Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

V EU si musíme stát za svým, vykreslují nás jako kverulanty, říká pro INFO.CZ nový „pan Evropa"

V EU si musíme stát za svým, vykreslují nás jako kverulanty, říká pro INFO.CZ nový „pan Evropa"

V Evropské unii neustále přetrvávají ekonomické i sociální rozdíly mezi starými a novými členy, k nimž patří i Česká republika. Nahrává to stereotypům, kterých se jen obtížně zbavujeme. Česko by proto mělo v EU vysvětlovat své důvody a stát si za svým názorem. „Česká republika může a zvládne být rovnoprávným členem. Musíme si to ale odpracovat, protože to není automatické a zadarmo. Projekt EU má smysl a je dobře, že se ho účastníme,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ nový státní tajemník pro evropské záležitosti ekonom Aleš Chmelař. Jak by se mělo Česko postavit k migrační politice EU? Co mu hrozí v případě brexitu? A čeho se vyvarovat v komunikaci s Bruselem? I o tom se v rozhovoru mluvilo. 

Státním tajemníkem pro evropské záležitosti jste se stal ve svých necelých třiceti letech, což si vysloužilo kritiku ze strany některých českých politiků. Co byste jim vzkázal?

To, že má někdo potřebu útočit na můj věk, vnímám jako nedostatek argumentů. Jestli mě chce jako státního tajemníka někdo kritizovat, ať to dělá na základě mé práce, ne věku. Česká republika v Evropě potřebuje nové řešení a věřím, že je dokážu přinést.

Máte za sebou první vrcholná jednání, kterých jste se účastnil po boku premiéra Bohuslava Sobotky s evropskými státníky. Jaké to je nést na svých bedrech odpovědnost za vztah Česka a EU?

Funkci jsem znal už před tím, protože jsem v sekci pro evropské záležitosti na Úřadu vlády pracoval již delší dobu a vím tedy moc dobře, co obnáší. Současná situace v Evropě je složitá. A to není fráze. Potřebujeme rozbít stereotypy a odblokovat určitá témata. To se nám nepovede, pokud nepřijdeme s novým pohledem.

Co si pod tímto novým pohledem můžeme představit?

Máme tendenci vysvětlovat každé téma z národní nebo evropské perspektivy. Nesnažíme se ale dostatečně argumenty vzájemně propojovat, aby to pochopily obě strany. V minulosti jsem působil tři roky v Bruselu a pak další tři roky tady v Česku, takže do určité míry chápu způsob komunikace a jazyka, který se užívá v EU a tady. Jsou to do jisté míry dvě bubliny, které se navzájem nechápou. Přitom věcné argumenty na obou stranách jsou, jen je potřeba je vysvětlovat.

Můžete uvést příklad?

Určitě je to migrace, k níž se přistupuje bez respektu ke starým evropským pořádkům a zaběhnuté praxi. Přirovnám to k dluhové krizi Řecka od roku 2010. Tehdy si nikdo ani na chvíli nepomyslel, že by měl zbytek Evropy okamžitě sdílet řecké dluhy. Bylo to nepřípustné, protože by to mělo za následek pouze to, že by Řecko pokračovalo ve svém starém přístupu a nic by neměnilo. Naprosto rozumně se však řeklo, že se nejprve musí reformovat pravidla tak, aby se situace nemohla do budoucna opakovat. Až poté bylo možné určit, jakým způsobem se budou v eurozóně sdílet rizika, tedy co bude zodpovědnost členských států a co celé Evropy. To se navíc ještě zcela úplně nestalo.

Kdo je Aleš Chmelař?
Aleš Chmelař je ekonom. Vzdělání získal na pařížské univerzitě Sciences Po a London School of Economics. V minulosti působil v bruselském analytickém Centre for European Policy Studies. Od roku 2014 pracuje na Úřadu vlády, kde vedl Oddělení strategií a trendů EU a poté jako ředitel Odboru koordinace hospodářských politik EU. Odborně se zaměřuje na hospodářskou a měnovou politiku EU a eurozónu. Domluví se anglicky, francouzsky a německy.

Dalším příkladem by mohla být bankovní unie. Ani tady nikdo nepřemýšlel o tom, že by se nejdříve zřídil fond nebo pojištění vkladů bez toho, aniž by se jasně určila pravidla dohledu a toho, jak to bude celé fungovat. To samé platilo o společné zemědělské politice. Nejdříve vznikla pravidla a až poté společný rozpočet.

U migrace to tedy tak nebylo?

Ne. Jedním z vlajkových návrhů od úplného počátku bylo sdílení rizik, tedy rozdělení migrantů mezi jednotlivé státy, avšak bez toho, aniž by existovala jistota, že pravidla budou dodržována a budou fungovat hraniční kontroly. Střední Evropa včetně Česka se snažila neustále upozorňovat, že nechce sdílet rizika, dokud nejsou jasně stanovená pravidla.

Jak jsme tedy měli na migrační krizi reagovat, aby se státy, jako je Česká republika, nezdráhaly přijímat uprchlíky?

První reakcí mělo být, že stabilizujeme počet přicházejících migrantů do Evropy. Měla se zavést bezpečnostní opatření a dát jasně najevo, že Evropa nemůže přijmout každého. Měli jsme mít dávno uzavřené dohody se třetími zeměmi, abychom do nich mohli migranty vracet. Pomohla by i akceschopná tzv. strategická vojenská autonomie, která by pomohla stabilizovat některé země v sousedství EU. Dokážu si představit, že v takovýto moment by většina členských států EU byla ochotna pomoct zemím, které se nacházejí na vnější hranici EU a spolu s nimi sdílet jejich problémy.

Za velkou chybu pak považuji to, že jsme se v debatě příliš soustředili na relokaci lidí, kteří se do Evropy už dostali, a nehledal se prostor pro další řešení. Dlouhou dobu se třeba koketovalo s myšlenkou, jestli vůbec uzavírat dohodu s Tureckem a jestli kontrolovat hranice.

Říkal jste, že migrační krize představuje v historii evropské integrace první příklad toho, kdy se po jejích členech vyžaduje sdílení rizik, aniž by se před tím stanovila jasná pravidla se zárukou, že se budou dodržovat. Není to ale kvůli tomu, že se Evropa díky obrovské vlně migrantů ocitla v krizi a bylo nutné na to co nejrychleji reagovat? Nemyslíte, že v tom svou roli sehrál čas?

Tím, že jsme věnovali čas pouze tomu, jak přerozdělit migranty, a vůbec ne tomu, jak nastavit pravidla, tak migrační vlna rostla a ve výsledku to nepřineslo potřebné řešení. Kvóty na přerozdělení uprchlíků zemím, jako je Itálie a Řecko, nepomohly. Řecku mnohem zásadněji pomohla dohoda s Tureckem. Je opravdu škoda, že nám debata o kvótách vzala tolik energie, kterou jsme mohli využít pro rychlejší hledání dalších řešení. Zároveň to zcela zbytečně vytvořilo problémy, které nás také zdržují.

K čemu ale může přispět, že se Česko spolu s dalšími státy ve střední Evropě zaseklo a proti pravidlům EU odmítá přijímat další uprchlíky?

Alibisticky se říká, že jsme jich měli pár přijmout, a vyhnout se tak vytýkacímu dopisu Evropské komise. K čemu by to ale bylo? Pomohlo by Řecku, pokud bychom přijali o deset lidí více? Pomohlo by to Itálii? Ne. My jsme do Itálie a do Řecka poslali desítky odborníků, kteří pracují přímo v terénu. Pomáháme v uprchlických táborech v evropském sousedství. Podílíme se na fondu pro libyjskou pobřežní stráž, uzavřeli jsme dohodu s Tureckem. Jsme přesvědčeni o tom, že toto postiženým státům pomáhá mnohem více než kvóty.

Dobře, ale nemůžeme si tím, že nerespektujeme dohodnutá pravidla, uškodit do budoucna?

Vytváříme tím tlak na to, aby se hledala jiná řešení. A to je náš společný zájem. Myslím si, že by bylo pokrytecké, kdybychom přijali pár uprchlíků a tvářili se, že se nic neděje. Musíme nyní umět vysvětlit, že jsme k tomu měli dobré důvody. Navíc se ukazuje, že jsme měli pravdu, protože kvóty nefungují. Až na jeden stát nikdo kvóty nesplnil.

Musíme si zároveň stát za svým. Je to cena, kterou v minulosti řada států zaplatila. Příkladem je reforma eurozóny, kdy se několik států bránilo okamžitému ručení za dluhy některých států. Nakonec je ale zbytek pochopil a nyní už jim to nikdo nevyčítá.

Kdy se dočkáme momentu, že nás nyní někdo začne chápat?

Pokud by uprchlická krize nastala nyní, jsem přesvědčen, že by se určitě nepostupovalo stejně. Nejdříve by se začalo jednat se sousedskými zeměmi, řešila by se situace na hranicích a pak by se teprve otevírala debata o nějakém systému relokace.

Česká republika se odmítla podřídit rozhodnutí přijímat uprchlíky spolu s dalšími zeměmi tzv. Visegrádské čtyřky, pouze s výjimkou Slovenska. Často se objevuje kritika, že účast v uskupení spolu se státy, jako je Polsko nebo Maďarsko, Česku neprospívá. Zatímco na začátku bylo cílem prosazovat společné zájmy v EU, nyní se V4 setkává spíše s negativním obrazem, který ji staví do pozice nekonstruktivních zemí. Co si o tom myslíte?

To je problém různých stereotypů a klišé, které se na nás, nové členské státy, vážou obecně. Migrace se k tomu jen připojila. V době rozšíření EU jsme podcenili komunikaci a budování důvěry se starými členskými státy. Proto se stává, že nám teď občas chybí vzájemné porozumění. Na straně starších členských států panuje množství kulturních a společenských stereotypů, které nás z neznalosti a nedostatku informací vykreslují jako systémové kverulanty. Naše argumenty jsou však přitom vážně míněné a vůbec nejsou provokací. Mají naopak upozornit na to, že se mají hledat jiná řešení.

V čem spočívá hlavní neporozumění?

Neporozumění vidím hlavně na vnitřním trhu, kdy mají občas starší členské státy pocit, že my, nové, je ohrožujeme. Je to kvůli tomu, že se stále nepovedlo srovnat ekonomickou úroveň mezi starou a novou Evropou.

Co se s tím dá dělat?

Začít se problémem rozdílů mezi starými a novými státy EU seriózně zabývat. Měl by to být jeden z hlavních politických cílů EU. Sice se obecně mluví o konkurenceschopnosti a sbližování regionů EU, ale nemáme za cíl, aby se mzdové rozdíly mezi třeba Bulharskem a Dánskem, které jsou desetinásobné, snížily. Je logické, že v rámci vnitřního trhu, který by měl být bez překážek, to vytváří napětí.

Je to opravdu velký problém, který své růžky vystrčil už za řecké krize. Řecko nedokázalo zvýšit mzdy přirozeným způsobem, tak zvolilo cestu zadlužení. Portugalsko se nikdy nedostalo na úroveň třeba sousedního Španělska, zamrzlo, a proto se ocitlo v problémech, v nichž se ocitlo. Jinak, ale rovněž s problematickými dopady to dopadlo v Irsku. V podstatě, pokud si vezmeme všechny současné problémy v Evropě, ať už se jedná o brexit, migrační krizi nebo krizi eurozóny, tak se dá určité odůvodnění najít v tom, že evropský prostor je nerovný a rozdíly mezi jednotlivými členskými státy jsou příliš velké. Česká vláda na to chce a bude upozorňovat.

Ve svém prvním velkém rozhovoru nový francouzský prezident Emmanuel Macron hovořil o tom, že chce zpřísnit pravidla pro přeshraniční pracovníky ze střední a východní Evropy, protože právě oni jsou důvodem, proč se mzdy na západě unie snižují. Jak moc můžeme brát jeho slova vážně?

Klišé, o kterém jsme mluvili, je v případě Francie bohužel velmi silné, a to už od dob polského instalatéra nebo referenda o Ústavě EU ve Francii, kde polský instalatér také sehrál svou roli. Francie se už od 90. let bojí sociálního dumpingu ze střední a východní Evropy. Macron na toto téma začal upozorňovat, protože chce problém řešit. Sice neřekl, jak přesně, ale chce najít řešení. Jsme rádi, že to téma konečně někdo zvedl a položil ho na stůl.

Nedávno odstartovala první jednání mezi zeměmi EU a Velkou Británií o podmínkách tzv. brexitu. Jaký jste z toho měl dojem?

Spolu s ostatními státy držíme společnou linii a zatím jsme neměli problém najít společnou řeč. Je vidět, že jsme dobře organizovaní a Velká Británie přebírá náš postup. Uvidíme, jak se vyvine jednání o obsahu. Každopádně nelze ignorovat, že volba opustit EU způsobila ve Velké Británii politickou nestabilitu. Ukazuje se, že existovat mimo EU je velký problém, a to vlastně ještě reálně k žádnému brexitu nedošlo. Hlavní obětí brexitu je bohužel sama Velká Británie.

Jedním z velkých témat jednání o brexitu jsou stávající občané EU včetně Čechů, kteří žijí ve Velké Británii. Jejich postavení je zatím nejisté. Jak jste hodnotil první návrh na řešení, s nímž na zasedání Evropské rady v Bruselu přišla britská premiérka Theresa Mayová?

Návrh je příliš málo ambiciózní a nedává jistotu lidem, kteří v Británii žijí méně než pět let. Budeme požadovat, aby jistotu měli všichni Češi a další občané EU, kteří tam nyní žijí. Nepřijmeme další podmínky, které by Velké Británii umožnily legálně nabitá práva krátit.

Je důležité říct, že Británie měla možnost se s EU dohodnout ještě před referendem. Podmínky, které si vyjednala, dávaly prostor pro výjimky, Britové ale řekli ne. Nechceme je trestat, ale budou se s tím muset poprat.

Někteří evropští představitelé uvedli, že si dovedou představit, že by k brexitu nakonec vůbec nedošlo. Jak moc je něco podobného pravděpodobné?

Ano, někteří to řekli. Myslím si ale, že je spíše možné, že nakonec výstupem jednání nebude tvrdý brexit, ale měkčí varianta. Situace ve Velké Británii po předčasných volbách tomu celkem nasvědčuje a je možné, že Britové do října přijdou s tím, že chtějí zůstat na vnitřním trhu. O tom určitě lze diskutovat. Tvrdý brexit byla britská volba, ne volba zbytku EU.

Jaké jsou další priority české vlády směrem k Bruselu?

Jednou ze střednědobých priorit je zůstat u debatního stolu o budoucnosti EU. Náš příspěvek je silný, protože Česká republika je chápána jako země, která nejvíce tlačí agendu vnitřní a vnější bezpečnosti včetně obranné politiky. Dalším tématem je určitě rozpočet EU a evropské fondy, které musí v budoucnosti fungovat lépe. Zároveň je ale třeba zdůrazňovat, že je to nedílná součást vnitřního trhu a toho, jak funguje EU. Bez ní by se země, jako je ČR, ocitli v silné konkurenční nevýhodě v rámci jednotného vnitřního trhu. Krátkodobou prioritou pak je najít konsenzuální řešení v azylové politice EU a co nejvíce obrousit hrany debaty o migrační politice.

Máte za sebou první jednání na evropské úrovni v roli státního tajemníku. Jak je Česká republika v Evropě vnímána?

Česká republika je dlouhodobě vnímána jako někdo, kde se snaží vytvářet řešení. Za našeho předsednictví ve V4 jsme byli braní, a stále jsme, jako moderátoři mezi starými a novými členskými státy. Všichni chápou, že naším cílem není se zabarikádovat na nějakých pozicích nebo cokoliv blokovat, ale najít řešení.

Jak budete ze své nové funkce komunikovat evropská témata směrem k české veřejnosti?

Je potřeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, že Evropa není jen migrace a kvóty. To je vlastně pouze minoritní téma, byť je důležité. Chtěl bych také ukázat, že můžeme a zvládneme být rovnoprávnými členy EU. Musíme si to ale odpracovat, protože to není automatické a zadarmo. Projekt EU má smysl a je dobře, že se ho účastníme, zároveň si ale musíme stát za svým a tvrdě pracovat na řešeních, která přijmou všichni.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek