Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„To, že nechodím, není žádná výhra. Ale není to ani úplná prohra,“ tvrdí vozíčkářka, která se vydala na pouť do Santiaga

„To, že nechodím, není žádná výhra. Ale není to ani úplná prohra,“ tvrdí vozíčkářka, která se vydala na pouť do Santiaga

Ladislava Blažková je 29letá vozíčkářka, která už na své „kriplkáře“, jak jí sama říká, vyjela do Tanzánie i na pouť do Santiaga de Compostela. Prodělala dětskou mozkovou obrnu, nemůže chodit a používat levou ruku. Přesto nemá ráda, když ji lidé litují, a má úžasný černý smysl pro humor. „Spousta lidí si o vozíčkářích myslí, že to jsou lidi, co nosí tepláky a slintají si na triko. A takové lidi nepřesvědčíte o opaku, i kdybyste měli nobelovku,“ tvrdí Ladislava, která zvládá studovat, hrát divadlo, přednášet o svých zážitcích z cest a pracovat jako mluvčí Ligy vozíčkářů.

Někteří se vydávají na pouť do Santiaga, protože doufají v jakousi duchovní očistu. Proč jste na pouť vyrazila Vy?

Mám kolegyni Anetu, která se mnou pracuje v Lize vozíčkářů. Seděly jsme spolu v kanceláři a přišla k nám další kolegyně Katka. A říká „Holky, nevíte o někom, kdo by se mnou chtěl jít do Santiaga?“ A my jsme se s Anetou na sebe tak podívaly a říkáme „Nevíme, ale klidně s tebou půjdem“ My jsme původně chtěli jet do Ameriky, ale pak jsme to lehce přehodnotily. Snažili jsme se to pak během té cesty nějak duchovně prožívat, ale teď mám pocit, že ta pouť je hodně zprofanovaná. Bylo tam hodně Američanů a Asiatů, kteří to brali jen jako turisticko-sportovní výlet a ten duchovní význam nijak nevnímali. Kostely po cestě byly často i zavřené, nebo když byla mše, tak to třeba bylo za 20 minut hotové. Farář si nosil svůj sbor na kazeťáku, vždycky tam naladil nějakou chorálovou píseň a pohoda. To mě trochu zklamalo.

Zažila jste během poutě nějaký silný okamžik?

Stalo se mi třeba, že jeden muž si ke mně kleknul, začal brečet a říkal „Já už nemusím nikam chodit, ty jsi pro mě světlý bod celé poutě“. Na pouti do Santiaga mají lidé společný cíl. Zdraví se, potkávají se. A tím, že mám vozík, tak vystupuji z davu. Ostatní na pouť jdou třeba proto, že se s nimi někdo rozešel, ztratili práci nebo smysl života. A najednou potkají holku, která nechodí, má špatnou ruku a přesto je schopná se usmát a zamávat jim. A oni si najednou na mě uvědomí, že ten jejich život je vlastně strašně spokojený. Mají všechno to, co já nemám. Můžou jít kamkoli, aniž by k tomu někoho potřebovali. A když jsem si to uvědomila, tak to pro mě bylo hrozně těžké. Že ti lidé neobjímají mě, ale objímají ten vozík jako symbol toho, že oni na tom nejsou tak špatně. A když se mi to stávalo pětkrát šestkrát za den, tak to pro mě bylo hrozně těžké. Taky mi chtěli pořád pomáhat.

Ladislava na pouti do Santiaga de CompostelaLadislava na pouti do Santiaga de Compostelaautor: Archiv Ladislavy Blažkové

Zdálo se Vám, že chtěli pomáhat až moc, až to bylo nepříjemné?

To se stávalo právě na té pouti. Většina těch lidí, co jsem potkala, mě chtěla vždycky alespoň kousek popovézt. Ale já jsem třeba zrovna chtěla stát a chtěli jsme svačit. Nebo mi pořád lidé chtěli něco kupovat. Pouť do Santiaga má takový symbol, svatojakubskou mušli. Každý poutník si ji koupí, připne na batoh a tím dává najevo, že jde do Santiaga. Ale já jsem nebyla schopná si ji koupit. Mně to pořád všichni rvali zadarmo. (smích) Na, jsi na vozíku, tak tady to máš, uděláme ti radost. To bylo na pouti, ale popravdě v reálném světě to není tak, že bych potkávala hordy horlivých lidí, kteří by mi chtěli pomoct. Často jsou spíš dost nevšímaví.

Na jaké cestovatelské zážitky ještě ráda vzpomínáte?

Za řeč stojí asi ty větší cesty, pouť do Santiaga de Compostela, výlet do Tanzánie a docela dobrodružná plavba na jachtě po Jadranském moři. Každá ta cesta byla jiná a každá pro mě znamenala i něco jiného. Třeba ta jachta byla super. Tam jsem myslela, že umřu. (smích)

Na jachtě při plavbě po Jadranském mořiNa jachtě při plavbě po Jadranském mořiautor: Archiv Ladislavy Blažkové

Co se tam stalo?

Kamarádka zajistila jachtu, která ale nebyla přizpůsobená pro vozíčkáře. Na palubě jsme byli asi čtyři na vozíku a pak tam byli i další lidé, kteří nám pomáhali. Byli jsme tam tedy týden bez vozíku, protože by se tam s ním nedalo pohybovat, absolutně odkázaní na to, s čím nám kdo pomůže. A stala se taková příhoda. Kapitán říkal, že se lehce zhorší počasí. A já jsem si říkala „No, tak to se asi trochu zatáhne a možná bude pršet“. Ale přišla šílená bouřka, několikametrové vlny. V okamžiku, kdy nás začali přivazovat horolezeckými lany k něčemu pevnému na lodi, tak jsem si říkala, že už to není sranda. A zjistila jsem, jak úzká je hranice mezi tím, když se má člověk krásně, střih a najednou si říká, že do pěti minut umře. Protože kdyby se to převrátilo, tak já budu horolezeckým lanem přivázaná k lodi.

To zní dost dobrodružně. Jak Vás napadlo jet do Tanzánie?

Dostala jsem se tam díky knězi z Řečkovic, Janu Kotíkovi. Má projekt Ifakara, který si klade za cíl pomáhat lidem v Tanzánii tím, že jim dodává věci, které potřebují. A aktuálně potřebovali traktory. Mají tam hodně úrodnou půdu, ale nemají mechanizaci na to, aby ji obdělávali. Takže když se tam dovezou traktory z Česka, tak jim to hodně pomůže. Takže pan Kotík se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla do Afriky přivézt traktory a já jsem jela. Shodou okolností jsem tam byla s kapitánem té lodi, na které jsem myslela, že umřu. Ten mi tam asistoval.

Jak Vás vnímali místní lidé? Pozorovala jsem nějaký rozdíl v jejich reakcích?

Bylo to hrozně zajímavé. Pro ně, když je někdo na vozíku, tak je to opravdu chudák a člověk odsouzený k tomu, aby žebral. Někdo na pověstném okraji společnosti. A tím, že já jsem byla na vozíku a zjevně jsem měla nějaký majetek, třeba telefon a fotoaparát, tak oni byli zmatení. Mysleli, že jsem nějaký lúzr, ale přitom mám čisté oblečení a evidentně nějaký majetek. Pak se často stávalo, že jsem pro ty lidi byla atrakce. Byla jsem běloch, na vozíku a ještě jsem nebyla úplný nuzák. Takže spoustu lidí mi mávalo, odvážnější se se mnou fotili a ti nejodvážnější chtěli se mnou odletět do Evropy. (smích)

Plánujete teď nějakou další podobnou cestu? Třeba zase pouť?

Určitě. Mě tady ten styl cestování hrozně baví. Protože při pouti do Santiaga jsme nevěděly, kde budeme spát, koho cestou potkáme, co budeme jíst… nebo to jsme většinou věděly, protože jsme velice často jedly bagetu a tuňáka, což bylo hrozný. Konec té pouti je totiž v Galícii. A to je velmi chudá část Španělska, a když tam přijdete do obchodu, tak tam skoro nic není. A když tam už něco je, tak je to tuňák a bageta. Takže určitě bych někam ještě šla, nebo teda spíš jela.

Ladislava s dětmi v TanzániiLadislava s dětmi v Tanzániiautor: Archiv Ladislavy Blažkové

Jste známá svým smyslem pro humor. Odkud stále berete ten optimismus?

Nevím, kde ho beru, ale nic na to neberu. (smích) Ale myslím, že mám pořád na mysli, že život je tady proto, abychom ho prožili v pohodě, vesele a v klidu a že si mnohdy děláme starosti z úplně zbytečných věcí.

Jak snášíte to, když Vás lidé litují?

Budu mít teď přednášku v Praze, Brně a Bratislavě. Jmenuje se to Proti apatii a bude o tom, že navzdory tomu, co se člověku může dít, tak nemusí být smutný, čumět do zdi a nic nedělat. Ty vstupní podmínky, které člověk do života dostane, ty neovlivní. Já se už asi těžko naučím chodit, navzdory tomu, že mám svůj blog chodimvole.cz. Nicméně ani to mi nemůže zabránit v tom, abych normálně fungovala. A tím, že cestuju, dělám přednášky a jsem tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, tak se snažím překonávat ty předsudky lidí.

S jakými předsudky se setkáváte?

Někdy mám pocit, že jsou ke mně lidi automaticky až přehnaně familiární. Ona je to asi trochu psychologická věc, protože když se někdo postaví, tak já jsem prostě níž a můžu tak vedle něj působit jako dítě. Pak mi říkají „A nedáš si lízátko? A ještě si dej bonbonek“ a hladí mě po hlavě. Nebo mi spousta lidí tyká, aniž by mě znali. Občas také vnímám fenomén, který bych nazvala „vítězství za snahu“. Představte si třeba, že vozíčkář vyhraje pěveckou soutěž navzdory tomu, že nezazpívá jediný čistý tón. Lidé si totiž uvědomí, že má těžký život a že by bylo dobrý mu udělat radost. Tento přístup je ale nebezpečný v tom, že vozíčkář tak získá dojem, že je v něčem skvělý, i když to tak reálně není.

Jaká omezení kvůli svému hendikepu vnímáte?

Vozíčkář funguje ze dne na den. Já si nemůžu říct, že třeba večer jedu do Prahy, protože nejedu. Potřebuju asistenci. Proto třeba když jsem s někým domluvená, že se někde setkáme, a ten člověk to zruší, tak je to pro mě hrozná komplikace, protože musím začít shánět někoho, kdo pro mě přijede dřív. Je to někdy skutečně ubíjející, protože musím všechno dopředu plánovat a nemůžu se rozhodovat impulsivně. Občas se mi ale stane, že mi třeba pomůže někdo, aniž bych to čekala.

Byla jsem třeba na jednom čtyřdenním workshopu. Měla jsem tam asistenta, mého kamaráda z České televize, kterého ale odvolali na reportáž. Tak jsem si řekla, že můžu rovnou odjet taky. Ona tam byla sice velká skupina lidí, ale v tom počtu všichni nějak spoléhají na to, že vám pomůže ten druhý. Takže stejně musíte za někým jednotlivě a poprosit ho, jestli by vám třeba zavázal boty. A já jsem si říkala, že to nechci podstupovat. No a přišel za mnou Petr Škyřík, proděkan Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, a řekl, že mi bude asistovat. A jen díky němu jsem tam mohla být a mohla jsem zažít jeden z nejlepších workshopů. Ale kdyby ten vstřícný krok neudělal, tak bych to nezažila.

Ladislava BlažkováLadislava Blažkováautor: Archiv Ladislavy Blažkové

Vystudovala jste mimo jiné žurnalistiku. Bylo Vaším snem pracovat v médiích?

Už odmala jsem snila o tom, že budu novinářkou. Naši mi koupili diktafon, když mi bylo asi deset. A úplně jsem se do toho zamilovala. Pořád jsem vymýšlela nějaké ankety a všichni museli pořád odpovídat. Pak jsem se na žurnalistiku skutečně dostala a zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché. Protože to znamená být v pohybu. A být v pohybu pro vozíčkáře znamená spoustu komplikací. Teď ale pracuji jako mluvčí pro Ligu vozíčkářů, kde se mi podařilo dobře skloubit oba obory, které mám vystudované. Sociální práci i komunikaci s médii.

Jak se díváte na ožehavé téma, sexuální asistenci pro hendikepované?

Pro mě osobně je to velmi složité. Nemyslím, že když za vozíčkářem někdo jednou měsíčně přijde a poskytne mu nějakou službu, tak že to je to, co vozíčkáři opravdu chtějí nebo potřebují. Já bych spíš chtěla, aby si většinová společnost uvědomila, že chodit s vozíčkářem je normální věc. Mám strach, aby ta sexuální asistence vozíčkářskou menšinu spíše ještě více neseparovala tím způsobem, že vozíčkáři jsou něčím neobvyklí, protože potřebují speciální sexuální asistenci. Aby to ještě víc neodradilo ty, co by chtěli s vozíčkářem chodit. Neříkám, že sexuální asistence je špatná věc, ale mělo by se s ní nakládat uvážlivě.

Jaký názor máte třeba na inkluzi hendikepovaných dětí?

Je to dobrá věc. Ale je důležité si uvědomit, že nemůžeme trvat na inkluzi, pokud je na tom dítě mentálně tak, že by mu ten pobyt ve třídě nebyl příjemný. V tom případě to nemá smysl. Ale já jsem třeba integrované dítě. Na základní škole jsem byla na obou stupních mezi zdravými dětmi a hodně mi to pomohlo v tom, jak vnímám svůj hendikep, protože ho nevnímám vůbec. Právě proto, že jsem tam byla s vrstevníky, pro které nebylo důležité, že jsem na vozíku. Jezdila jsem s nimi i na výlety a neměla jsem pocit, že by mě ten hendikep limitoval.

Je ale samozřejmé, že bez podpory okolí hendikepovaný člověk může studovat jen těžko. Proto jsem velmi ráda, že existují instituce jako Středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě, které právě takovým lidem pomáhá. Potkávám skvělé lidi a celý můj život se skládá ze setkání s těmi, kteří mě nějak obohatí. Mnohdy si uvědomuji, že to, že nechodím, sice není žádná výhra, ale zároveň to není ani prohra.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek