Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Většinu seniorů v nemocnicích nikdo nenavštěvuje,“ tvrdí dobrovolnice, která chodí pomáhat do LDN

„Většinu seniorů v nemocnicích nikdo nenavštěvuje,“ tvrdí dobrovolnice, která chodí pomáhat do LDN

Strávit hodinu na facebooku, nebo dělat 60 minut někomu radost? Dobrovolnice Anetta Brandeisová má jasno. Už od podzimu dochází do léčebny dlouhodobě nemocných dělat společnost starým lidem, kteří by jinak byli často odsouzeni jen k nekonečnému zírání do stropu. „Ten čas, co tady každý týden strávím, je podle mě nejlépe využitou dobou z celého týdne. Nechápu, proč to nedělá více lidí,“ svěřuje se Anetta, která díky humanitární organizaci ADRA navštěvuje léčebnu dlouhodobě nemocných v pražské Nemocnici Na Františku.

 Jak Vás napadlo chodit dělat dobrovolníka ke starším pacientům?

Já jsem k tomu vždycky tíhla. Chtěla jsem dělat něco, čím můžu být užitečná, a i mí přátelé mi říkali, že se pořád usmívám a že by z toho mohli mít něco i ostatní (smích). Měla jsem také strašně ráda svého dědu, který asi před 5 lety zemřel. Jsem s tím vyrovnaná, protože odešel ve velmi vysokém věku a za velmi dobrých podmínek. Hrozně mi ale začal chybět kontakt se staršími lidmi. A přijde mi, že stáří je pořád na okraji společnosti. Místo toho, abychom si starých lidí vážili za moudrost a jejich zkušenosti, jako to dělali třeba ve starověkých Aténách, tak se to teď úplně otočilo. Stáří je tabu, důležité je hlavně nemít vrásky a nezestárnout a tenhle postoj mě hrozně mrzí.

Jak často chodíte pomáhat?

Chodím vždycky jednou týdně v pátek po práci. Už to mám jako takovou tradici. A mám takový rituál, že pak volám i svojí babičce. Je to takový perfektní start do dalšího víkendu a mám z toho skvělý pocit.

Zkuste ho popsat. Co Vám dobrovolnictví přináší?

Nebudu říkat, že vždycky odcházím s pozitivními pocity. Asi před čtyřmi měsíci jsem měla trochu krizi a už jsem se sem tak moc netěšila. Hrozně totiž záleží na tom, ke komu jdete. Já jsem měla štěstí, že jsem měla hned na začátek úžasnou paní, která byla vděčná za jakýkoli kontakt. Já jsem jí vždycky nosila koláčky na přilepšenou a ona byla skutečně ryzí člověk a i v tom stáří si zachovala pozitivní náhled na život. A bylo skvělé se s ní bavit, protože mi právě tak i předávala zkušenosti a životní rady a já jsem se vždycky po hodině a půl tady cítila, že to byl nejlépe využitý čas z celého týdne a říkám si, proč to nedělá víc lidí? Vždyť přicházejí o hrozně moc.

Stává se, že Vás třeba někdo odmítne?

Měla jsem třeba těžší období s jednou paní, která byla hrozně negativní, protože ji už asi odcházely životní síly a byla hrozně vyčerpaná, pořád si stěžovala. A to byl moment, kdy jsem ze sebe vydávala všechno, abych ji pozitivně naladila, ale hrozně mi to ubíralo sil. Já chápu, že ne vždycky mají pacienti náladu povídat si s dobrovolníkem, je jim třeba špatně. A v té krizi, kdy jsem se musela trochu přemlouvat, abych jsem šla, jsem tady potkala tři úžasné pány. A to byl balzám pro duši, hrozně mi to dobilo baterky. Ale předpokládám, že ten vývoj může být i dál podobný, že jednou bude líp, někdy zase přijde krize.

Jak vypadá ten čas, který trávíte s pacienty?

Vždycky se snažím být empatická. Většinou lidé strašně rádi povídají o sobě. V té situaci jim proto nic ze svého života necpu a nechám je skutečně mluvit. A jen se vyptávám a vidím, že těm lidem to dělá hrozně dobře, když se o ně někdo zajímá. Pak je zase další typ lidí, kteří se zase rádi vyptávají. Jaké je venku počasí, co máte za práci a podobně.

Stává se někdy, že jste jediným člověkem, který za konkrétním pacientem dochází?

Hlavně právě proto jsem tady. Takových lidí je tady totiž strašně moc. Dost pacientů rodinu už nemá, nebo mají příbuzné daleko nebo v cizině. Vždycky to poznám už podle toho, co mají na stolečku u postele. Jestli tam mají třeba i nějaké kytičky, něco dobrého na přilepšenou, nebo jestli tam mají jen ten nemocniční čaj a jablko ze svačiny. A u spousty těch lidí se mi skutečně stalo, že jsem byla jediný člověk, který za nimi chodil. A to je ta chvíle, kdy se cítím nejvíce užitečná.

Pracujete se staršími lidmi. Určitě se stává, že někdy přijdete a ten, koho jste navštěvovala, tam už není. Jak se dokážete vyrovnat s tím, že některý z pacientů, se kterým pravidelně trávíte čas, zemře?

Přemýšlela jsem nad tím a někdy se mi opravdu stane, že přijdu a ten pacient, se kterým jsem si povídala minulý týden, tam není. A musím popravdě říct, že už se radši nijak nepídím po tom, co se mu stalo právě z důvodu, že se bojím, jak bych to přijala. A radši doufám, že ho propustili domů. Není to ode mě bezohlednost, ale radši to sama v sobě uzavřu tak, abych si mohla myslet, že nejsou špatné konce. Je pravda, že ta fluktuace lidí je tam obrovská.

Doporučila byste ostatním, aby se stali dobrovolníky? Proč?

Pro ten úžasný pocit, když odcházíte z nemocnice a víte, že někdo byl možná hodinu na sociálních sítích, ale vy jste hodinu někomu dělali radost. Mě pořád překvapuje, jak jednoduché to je a jak málo lidí to dělá. A není to o čase, protože sem klidně stačí přijít i na dvacet minut. A ten pocit je strašně pozitivní a silný. A pokud mám pár věcí v životě, na které jsem pyšná, tak to, že jsem se k dobrovolnictví odhodlala, je jedna z nich. Tady není co ztratit. Jen získat.

Dobrovolníkem se zájemci mohou stát prostřednictvím humanitární organizace ADRA. Ta spolupracuje mimo jiné s Nemocnicí Na Františku, kam dochází i Anetta. Lidi, kteří chtějí pomáhat, začala ADRA organizovat v roce 2004 ve Frýdku-Místku. Od té doby se její centra rozšířila do celé republiky. „Nejjednodušší je sehnat dobrovolníky k dětem. Naše společnost ale často zapomíná na starší lidi,“ vysvětluje vedoucí dobrovolnického centra ADRA Praha Milena Čančíková.

Kdo může dělat dobrovolníka u starších pacientů? Přivítáte kohokoli?

Zájemce o dobrovolnictví u seniorů musí mít už nějaké životní zkušenosti, musí být vyzrálý. Při výběrovém pohovoru zkoumáme, jaké jsou motivace dobrovolníka a jeho zkušenosti a zjišťujeme, zda se bude mít se staršími lidmi o čem bavit. Je důležité, aby byl empatický a aby dokázal přijmout generační rozdíly a jiné vnímání světa, což každý nedokáže.

Jak pohovor probíhá, na co se zaměřujete?

Například zjišťujeme, jestli člověk nepřichází s nějakou potřebou vlastního vyrovnání se životem. Stává se, že se mu třeba nepovedlo být u posledních dnů jeho rodičů. Je důležité, aby ta rána po úmrtí blízkého člověka u něj nebyla ještě příliš čerstvá. Od těch lidí, kteří budou docházet do nemocnice, se totiž vyloženě očekává, že budou přicházet s vnitřní energií, nadějí a sílou a ne že je naopak pohled na nemocného starého člověka bude rozplakávat. U výběrového pohovoru je vždycky vrchní sestra z konkrétního oddělení, zástupci ADRY a hlavní sestra z nemocnice Na Františku, kterou je pan Rudolf Maťha, který se hodně zasloužil o to, aby zde dobrovolnictví mohlo fungovat.

Jak dlouho dobrovolníci „vydrží“? Stává se často, že situaci neunesou a odcházejí?

Je zajímavé, že u dětí se dobrovolníci mění většinou mnohem rychleji než u seniorů. Občas samozřejmě někdo odchází i od nás. Měli jsme jednu takovou starší paní, která pomáhala v podstatě od začátku dobrovolnických programů. Časem se ale dostala do věku, kdy musela sama začít řešit, jak se to s ní bude dál vyvíjet. A i když ta nemocnice pro ni byla na začátku povzbudivá a přišla si sem odpočinout a načerpat sílu, tak čím byla starší, tak ji to prostředí spíše deprimovalo a potřebovala naopak jít dobrovolničit k dětem.

Jak se díváte na ty, kteří se rozhodnou odejít? Přece jen do nich investujete čas, podstupují školení...

Stane se, že lidé odchází třeba i z důvodu nějakých životních změn. Kdykoli se může něco vyvinout jinak a je pochopitelné, že ten člověk třeba sám přijde a řekne, že teď musí skončit. A také se stává, že po nějaké době se někteří dobrovolníci zase vrací, nebo jdou do jiného programu. Nebo fungují neorganizovaně. Já si totiž myslím, že všichni slušní lidé jsou svým způsobem dobrovolníci, protože myslí na druhé. A jestli to dělají přes nás organizovaně a má to nějaká pravidla, tak je to hlavně proto, že do nemocnice se nedostane každý, kdo by tam chtěl přijít.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek