Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zvolení Zemana prezidentem v ČSSD posílilo zpátečníky, říká pro INFO.CZ Dienstbier

Zvolení Zemana prezidentem v ČSSD posílilo zpátečníky, říká pro INFO.CZ Dienstbier

Ve druhé části rozhovoru jsme s Jiřím Dienstbierem hovořili o minulé prezidentské volbě, o lánském puči nebo o vyhlídkách sociálně demokratických stran v 21. století. Dienstbier se mimo jiné pozastavuje nad tím, že Bohuslav Sobotka nevyužil povolební pokus o puč ve straně k očistě ČSSD. Předseda sociálních demokratů je podle něj člověkem kompromisu. „Není typem člověka, který by šel do střetů, které podobná změna poměrů uvnitř strany vyžaduje,“ říká senátor. Sobotka podle něj navíc veškerou svou energii soustředil na vládní agendu, které tak obětoval jakékoli změny v sociální demokracii. „Chtěl mít v tomto ohledu klid,“ myslí si Dienstbier.

Jedním z vrcholů vaší dosavadní politické kariéry byla nominace ČSSD pro přímou volbu prezidenta republiky. Jakkoliv to byl úspěch, ukázalo se tehdy, že onen konflikt, o kterém jsme mluvili v první části rozhovoru v souvislosti s Milošem Zemanem, z ČSSD nezmizel. Ba naopak, někteří členové vedení strany dokonce během vaší kampaně otevřeně podpořili právě Miloše Zemana, tedy kandidáta, který nebyl nominován jejich stranou.

Nepochybně to byl nejzajímavější moment mé dosavadní politické dráhy, co už taky může být v politice podstatnějšího než účast v první přímé prezidentské volbě. Mimo jiné to byla obrovská zkušenost a taky příležitost prezentovat mé politické postoje a získávat pro ně podporu, což hrálo klíčovou roli v mém rozhodování, zda tu nabídku vůbec přijmu. Bylo totiž dopředu jasné, že ten volební souboj bude velmi složitý.


Z tohoto hlediska nelituju, že jsem se tak rozhodl. V obdobné situaci bych se i dnes rozhodl úplně stejně. A to proto, že jsem se v prezidentské kampani pokusil propojovat tradiční a progresivní témata a myslím si, že se to nakonec vcelku podařilo a mrzelo mě, že na to pak sociální demokracie nenavázala. Myslím si totiž, že se mi podařilo vrátka tímto směrem otevřít a podařilo se mi získat i podporu lidí, kteří do té doby sociální demokracii nevolili. Bohužel současné konzervativní směřování strany tyto skupiny lidí příliš neoslovuje.


O vaší kandidatuře se tehdy v některých kruzích psalo, že je možností pro demokratickou obnovu, že může překonat krizi důvěry v politiku nebo že může znamenat konec politického strejcovství v ČSSD. Psalo se o vás jako o kandidátovi všech odpůrců zpátečnických sil v české politice. Neukázal ale nakonec výsledek prezidentské volby, že na něco podobného, na nějaký takto formulovaný obrat směrem k moderní levicové straně, není svou mentální strukturou přece jenom ČSSD ještě připravena?

Takový obrat není dílem okamžiku nebo jednoho momentu. Musí mu předcházet systematická činnost v tom smyslu, aby se strana dokázala posunout, aby byla moderní, aby byla přitažlivá pro progresivně uvažující lidi, pro lidi mladší nebo pro lidi z větších měst. Myslím, že máme důkaz, že to lze. A dokazují to také naše partnerské strany v Rakousku, ve Francii nebo v Německu a v dalších evropských zemích, kde tyto skupiny lidí sociálně demokratické strany přirozeně volí.

Na západ od nás je ale jiná situace, společnosti tam nejsou zatížené antikomunismem a s tím související nedůvěrou ke všemu, co zavání levicí.

Je faktem, že u nás čelíme paradoxní situaci, u nás je to vlastně naruby. V zemích, kde dlouhodobě funguje klasický demokratický systém a kde je vyzrálá politická kultura, je běžné, že sociálně demokratické a socialistické strany mají podporu od mladších lidí, vzdělanějších vrstev, nebo od lidí žijících ve větších městech, od lidí z kultury, z umění. Přesto jsem přesvědčený, že i u nás prostor pro posun tímto směrem existuje. Avšak problémem a zvratem bylo v tomto ohledu zvolení Miloše Zemana prezidentem, které dalo velkou sílu zpátečnickým a konzervativním skupinám v sociální demokracii.


Přesto přišel i po prezidentské volbě v roce 2013 minimálně ještě jeden zásadní moment, kdy se zdálo, že byste přece jen mohli oslovit skupiny lidí, o kterých jste hovořil. Na mysli mám tzv. lánský puč. Tehdy se přece na náměstích velkých měst vypravilo obrovské množství lidí, kteří možná několik dnů předtím ČSSD ani nevolili. Přesto přišli podpořit Bohuslava Sobotku. Zpětně nahlíženo se zdá, že i toto byla promarněná příležitost. Proč se nepodařilo tyto lidi na vaší straně udržet?

No, v té situaci nejspíš lepší varianta, než se postavit za Bohuslava Sobotku, nebyla. Problém je ale v tom, že ti, kteří ho tehdy přišli podpořit, od něj očekávali, že situace využije a provede v sociální demokracii zásadní změny. Musím říct, že to bylo předmětem našich občasných debat celé ty tři roky po lánském puči, kdy jsem byl členem vlády. Bohužel se ale nic moc nestalo.

Osobně jsem očekával, že bude ČSSD důsledněji reagovat na některé i předchozí kauzy, které ji poškozovaly, a že dojde – jak jsem už zmiňoval – k větší demokratizaci strany. Byly to střety, ze kterých Bohuslav Sobotka – byť do nich na začátku vstoupil – postupem času vycouval a nedotáhl je do konce. Očekávání, která tehdy lidé na Hradčanském náměstí a jinde měli, se nenaplnila.


Čím si to vysvětlujete? Co vám Bohuslav Sobotka říkal, když jste o tom vedli debaty?

Myslím, že je to povahová záležitost. Bohuslav Sobotka je člověkem kompromisu, není typem člověka, který by šel do střetů, které samozřejmě taková změna poměrů uvnitř strany vyžaduje. Takové změny mocensky oslabují některé vlivné skupiny strany. A to je potřeba vybojovat a je pravda, že Bohuslav Sobotka všechny síly zjevně soustředil na to, aby zvládal vládní agendu, což si myslím, že se mu na úřednické úrovni podařilo, je v tomto ohledu dobrým premiérem, vládu řídí po technické stránce velmi dobře, avšak obětoval tomu jakékoli změny v sociální demokracii. Myslím si, že chtěl mít v tomto ohledu klid.

Pokud bychom postoupili chronologicky v čase. Ve vládě, která nakonec navzdory lánskému puči vznikla, jste se stal ministrem pro lidská práva. Někteří vaši kritici vám vyčítají, že jste prosadil málo zákonů. Jak jste si podle vás v tomto ohledu vedl?

Kromě lidských práv jsem měl ve vládě na starosti také vládní legislativu a koordinaci protikorupčních aktivit. Pokud bychom to brali přes počty zákonů, tak v protikorupční oblasti jich bylo vcelku vysoké množství. Podílel jsem se na přípravě legislativy, která vnáší určitá pravidla do financování politických stran, prosadili jsme zřízení politických institutů, tedy jakousi obdobu politických nadací, které fungují třeba v Německu, prosadili jsme novelu zákona o střetu zájmů a další. V tuto chvíli je také stále projednávána novela Ústavy týkající se Nejvyššího kontrolního úřadu, kterou jsem opětovně předkládal.


A pokud jde o lidsko-právní oblast?

Tam těch zákonů tolik nebylo. Pro mě osobně je největším zklamáním, že se nepodařilo prosadit novelu zákona o veřejném ochránci práv, která mu mimo jiné dávala možnost podávat antidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu. Mrzelo mě to především pro to, že to nemělo podporu i u některých sociálních demokratů. Přitom bych považoval za samozřejmé, že pokud chceme bránit ty slabší, kteří nemají dostatečné prostředky k tomu, aby si zajistili dostatečnou právní pomoc před diskriminací, tak co jiného by mělo být v zájmu sociální demokracie, než se za tyto lidi postavit.

Proč to podle vás neprošlo?

Byla za tím jenom osobní averze, z části vůči mně, z části vůči veřejné ochránkyni práv Anně Šabatové za to, že dělá dobře svoji práci. Podle mě to byl jediný důvod.

A pokud jde o ostatní témata a normy s nimi související?

Prosadili jsme celou řadu strategických dokumentů, které situaci v mnoha oblastech posouvají, jmenovat mohu Strategii romské integrace nebo Strategii rovnosti žen a mužů. Potřeba je ale také zdůraznit, že jsem od začátku říkal, že budu některá témata teprve otevírat, a to i v případech, kdy bude jasné, že není šance je okamžitě prosadit. U progresivních lidsko-právních témat je totiž potřeba napřed vést dlouhodobou debatu a není možné takovou debatu otevřít jinak, než že předložíte konkrétní návrh.

Jako příklad bych uvedl registrované partnerství, které se schválilo tuším až na popáté. Na začátku norma přitom měla podporu sedmi nebo jedenácti procent lidí. Což znamená, že pokud by se osm nebo deset let ta debata nevedla, nikdy by se zákon neschválil. Vědomě jsem tedy otevíral témata, u kterých jsem věděl, že pro ně nebudu mít většinovou podporu. V agendě lidských práv zkrátka nemůžete dlouhodobě postupovat jinak. Samozřejmě to s sebou nese to, že člověk musí obětovat část své popularity u veřejnosti.

Zmínil jste se, že Bohuslav Sobotka věnoval většinu své energie chodu vlády, musím se vás tudíž zeptat: jak je ČSSD připravená na letošní sněmovní volby a zásadní střet s Andrejem Babišem?

Vzhledem k tomu, že jsme už prakticky v předvolební kampani, vycházím z předpokladu, že je na ně připravena perfektně. Co chci taky říct, je to, že výsledky vlády – přestože byla zčásti vládou údržbářskou, systémových změn, které prosadila, totiž není zas tak moc – jsou slušné. Je to obrovský posun oproti chaosu, který tady byl za předchozích dvou vlád. V rámci možností koaliční vlády můžeme skutečně vykázat řadu úspěchů.

Zároveň bych rád zdůraznil, že souhlasím s radikálnějším formulováním požadavků, se kterými vedení ČSSD v posledních týdnech a měsících přišlo v ekonomické a sociální oblasti. Jediný limit, který tam vidím, je úzká konzervativní strategie a obrat výhradně směrem k tzv. tradičním voličům. Problematizuje to možnost oslovit co nejpestřejší vějíř sociálních skupin voličů.

Pokud říkáte, že je Sobotkova vláda relativně úspěšná, řekněte mi, kde spatřujete příčinu toho, že si v očích veřejnosti – aspoň to tak vypadá podle preferencí jednotlivých stran – její úspěchy přičítá především Andrej Babiš a jeho hnutí ANO?

Těžko hledat jednu příčinu. Avšak to, že se o volební úspěch a případné vítězství ve volbách utkají sociální demokraté, hnutí ANO a možná ještě lidovci se Starosty, pokud tedy překročí deseti procentní práh, tedy výhradně koaliční strany, je samo sobě pozoruhodné. I na tom je vidět, že lidé oceňují, jak vláda pracuje. Pokud jde o Andreje Babiše, je to zkrátka tak, že disponuje oproti ostatním stranám některými objektivními výhodami. Hnutí ANO je třeba novou stranou, která není zatížena svou minulostí, historickými skandály.

V dlouhodobém horizontu nejde o výhodu, neboť to svědčí o absenci demokratických mechanismů v hnutí ANO, avšak momentálně má Babiš také výhodu v tom, že může sestavení kandidátek přizpůsobit celkové předvolební strategii a marketingu. Na rozdíl od Sobotky může sám rozhodnout o sestavení kandidátek v jakémkoli typu voleb. Něčeho podobného nikdy nedosáhnete v ustáleném demokratickém procesu, a to bez ohledu na to, zda funguje dobře nebo pokřiveně.

No a pak je tu vcelku unikátní moment, avšak asi zásadní: Andreji Babišovi se i po více než třech letech ve vládě daří udržet zdání, že hnutí ANO není systémová strana. Lidé mu stále věří, že je to on, kdo sem přišel systém vyvrátit z kořenů a překopat ho od základů. Je to po třech letech vládnutí vskutku absurdní, ale Babiš je tedy pro mnoho lidí pořád odpovědí na jejich nedůvěru v systém jako takový.

Čím si myslíte, že to je?

Pokud se podíváte na dlouhodobý vývoj průzkumů veřejného mínění, dlouho to tak nevypadalo. Zlom podle mě nastal loni v létě, Babiš tehdy využil policejní reformy k tomu, aby opět odskočil od debaty o hospodářských nebo sociálních tématech, o kterých se vedla pře v souvislosti s vládní agendou. Policejní reorganizace mu umožnila vrátit se k systémové kritice. V tomto momentu spatřuji důležitý zlom, datovat ho lze někam před loňské krajské volby.

Hovoříme tu o specifické situaci v České republice. Politický vývoj v jiných zemích ale ukazuje, že sociálně demokratické strany obecně čelí novým výzvám a je otázka, zda jsou na ně dostatečně připravené. Je podle vás levice ideově, programově a strategicky vybavena k tomu, aby i v budoucnu zůstala relevantními politickou silou?

Jediná odpověď na tuto otázku je, že musí zůstat věrné základním hodnotám, musí zůstat věrné svým principům, své identitě. Musí usilovat o to být progresivní silou, protože pokud jste jako levice konzervativní, voliči ztratí důvod se k vám obracet. Je to krátkozraká strategie: proč by lidé měli volit konzervativní levici, když tu mají jiné konzervativní subjekty? Levice nemůže betonovat nebo konzervovat stávající poměry, naopak musí lidem nabízet vizi posunu společnosti, se kterou by se lidé mohli identifikovat.

Musí to být vize nějaké spravedlivé společnosti, která vytváří důstojné podmínky pro každého, těžko může sociální demokracie obstát jako strana elitářská. Pokud se zamyslíme nad základními principy a nad tím, že chceme budovat důstojné podmínky pro každého, pak nemůžeme společnost dělit na základě jakýchkoli kriterií příslušnosti k jednotlivým skupinám. Představa, že mi bude někdo vyčítat, že jsem se až příliš staral o práva menšin a nikoli o práva většin, je v tomto ohledu naprosto falešná.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek