Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Šedá eminence Realistů? Neschovávám se, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Michal Moroz

Šedá eminence Realistů? Neschovávám se, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Michal Moroz

Vidět je zatím především politolog Petr Robejšek. U vzniku strany Realistů, která před měsícem a půl ohlásila vstup do české politiky, ale stála trochu jiná skupina lidí. Byl mezi nimi i Michal Moroz, exnáměstek ministra vnitra, kvůli němuž se dostali před lety do sporu tehdejší premiér Petr Nečas (ODS) a ministr Radek John (VV). Jak vypadaly začátky strany? Jaká je jeho role? A bude kandidovat do sněmovny? „Musel bych vědět, s kým na té kandidátce budu, co se ode mě očekává po volbách,“ odpovídá Moroz ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ.

Jaká je vaše role ve straně?

Moje role je od minulé středy oficiální. Měli jsme ustavující kongres, který potvrdil Petra Robejška ve funkci mentora a vedle toho zvolil dva tajemníky, což je role provozně-organizační. A těmi jsem já a Jiří Hynek (zakladatel Realistů a šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR - pozn. redakce).

Při představování strany před šesti týdny jste ale nevystupoval veřejně.

Nevystupoval, ale byl jsem tam přítomný.

Dříve jste se k Realistům nechtěl veřejně vyjadřovat. Co se změnilo?

Každý člověk má správně odhadnout své silné stránky a schopnosti. Petr Robejšek má schopnost zformulovat myšlenky a sdělit je lidem. Mé schopnosti jsou hlavně v oblasti organizační a analytické. A já předpokládal své zapojení spíše v této rovině. Ona se ale nedá úplně odpojit od oficiální roviny. A mým cílem není se schovávat někde v zákulisí, to bych na té tiskovce ani nebyl. V průběhu šestinedělí Realistů jsme se s kolegy domluvili, že má role má být viditelnější.

„Tím, že jsme se pustili do projektu, u kterého jsem byl od začátku a můžu do něj dát svůj otisk, tak mi to dává možnost do toho vnést i své politické myšlenky.“

Hned po představení strany jste byl označován za její šedou eminenci. Byl to tlak, který vás vedl k veřejnému vystoupení?

Já jsem se neschovával, na tiskovce jsem byl. Když se někdo ptal Petra Robejška, jestli se projektu účastním, tak to potvrdil. Neměl jsem potřebu zveličovat svou roli víc, než je nutné. Ale necítím se být šedou eminencí, ani eminencí, jen členem týmu.

Před několika lety jste ze státní správy odešel za poměrně dramatických okolností. Váš odchod z funkce náměstka ministra vnitra Radka Johna požadoval tehdejší premiér Petr Nečas. Označil vás přímo za bezpečnostní riziko.

Byl jsem v situaci, kdy jsem byl zaměstnancem státu, kam mě jmenoval ministr za určitou politickou stranu, ale já jsem nebyl její člen, byl jsem státní zaměstnanec. Ta velmi krátká, ale o to intenzivnější zkušenost mě donutila o těch věcech víc přemýšlet. Hrozně mě štvalo, že vykonávám veřejnou funkci, ale nemůžu do ní promítnout svou představu, jak by se věci měly dělat. 

Budete usilovat o poslanecké křeslo, nebo chcete zůstat méně viditelný?

To je porcování medvěda, který běhá po lese.

Nějaké představy o budoucnosti ale určitě máte.

Moje nejsilnější stránka je ta analytická. Myslím, že si dokážu dát věci do kontextu, pochopit, kde je zdroj problémů. Kromě analýzy jsem schopný i syntézy. V tom se cítím nejpohodlněji. Ale za posledních pět let jsem si několikrát vyzkoušel, že si něco naplánujeme a za dva měsíce je situace jiná, protože přichází noví lidé a situace. Nedokážu vám říct, jaká bude moje role po volbách, protože nedokážu říct, jaká bude moje role za čtyři měsíce.

Michal MorozMichal Morozautor: Michael Tomeš

Kdyby za vámi přišli vaši spolustraníci s tím, abyste byl na kandidátce?

Musel bych vědět, s kým na té kandidátce budu, co se ode mě očekává po volbách. Já si tohle určitě dokážu vyjasnit, ale v tuto chvíli jsem zatím nebyl nucený to dělat. Až budeme mít napsaný program, až budeme mít založenou organizační strukturu a budeme se rozhodovat, kdo by za nás měl kandidovat, tak se takové diskusi určitě nebudu vyhýbat. Ale zatím ji nevyhledávám.

Vznik strany jste ohlásili před měsícem a půl. Jaké jsou odezvy?

Pozitivně předčily naše očekávání. Čekali jsme, že si na úvod projdeme fází ignorování, což jsme přeskočili. Ale je to dané tím, že jsme nedodržovali, co se v šestinedělí má, a chodili jsme ven. Když se podívám na mediální odezvu a na to, jak panikaří konkurence, tak jsme spokojení.

Kdy začne kontaktní kampaň?

Do konce ledna bychom chtěli dokončit všechny formální kroky. Na konci ledna začneme přijímat členy z řad veřejnosti. Počínaje únorem začneme jezdit do regionů a potkávat se s lidmi. Jak s těmi, kteří mají zájem o členství, tak s těmi, kteří se čistě zajímají o realistickou politiku. V tuto chvíli evidujeme něco kolem 2 700 lidí. Jsou mezi nimi zájemci o členství i o jinou formu podpory. Zhruba dvě třetiny mají zájem o členství.

Jak si budete vybírat, koho do strany pustíte?

Nejsložitější je nastavit rozumnou rovnováhu mezi tím otevřít se úplně a riskovat, že vás začnou infiltrovat ostatní politické strany svými lidmi, což se stávalo v minulosti hojně, a současně se vystavit velrybářským metodám, kdy vám tam někdo přihlásí pět set lidí ze své firmy, kteří jen odhlasují ve volbách toho správného kandidáta, a na druhou stranu se uzavřít a stát se sektou.

Jak to tedy konkrétně provedete?

Není jednoduché zpracovat takové množství žádostí v krátké době. Prvotní evidence poběží elektronicky, lidé se přihlásí na webu, vyplní přihlášku jako u jiných politických stran. U nás tam navíc bude věc podobná volební kalkulačce, kde si můžete spočítat, s kým se vám nejvíce kryjí názory. Lidé si tak mohou vyzkoušet, jestli se v klíčových bodech shodují s názory Realistů. Na konci jim vyskočí skóre a bude na nich, aby si to vyhodnotili, zda jsme pro ně ta pravá strana. My proto nebudeme nikoho odmítat, ale jde nám kvalitu, nikoli o kvantitu.

„Máme za sebou poměrně dlouhou přípravu, která se odvíjela od think-thanku, který jsme založili rok předtím. A to, co není viditelné, je spousta práce, která se odvedla ještě předtím. Projekt klíčí čtyři, možná pět let.“

Zároveň jste ale chtěli do strany přilákat i známé osobnosti. Někteří komentátoři představení strany popsali jako náborovou kampaň.

Nejzasvěcenější komentáře vždy dávají ti, kteří o nás nic nevědí. Máme za sebou poměrně dlouhou přípravu, která se odvíjela od think-thanku, který jsme založili rok předtím. A to, co není viditelné, je spousta práce, která se odvedla ještě předtím. Projekt klíčí čtyři, možná pět let. A prochází postupnými fázemi. Prošli jsme si hospodskou fází, kdy jsme si povídali u piva nebo vína, uvažovali jsme o tom, co bychom mohli udělat. Prošli jsme si fází, kdy jsme si řekli, že naše myšlenky mají hlavu a patu a že by mohly fungovat. Dali jsme si to ale do kontextu tehdejší politické reality. Doba tehdy před volbami v roce 2013 nebyla na náš projekt zralá. Takže jsme založili think-thank. Jen jsme nepočítali, že naše doba přijde tak brzy. Počítali jsme až s příštími volbami v roce 2021.

Jak vypadaly úplné počátky Realistů?

Začátek byl v rovině přátel, lidí, kteří se znali a byli ve velmi různorodém společenském postavení, ale potkávali se. V průběhu mnoha naprosto neformálních setkání jsme se bavili o politice. Někteří z nás byli čerstvě odejiti nebo sami ze svého rozhodnutí odešli ze státní správy, někteří byli z byznysu, někteří učili na vysokých školách. Byli jsme frustrovaní, někteří z nás i ze své praktické zkušenosti.

O koho konkrétně šlo?

Ta jména už zazněla: Dana Bérová, bývalá ministryně informatiky, Petr Šmída, investor, Daniel Bartek, který v té době odešel z pozice státního tajemníka na ministerstvu dopravy, ale předtím založil největší marketingovou agenturu v zemi Ogilvy, Miroslav Bělina, advokát a pedagog, Václav Cílek. Postupně jsme si řekli, že budeme oslovovat další lidi, kteří jsou buď specialisti v určité oblasti, nebo by nám dokázali dát radu, jak věci dělat. Tým se postupně rozrůstal. Když jsme formálně založili Realisty, tak měl institut zhruba sedmdesát spolupracovníků. Petr Robejšek začal s institutem spolupracovat někdy v roce 2013.

Už v začátcích se s vámi bavil i zakladatel skupiny Penta Marek Dospiva, který vaši stranu finančně podpořil?

Příležitostně. Nebyl v úplných prvopočátcích. Spíše to vyplynulo v průběhu prvních dvou let. Více z nás se s ním zná. A jak jsme se s ním příležitostně potkávali a povídali si, tak jsme se zmiňovali, že tato aktivita existuje. Začal se o naše myšlenky zajímat a postupem času se přidal.

Michal MorozMichal Morozautor: Michael Tomeš

Nebudou Realisté další hnutí miliardáře?

Je velký rozdíl mezi tím stranu vlastnit a financovat. Marek Dospiva je člověk, který má za sebou ohromné úspěchy a zkušenosti. A pokud je ochotný svými radami přispět, tak si to velmi rádi poslechneme. Stranu ale nijak neřídí, jen se občas s našimi členy setká. Zajímá ho, jaké jsou naše plány, a nás zajímá, co si o tom myslí. Ale jeho role není o nic větší než dalších sponzorů.

Takže nejste truc podnik proti Andreji Babišovi?

Realisté jsou truc podnikem proti poměrům v této zemi a Andrej Babiš je součástí těchto poměrů. Ale není to truc podnik miliardářů, kteří by se báli dalšího miliardáře. Jaká je jejich motivace, se musíte ptát jich. A možná, že vám někteří řeknou, že v zájmu všech občanů je, aby tu byla určitá rovnováha moci. I my cítíme, že v tomto státě posilují autokratické prvky.

Jaké významné sponzory kromě Marka Dospivy jste už získali?

Vyjadřujeme se jmenovitě jen ke sponzorům, s nimiž jsou už podepsány darovací smlouvy, případně poslali peníze na transparentní účet. Sponzoring by měl být postaven nejen na rovině silných a středně velkých sponzorů, ale i drobných přispěvatelů. U silnějších hráčů můžu potvrdit, že máme několik významných rozjednaných. Z těch, co jsou dotažení do konce, jsou to pánové Dospiva a Passer.

„Asi není mnoho lidí, kteří v jednu chvíli pracovali jako náměstek na ministerstvu a současně je premiér označoval za bezpečnostní hrozbu pro stát. To byla absurdní situace.“

Vraťme se k vaší zkušenosti ze státní správy. Ta byla celkem krátká, ale její konec poměrně dramatický.

Mě ta práce hrozně bavila, protože jsem v relativně mladém věku dostal příležitost účastnit se řešení věcí, které mě bytostně zajímají. Funkce s sebou nesla odbornou část i mediální tlaky, podpásové útoky. Asi není mnoho lidí, kteří v jednu chvíli pracovali jako náměstek na ministerstvu a současně je premiér označoval za bezpečnostní hrozbu pro stát. To byla absurdní situace. Zároveň pochopíte, že věci nejsou v realitě tak, jak se tváří z novin. Pochopíte, jakým způsobem funguje, když na vás někdo vytváří lobbistické tlaky.

Vy jste tenkrát sice nebyl členem strany Věci veřejné, ale měl jste blízko k ministru vnitra Radku Johnovi. Věci veřejné také měly velké cíle, ale nedopadly dobře. Nehrozí to samé Realistům?

Je velmi poučné pozorovat projekty, které se tu objevily. Vznikaly v různých dobách, s různými cíli, ale vstupovaly do stejného prostoru, musely se potýkat se stejnými problémy. Já jsem na ministerstvu pracoval před nástupem Věcí veřejných jako poradce pana ministra Peciny (ministr vnitra Martin Pecina - pozn. redakce) pro oblast soukromé bezpečnosti. Pracoval jsem deset let ve vlastní poradenské společnosti z oblasti bezpečnosti. Nabídku stát se náměstkem jsem dostal až po volbách v roce 2013. Věci veřejné se na mě obrátily až ve chvíli, kdy byly zaskočeny svým vlastním úspěchem a nebyly personálně připraveny. V momentě, kdy jim chyběli lidé, tak začaly pátrat, kde koho znají. A vzhledem k tomu, že já jsem se z bezpečnostní branže s některými lidmi znal, tak přišla i nabídka jít dělat nikoliv poradce, ale náměstka.

Vaše angažmá v bezpečnostní agentuře byl ale kámen úrazu, na který jste později narazil. Právě to vám premiér Nečas vyčítal.

Moje působení v bezpečnostní agentuře je paradoxní z několika důvodů. Zaprvé premiéru Nečasovi to strašně vadilo, ale posléze jmenoval ministrem Jana Kubiceho, který sám vlastnil detektivní agenturu. Za druhé místo toho, aby se politici starali o to, proč tisíce kvalitních policistů odchází z veřejné správy do bezpečnostních agentur, což je mnohem větší bezpečnostní riziko, tak se starali o to, proč jeden konkrétní člověk přichází opačným směrem. To, co je ale nejabsurdnější, je to, že mě se nikdy nikdo nezeptal, co jsem v těch deseti předchozích letech dělal. Prostě řekli soukromá bezpečnostní služba, takže špatně. Vyšetřovali jsme interní podvody v bankách, pojišťovnách, odhalovali padělané zboží, pracovali pro zahraniční investory, kteří se často stávali oběťmi podvodů.

I tak, není vaše jméno pro stranu kontroverzí? V uplynulých dnes se v médiích opět objevilo ve spojení s kauzou sabotáže. Jste ještě podezřelý?

To nemáte šanci zjistit. Když vás chce někdo například odposlouchávat nebo dostat do spisu, který pak řízeně unikne, ale nechce vám dát šanci se jakkoliv bránit, tak vás neobviní. Jen vás uvede jako podezřelého. Nemáte žádná procesní práva. Takže nemám možnost zjistit, jestli je kauza po pěti letech už u ledu, nebo to má někdo otevřené, aby to mohl nějak využívat. Když se to objevilo v médiích poprvé, tak jsem čekal, že mě policie bude vyslýchat. Když se poměrně dlouhou dobu nic nedělo, tak jsem sám napsal na státní zastupitelství, aby mě pozvali na podání vysvětlení. Nakonec mě pozvali. Nezeptali se mě ani na jednu otázku, která by souvisela se sabotáží. Jen se mě ptali, koho znám, s kým jsem se potkával. Od té doby je zase ticho. Předpokládám, že je kauza odložená.

Podle spisu jste měl ovlivňovat personální obsazení bezpečnostních složek. Nejsou pro vás Realisté jen cestou zpět k vlivu?

Argumentů, kdo všechno jsou Realisté a kdo za nimi stojí, je mnoho. Typický příklad je Tomio Okamura. Vypouští informace, že Realisté jsou projekt Víta Bárty. Není nic absurdnějšího než tohle tvrzení, protože právě Okamura byl důvod, proč já jsem se rozešel s VV. To, že se v okolí VV začali objevovat lidé jako Tomio Okamura nebo Jana Mrencová, to byly momenty, kdy jsem si říkal, že s těmito lidmi nechci mít nic společného. Můžu jednoznačně vyloučit, že za tímto projektem stojí Vít Bárta. Já jsem ho neviděl pět let. Myslím, že většina z mých kolegů ho neviděla nikdy. Můj vztah k němu je zcela nulový. Potkávali jsme se v době, kdy nás sváděla dohromady má práce. Považuju ho za velmi komplikovanou až rozpolcenou osobnost, možná trochu megalomana, který si kladl cíle, které pro něj byly nereálné. A myslel si, že bude zvládat situace, které nebyl schopný zvládat. Nakonec se ukázalo, že je také lhář. Nejenže často nebyl připraven naplnit věci, které veřejně deklaroval, ale v mnoha ohledech lhal i sám sobě.

„Dali jsme na začátku najevo, že o takovou diskusi více méně nestojíme, protože nevíme, co by nám přinesla. Spousty emisarů sondují, jaká má být naše rétorika a program. My je vyslechneme, ale s díky odmítneme.“

Realisté ale jako nový projekt, který vstupuje do české politiky, mají ambiciózní cíle. Pořád platí, že chcete v podzimních volbách získat dvacet procent?

Potenciál, ze kterého jsme vycházeli, když jsme mluvili o dvaceti procentech, vycházel z tehdejších sociologických dat a počtu osob, které deklarují, že chtějí přijít volit, ale nemají koho. Dnes ty šance ještě vzrostly.

S jakou stranu byste si uměli představit spolupráci? Spolupracovali byste s hnutím ANO?

Pro nás je představitelná spolupráce s jakýmkoliv subjektem, který bude ochoten naplnit náš program s výjimkou KSČM.

A už nějaká nabídka přišla?

Dali jsme na začátku najevo, že o takovou diskusi více méně nestojíme, protože nevíme, co by nám přinesla. Spousty emisarů sondují, jaká má být naše rétorika a program. My je vyslechneme, ale s díky odmítneme. Necítíme potřebu s kýmkoliv mluvit před volbami.

Jaká budou vaše témata do voleb? Hodně je od vás slyšet o migraci a bezpečnosti.

Každý z nás má individuální preference, já můžu mluvit za sebe. Náš program bude komplexní, rozhodně nebude zaměřen jen na migraci. A ani naší ambicí nebude se navenek profilovat jako protiimigrační strana. My máme na migraci jasný názor, ale bude to jedno třeba z deseti klíčových témat. Rozhodně ho ale nemůžeme opomenout, protože lidé cítí, že to je problém. Pouze nezodpovědný politik může dělat, že neexistuje. Bezpečnost v rovině obranné je ale podle mě zásadnější téma než migrace, to je téma související.

Jaký tam vidíte konkrétně problém?

Naše neschopnost se sami ubránit. Naši spojenci, se kterými máme alianční smlouvu, nás neberou jako dostatečně spolehlivého partnera, protože neplníme to, k čemu jsme se zavázali. Za druhé je spousta typů konfliktů, které budeme muset řešit vlastními silami. A i když nastane konflikt takového rozsahu, že se budeme muset obrátit na spojence, tak nemůžeme sedět s rukama v klíně. Chceme být členy NATO, ale nechceme spoléhat na NATO, ale v první řadě na sebe. Když to nebude stačit, tak nám ostatní pomůžou. V první řadě ale musíme plnit své závazky, a to jsou dvě procenta HDP na obranu. A třetím podstatným opatřením je zavedení povinného tříměsíčního vojenského výcviku pro muže, dobrovolně i pro ženy.

Co je podle vás největší geopolitickou hrozbou?

Největší geopolitickou hrozbou pro Evropu je sociální situace v Evropě. Kolaps sociálního státu v některých evropských zemích může vést k tomu, že Evropa se začne rozpadat zevnitř. Začnou vznikat konflikty lokálního rozměru, které povedou k destabilizaci po celé Evropě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek