Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vznik Československa nebyl v plánu. Zlomové okamžiky českých dějin očima historiků

Vznik Československa nebyl v plánu. Zlomové okamžiky českých dějin očima historiků

Vznik vlastního státu, období tuhé totality a rozchod se Slovenskem – Češi toho v minulém století stačili zažít mnoho. Všechny zlomové okamžiky 20. století přitom měly rozhodující vliv na charakter českých obyvatel. Jaké jsou milníky českých dějin očima historiků?

Tatíček Masaryk

Moderní dějiny Čechů se začaly psát se vznikem prvního československého samostatného státu. Ten se zrodil 28. října 1918 také díky výsledkům první světové války, která znamenala konec dosavadního územního celku Rakouska-Uherska.

„Před válkou si jen malé skupinky Čechů dokázaly představit samostatný český stát. Nový stát tak nebyl výsledkem nějakého třistaletého českého boje za samostatnost, ale daleko spíše realistickým oceněním vzniklé situace,“ vysvětluje historik Ivan Šedivý, který se specializuje na dějiny Československa mezi lety 1918 až 1938.

Hlavní postavou spojenou se vznikem státu byl glorifikovaný první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ani ten podle Šedivého ještě před válkou o samostatném státě neuvažoval. „První republika znamenala pro českou společnost období nebývalého rozkvětu, současně se však kvůli neukotvenosti na mezinárodním poli vystavila novým rizikům. Podle mého názoru to byla jedna z lepších podob naší státní existence,“ dodává Šedivý.

O nás bez nás

Podtitul Mnichovské dohody některým vlastencům dodnes dokáže vehnat slzy do očí. Západní mocnosti se doslova za českými zády 29. září 1938 dohodly s Hitlerem, že dostane české pohraničí. Známá je fotografie britského ministra Nevilla Chamberlaina, který po návratu z Mnichova před novináři mával podepsanou smlouvou se slovy „zachránil jsem mír pro naši dobu“.

„Mnichovská dohoda byla podle mého názoru nejen tečkou za demokratickým Československem a tečkou za snahou nacistů rozbít sousední stát, ale také vyvrcholením politických selhání československé reprezentace,“ tvrdí historik a spisovatel Jiří Padevět, jehož oborem je období protektorátu i poválečný odsun Němců.

Československo se ocitlo v nevýhodné situaci. V obklopení Německa bez jistoty podpory západních spojenců. Ačkoli došlo k mobilizaci, vojáci nakonec opustili Sudety bez boje. „Rozhodně bych nechtěl být Edvardem Benešem v roce 1938, ale také bych nechtěl být ani jedním z vojáků, kteří museli opustit bez boje pohraniční pevnosti, kasárny a letiště. Mnichovská dohoda je zlomovým okamžikem především proto, že zlomila řadě Čechoslováků vůli. Lepší se bránit a být poraženi, než se vzdát,“ doplňuje Padevět.

Jsme Češi, nikdy se nevzdáme, odporovali v obležení nacistů parašutisté

Český odboj na začátku 40. let skomíral, mnoho lidí nacisté zadrželi a popravili. Účelem parašutistického výsadku Anthropoid tak bylo dodat lidem sílu a naději a přesvědčit západní mocnosti, aby stáhly své podpisy pod Mnichovskou dohodou.

„Operace Anthropoid je podle mne největším odbojovým činem druhé světové války, pokud nepočítáme masová vystoupení jako Varšavské povstání nebo Slovenské národní povstání. Parašutisté odstranili třetího, možná dokonce druhého muže Třetí říše, Reinharda Heydricha, který by jistě aspiroval na Hitlerova nástupce. Muže, který byl jedním z architektů masového vyvražďování evropských Židů,“ vysvětluje Padevět událost, která se odehrála 27. května před 75 lety.

Osud parašutistů se završil téměř o měsíc později v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde se neubránili nacistické přesile. Čin měl ale zamýšlené účinky. „Podporovatelů parašutistů bylo několik stovek a všichni jim pomáhali naprosto dobrovolně a s vědomím možných smrtelných následků. Jedním z důsledků Anthropoidu bylo následně i anulování Mnichovské dohody ze strany Velké Británie,“ dodává Padevět.

Právě jsem se vrátil z hradu, hřímal k davům Gottwald

Komunistický puč známý jako Vítězný únor změnil na několik desetiletí směřování Československa. Poválečný příklon země k Sovětskému svazu dovedl Československo pod 40 let trvající nadvládu komunistické strany.

„Únor 1948 přinesl pro Čechy i Slováky podstatnou změnu ve všech oblastech jejich života. Znamenal konec demokratického vývoje společnosti, ve které je politická moc vykonávána subjektem (politickou stranou nebo koalicí politických stran) na základě pravidelně se opakujících svobodných a demokratických voleb. Ničím a nikým neomezenou politickou moc ve státě uchopila Komunistická strana Československa formálně zdánlivě legální cestou – doplněním vlády, která podala demisi, bez konání demokratických voleb,“ popisuje historik František Hanzlík, který se zabývá poválečným vývojem Československa.

Vítězný únor 25. února 1948 odstartoval také řadu procesů se skutečnými i domnělými nepřáteli režimu. „Vedení komunistické strany využívalo k uplatňování politické moci bezpečnostní složky, mnohdy i v rozporu s tehdy platnou Ústavou a zákony,“ dodává Hanzlík k totalitnímu období české historie.

Běž domů, Ivane, vyháněli Češi okupanty

První výrazné uvolnění nastaveného totalitního režimu přineslo takzvané Pražské jaro. V dubnu 1968 vzniknul Akční program Komunistické strany Československa, který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží. Docházelo k celkovému uvolňování poměrů, Ludvík Vaculík zformuloval manifest 2 000 slov.

„Pražské jaro patří mezi významné mezníky československých dějin. Jeho interpretace je různá - jedná se o pokus reformovat sovětský model komunistického režimu, podle jiné perspektivy šlo o obnovu občanské společnosti, která by skončila příklonem k západnímu typu parlamentní demokracie. Pražské jaro je možné také vnímat jako jeden z projevů světové vlny revolt proti zaběhnutým pořádkům v roce 1968,“ vysvětluje Petr Blažek, jehož oborem je historie odporu proti komunistickému režimu a české dějiny 20. století.

Konec snu o demokratičtější společnosti přišel náhle v noci 21. srpna 1968. „Srpnová okupace byla největším pohybem vojsk v Evropě po druhé světové válce. Moskva a její spojenci měli obavy z rozšíření nákazy do okolních států,“ objasňuje Blažek.

Havel na Hrad!

„Ať mír dál zůstává s touto krajinou," zpívala tisícům demonstrujících z balkonu paláce Melantrich Marta Kubišová. Občanské nepokoje a zvonění klíči zajistily Československu opět vstup mezi evropské demokratické státy.

„Sametová revoluce v listopadu a prosinci 1989 svrhla československou komunistickou diktaturu a poskytla Čechům a Slovákům po téměř půl století nesvobody novou možnost budovat společnost na liberálních a demokratických zásadách,“ vysvětluje odborník na dobu pozdního socialismu a postsocialismu Jiří Suk.

Země se začala pozvolna vracet do demokratické Evropy. „Nejdůležitější na této změně bylo to, že se uskutečnila pokojně a bez násilí a v krátké době umožnila obnovení občanských svobod, které komunistický režim potlačoval - svobody slova, cestování, spolčování, sdružování, podnikaní a dalších. Umožnila rovněž postupný návrat země do euroatlantických politických a hospodářských struktur,“ dodává Suk. Prvním demokratickým prezidentem se za velkého jásotu veřejnosti stal Václav Havel.

Sbohem, bratia

Ve stejném století, ve kterém Československo vzniklo, také zaniká. Premiéři české a slovenské části státu se na schůzce v brněnské vile Tugendhat v srpnu roku 1992 dohodli na rozdělení země. Tehdy se mluvilo o tom, že jde spíše o přání Slováků, kteří měli touhu stát se skutečně suverénním národem.

„Rozdělení Československa vnímali Češi a Slováci odlišně. Zatímco pro značnou část Slováků znamenalo naplnění národních ambicí, pro Čechy bylo většinou vynuceným krokem. Pokojné rozdělení je dnes ale vnímáno jako pozitivní příklad rozchodu více národů z jednoho státu,“ upřesňuje Blažek.

Od 1. ledna 1993 tak šly dva bratrské národy vlastní cestou. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek