Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: „Až vyjdu, bude to lepší." Kuřimská věznice chrání mladé vězně před ostřílenými trestanci

REPORTÁŽ: „Až vyjdu, bude to lepší." Kuřimská věznice chrání mladé vězně před ostřílenými trestanci

„Přítelkyně na mě čeká už skoro dva a půl roku, takže doufám, že to ještě deset měsíců vydrží. Pak už jí chci pomáhat, zařadit se, nebýt přítěží. Chci to zkusit normální cestou,“ říká odhodlaně dvacátník v šedivém erárním oblečení. Za mříže ho soud poslal kvůli ublížení na zdraví. Zbývajících několik měsíců trestu si odpyká ve věznici s ostrahou v Kuřimi. Svalnatý mladík s psí známkou na krku sedí naproti mě na pečlivě ustlaném kavalci. Na vězeňské poměry vypadá cela luxusně. Netísní se na ní patnáct vězňů. Žijí tu jen čtyři. Nábytek je ze dřeva. Poličky zdobí rodinné fotografie. Leží tu pár knih, mezi nimi i Bible. Jsme ve speciálním oddělení pro mladé trestance.

„Jsem tu už podruhé. Ve věznici funguje hierarchie, takže když jsem vyšel ven poprvé, chtěl jsem si všechno vydobýt silou. Když mi někdo nešel na ruku, tak jsem po něm začal štěkat. Když jsem byl připitý, tak jsem to řešil lepancema. Myslel jsem si, že mi všechno leží u nohou. Připadal jsem si, že jsem furt jakoby v kriminále a že všechno vyřeším silou,“ popisuje mi a trochu nervózně si hraje s rukami.

Na stole leží křížovky. O kousek dál se suší prádlo. Za přivřenými dveřmi na chodbě a v ostatních pokojích se pohybuje dalších třicet jedna mladých vězňů. Novinářská návštěva jim zpestřuje dokola se opakující dny. Poznámky si ale nedovolí. Jen nás zvědavě pozorují.

Do bludného kruhu recidivy prý ale nechce zapadnout.Do bludného kruhu recidivy prý ale nechce zapadnout.autor: Michael Tomeš

Už zhruba měsíc žijí ve speciální budově. Odděleni od recidivistů, pro něž je věznice „druhým domovem“. Zabránit se tím má kriminální infekci. Tedy tomu, aby noví vězni „nenačuchli“ vězeňským prostředím. „Je rozdíl mezi tím, kdo je ve výkonu poprvé a kdo popáté. Stačí sledovat vězně, když přichází do věznice. Pokud jde o recidivistu, oddíl ho už vítá. Jako by šel domů. Chceme zabránit tomu, aby se sem těšili,“ popisuje pedagožka a garantka programu Yveta Šimková, která v kuřimské věznici pracuje už více jak dvacet let. Nuda, která je tak příznačná pro pobyt za mřížemi, znamená pro vězně plno volného času. A tak si povídají. Prvotrestaní vězni od starších a zkušenějších získávají „rady do života“.

„Mezi českými vězni je sedmdesát procent recidivistů. To je dost vysoké číslo. Na druhou stranu je férové říct, že recidiva se dá měřit různými způsoby,“ popisuje vězeňský psycholog Václav Jiřička, proč mohou v ostatních státech vycházet nižší čísla.

Mohlo by se říct, že v "mírnějším" režimu.Mohlo by se říct, že v "mírnějším" režimu.autor: Michael Tomeš

Na klasické věznici je atmosféra výrazně jiná. Už cestou přes dvůr z jednoho zamřížovaného okna pořvává dvojice: „Vyfoťte si nás, jsme celebrity“. O pár minut později za námi zabouchnou mříže. Z jednotlivých cel až pro patnáct lidí se začínají trousit vězni. Nejrůznějšího věku. S neupraveným plnovousem i vlasy pečlivě zastřiženými podle nejnovějších trendů. Uhýbají nám, ale poznámky si neodpustí. „Dávej si bacha na ten foťák, jsi na oddělení zlodějů,“ vtipkují směrem k fotografovi a ustupují z cesty, abychom prošli do jedné z cel. Lidskou přítomnost tu zhmotňují hrnečky s nedopitou kávou odložené na železných stolcích. „Většina českých vězňů je ve velkých přeplněných ložnicích nebo celách, kde tráví většinu času mezi sebou. Když tito lidé budou většinu času mezi stejnými, nebo ještě většími darebáky, tak se od nich leda něco nového přiučí,“ říká Jiřička.

Právě od tohoto prostředí by mělo mladé trestance ochránit nové oddělení. Ne všichni z toho byli hned na začátku nadšení. „Já jsem tady na ten oddíl vůbec nechtěl,“ vypráví třiadvacetiletý vězeň a dívá se skrz zamřížované okno ven. „Dělal jsem všechno proto, abych sem nešel. Už na nástupním oddělení se vedly zvěsti o tom, že je tu divočina,“ naráží na fakt, že tu spolužije třicítka mladíků. Za co se do věznice dostal, vysoký muž říkat nechce. „Za plno hloupostí,“ komentuje to jen nesměle. Do pevného výstupu mu ale ještě zbývá pět let. „Viděl jsem to na starém baráku, jak ostatní nastoupili poprvé do výkonu trestu jako zloději čokolády, vylezli a za tři měsíce bylo zavření znovu jako vařiči pervitinu. To mě nějak nebere,“ říká směrem k recidivistům.

720p 480p 360p 240p
"Jsme často první, kdo s nimi takto mluví," říká o vězních pedagožka Yveta Šimková.

Speciální program, pro který teď kuřimská věznice získala i oddělené prostory, má vězňům co nejvíce volného času ukrojit. A místo toho jim zajistit třeba rekvalifikaci nebo skupiny s psychologem. Díky nim by měli získat náhled na svůj dřívější život, který je za mříže přivedl. „Není to o tom, v čem je to na tomto oddělení lehčí. Naopak je tu program náročnější. Vězni mají více aktivit. Jde o to, že s nimi cíleně pracujeme,“ vysvětluje Šimková. Aby se sem vězni dostali, musí splňovat několik podmínek: je jim mezi 18 a 26 roky a jsou poprvé, maximálně podruhé trestaní. Vážnost jejich zločinů se přitom různí. Klíčový je individuální přístup. „Chodíme k nim na ložnice, sedíme s nimi a mluvíme i na neformální úrovni. Někdy mám pocit, že jsme možná první, kteří s nimi takhle mluví,“ popisuje pedagožka.

V realitě je ale naopak náročnější.V realitě je ale naopak náročnější.autor: Michael Tomeš

První oddělení pro mladé dospělé vzniklo v kuřimské věznici už na přelomu tisíciletí. Po sedmnáct let ale bylo umístěno v běžném výkonu trestu. Zhruba před měsícem se dočkalo přestěhování do nových speciálních prostor. Obsahově se program během let postupně měnil, vždy byl ale postaven na komunitním systému. Vězni se v rámci něho pravidelně schází s pedagogy, vychovateli a psychology. Plní krátkodobé i dlouhodobé cíle, které si určili. Roční program je má dovést k tomu, aby se dokázali zamyslet nad tím, co je do vězení dovedlo, i si stanovit strategii, aby se to už neopakovalo. Získají také praktické znalosti a dovednosti, které jim pomohou získat práci.

1080p 720p 480p 360p 240p
Pohled na celu kuřimské věznice

„Jsou převážně bez vyučení a nemají žádné praktické zkušenosti ze zaměstnání. Velká část z nich prošla výchovnými ústavy. Nemají ani takové sociální zázemí, které by je podporovalo v tom, aby na sobě pracovali. Všechny aktivity, které provádíme, směřují k tomu, aby byl jejich návrat do společnosti co nejjednodušší,“ vysvětluje Šimková.

Motivovat má mladé vězně i nové prostředí. Na stavbě v rámci své kvalifikace na zedníka a malíře sami pracovali. „Podle mě na lidi nejvíce působíte osobním příkladem. A pak vychovává i prostředí. Jestliže mám pěkné prostředí, tak si ho snažím udržet a nedevastuju ho,“ popisuje Šimková, proč je na oddělení místo železného nábytku dřevěný.

A hodiny nudy ubíjí "předáváním zkušeností".A hodiny nudy ubíjí "předáváním zkušeností".autor: Michael Tomeš

Jenže přerušit začarovaný kruh recidivy není v Česku snadné kvůli přeplněným věznicím. „Když jsem nastupoval před čtrnácti lety k vězeňské službě, tak bylo 16 tisíc vězňů, teď jich je 22 tisíc. Zaměstnanců je skoro stejně,“ popisuje situaci psycholog. Kriminalita v tuzemsku klesá, počet vězňů ale stoupá. „Je s podivem, že lidé si myslí, že tresty jsou příliš mírné a krátké a ve skutečnosti jsou přísnější než před třeba deseti lety,“ komentuje trestní politiku státu.

Tím ale podle Šimkové nástrahy pádu do začarovaného kruhu recidivy nekončí. Otázkou je, co se s lidmi stane po propuštění. V Česku chybí meziresortní spolupráce, která by zajistila další podporu bývalým vězňům, kteří ještě nejsou připravení se úplně postavit na vlastní nohy. „Měli jsme tu odsouzeného, který sem přišel jako uživatel omamných látek a normálně tady fungoval. Měl dokonce volný pohyb, takže chodil pracovat ven. Když odešel z výkonu, měl strašnou chuť nespadnout zpátky do drog. A dokud měl práci, tak to bylo v pořádku. Jenže pak tu práci ztratil, našel si jinou, kde mu neplatili a spadnul do toho znovu. A skončil opět ve vězení,“ popisuje pedagožka.

„Záleží na člověku samotném, ale jestliže to nemáte od dětství vštěpované, tak možná ještě potřebujete po výkonu trestu nějakou další pomoc,“ říká. A za pravdu jí dává i Jiřička. „Když sebelépe připravíte člověka ve vězení na život venku, ale nedáte mu prostor si to venku vyzkoušet, najít si zaměstnání, bydlení, nespadnout zpátky do party, tak potom práce může přijít vniveč,“ tvrdí.

Vysoký vězeň s patkou se tváří odhodlaně. „Až tady ve věznici jsem začal poznávat to, čeho jsem si venku vůbec nevšímal. Venku jsem se pořád honil za penězi a hloupostmi,“ dodává. „Jo, bude to lepší, až vyjdu,“ tvrdí při pohledu ven skrz mříže.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek