky byly až malé dizertační práce s filozofickým nadhledem.

Osobně však úlohu Evropského soudu pro lidská práva spatřuji v tom, aby judikatura sloužila jako inspirace nejen pro všechny národní soudy, ale i pro legislativu.

A děje se to?

Ano, myslím si, že tomu tak je. Až v posledních letech se Úmluva začala vykládat příliš široce. Já jsem svým zaměřením spíše konzervativní člověk, a mám proto raději přesný výklad jednotlivých pojmů.

Můžete uvést příklad příliš širokého výkladu článku?

Mohl bych to ukázat na příkladu Brita, který byl odsouzen k doživotnímu vězení a stěžoval si na to, že při ukládání jeho trestu neměl jakoukoliv možnost požádat o podmínečné propuštění z trestu. Soud došel k závěru, že se Velká Británie tímto rozsudkem dopustila porušení článku 3 Úmluvy (Zákaz mučení). Ať jsem ten článek četl z jakékoliv strany, tak jsem v něm takový výklad neobjevil. Sám jsem tehdy u případu působil jako soudce-substitut, tedy bez hlasovacího práva, a byl jsem s případem do hloubky obeznámen. S rozsudkem jsem se ale neztotožnil.

Za dobu, po kterou působíte u Evropského soudu pro lidská práva, utkvěl vám v paměti nějaký případ, který považujete za obzvlášť zajímavý, důležitý nebo něčím výjimečný?

Zajímavých případů je spoustu a každý profesionál vám odpoví, že nejzajímavější případ je ten, který máte právě na stole. Zároveň ale dodá, že o něm nemůže hovořit, protože v něm ještě nepadl rozsudek.

Co však opravdu považuji za kvalitní rozsudek, který jsem do určité míry velmi prožíval, je rozhodnutí Velkého senátu v případu S.A.S proti Francii, v němž šlo o zákaz nošení burek na veřejnosti. Stěžovatelky tehdy upozorňovaly na to, že je to zásah do jejich soukromí a že jde o porušení článku 8 (Právo na respektování soukromého a rodinného života). Velký senát však velkou většinou došel k závěru, že francouzský stát neporušil Úmluvu. V dnešní rozjitřené Evropě to byl opravdu významný počin.

A co se týče České republiky? I tady by se našel nějaký důležitý rozsudek?

Proti České republice tu padly dva rozsudky, které vynesl Velký senát. První se týkal spíše procedurální stránky v trestním řízení a za příliš zásadní bych ho ale nepovažoval.

Druhým rozsudkem byl případ Dubská a Krejzová proti České republice, v němž šlo o otázku domácích porodů. Evropský soud pro lidská práva tady dospěl k závěru, že k porušení Úmluvy ze strany českého státu nedošlo.

A do třetice. V současnosti čekáme na rozsudek, který bude vyhlášen během několika týdnů, v případu Regner proti České republice. V něm jde o otázku dodržení spravedlivého procesu u bezpečnostních prověrek. Jak to dopadne, ale nemůžu a ani nedokážu předvídat. Je to nicméně mimořádně sledovaný případ, a to nejen v Česku, ale i v Evropě. Pokud se nemýlím, tak otázku bezpečnostních služeb jsme tady ve Štrasburku řešili úplně poprvé.

Chtěl bych však dodat, že počet stížností se z České republiky rok od roku snižuje. Myslím si proto, že česká justice zase tak špatně nepracuje, jak se někdy v médiích píše. A to platí i pro advokacii, která se naučila s Úmluvou dobře pracovat. Jako bývalý místopředseda České advokátní komory můžu jen konstatovat, že sem většinou chodí velmi kvalitně zpracované stížnosti za jejich klienty.

Do Štrasburku s nejvyšší pravděpodobností míří případ českého občana, který byl zavražděn v Londýně. Pachatele ale britské soudy osvobodily. V čem může Evropský soud pro lidská práva v tomto konkrétním případu dospět?

Nemůžu se vyslovit prakticky k ničemu, protože pokud se sem případ skutečně dostane, tak budu na 99 % ve formaci, která jej bude posuzovat. Pouze upozorním na to, že tento soud nikdy nic neruší. Jen deklaruje, zda ta která země porušila či neporušila Úmluvu. Pokud dojdeme k závěru, že Úmluva byla porušena, ale zároveň ta daná země má ve svém vlastním právním řádu, že toto je důvod pro obnovu řízení, tak řízení může být obnoveno. Případně můžeme rozhodnout o přiznání náhrady stěžovateli za věcnou škodu nebo nemajetkovou újmu, která mu vznikla porušením Úmluvy.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek