Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Fanoušci jsou motor, který naše expedice pohání, říká Dan Přibáň. Trabantem objede celý svět

Fanoušci jsou motor, který naše expedice pohání, říká Dan Přibáň. Trabantem objede celý svět

Dnes se u pražského Rudolfina uskuteční slavnostní start poslední výpravy žlutých trabantů v čele s dvaačtyřicetiletým cestovatelem Danem Přibáněm. Posádka českých dobrodruhů tentokrát vyrazí do Indie, odkud by se měla vrátit do České republiky a završit tak svoje desetileté putování kolem světa. V rozhovoru pro INFO.cz Přibáň přiznává, že byly chvíle, kdy to chtěli vzdát. „Probudil nás až ohromný zájem o další cestu,“ říká cestovatel. Jaký mají s posádkou velký sen? A proč je důležité cesty dokumentovat? 

Loni v září jste uvedl, že se už v lednu chystáte na další „trabantí“ výpravu. Kdy nakonec vyrážíte, kam pojedete a s kým?

 My jsme nenabrali zase tak velký skluz, vlastně jsme jen posunuli slavnostní start, hlavně kvůli prezidentským volbám. Původně jsme měli odstartovat mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby, což by úplně vyšumělo. Takže jsme termín odložili na 10. února, pak jsme ovšem zjistili, že ve stejnou dobu na místě natáčí Orlando Bloom, a tak jsme zahájení posunuli na 11. února. Dá se říct, že pan prezident a Orlando Bloom nám permanentně odsouvají start.

Takže...?

11. února rozhodně platí! Bude to náš slavnostní start, v našem případě tedy hlavně rozloučení s fanoušky. Následně totiž musíme auta nalodit, loď musí doplout na místo skutečného startu a celý ten proces trvá asi další dva měsíce. Začátkem dubna tedy odlétáme do jižní Indie, odkud bychom se chtěli vypravit na poslední úsek naší cesty – a dojet z Indie domů. Když se všechny naše dosavadní cesty promítnou na glóbus, poskládala se z nich jakási – původně neplánovaná – cesta kolem světa, která trvá deset let. Říkáme si, že je to vlastně „etapový závod“.  Ale už když jsme v roce 2015 jeli z Perthu do Bangkoku, chtěli to nějak provázat a jet z Bangkoku domů.

Mezitím se ale v Thajsku změnila situace...

Právě, v Thajsku se mezitím utáhly poměry a mimo jiné se tam platí obrovské poplatky za průjezd aut nebo vozidel obecně. Poplatek je kolem tisíce dolarů za týden, což znamená, že bychom platili přes 20 tisíc týdně za trabant. Myanmar to má podobně, takže to při odhadech vypadalo, že jen za průjezd Thajskem a Barmou utratíme kolem čtvrt milionu korun. Což vypadalo šíleně. Navíc je v těch zemích člověk ustavičně pod dohledem armády nebo přidělených delegátů, kteří se o vás mají starat, ale vlastně vám komplikují život. Zažili jsme to už dřív v Libyi – stálo to hromadu peněz, bylo to nesmírně otravné, a navíc se v přítomnosti takových přidělených „průvodců“ strašně špatně natáčí, protože my se na místa kvůli natáčení mnohdy vracíme...

Ze všech těchto důvodů jsme start přesunuli do jižní Indie, čemuž jsem osobně velmi rád. Myslím si, že jižní Indie je – s nadsázkou řečeno – zajímavější než Thajsko s Barmou dohromady, jelikož je trochu jako autonomní kontinent. Takže mě to potěšilo, a ještě jsme ušetřili peníze.

V ideálním případě tak nakonec vyrazíme začátkem dubna z jednoho z jihoindických přístavů, zřejmě z přístavu Kochi, a vydáme se na sever do Nepálu, do Pákistánu, Číny, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu... až do uzbeckého Samarkandu, což bude nejvýchodnější bod naší první cesty. A až tam přijedeme, budeme mít objetý svět tím prvním, jedním „trabíkem“, kterému říkáme Egu a k němuž se ty ostatní postupně přidávaly. A to je cíl naší hry.

Ale plánujete předem i cestu domů...

Chtěli bychom se vracet ve „vlastních stopách“, na některá místa se vrátíme po deseti letech! A máme i velký sen, že až vyjedeme za Užhorodem na Slovensko, uděláme „trabantí“ kolonu, pak za Devíti kříži ucpeme dálnici, přiletí vrtulník a celé to tak slavně zakončíme.

A bude to opravdu ta poslední expedice, kterou teď „vyhrožujete“, nebo je to podobně jako u rockových hvězd, když mluví o zaručeně posledním turné?

Pocity rockové hvězdy naprosto chápu! Ale vážně, z vlastní zkušenosti nemyslím, že by to vždy musel být ze strany rockových hvězd kalkul. I u nás nastávají chvíle, kdy toho máme plné zuby, máme dojem, že se to musí všem okolo zajídat, a že to ztratilo původní náboj, s kterým jsme začínali. Ten pocit se úplně nevyhnul ani nám. Taky proto jsme se teď vrátili ke kořenům a aktuální cestu jsme hodně zjednodušili. Jedeme jenom kluci, což znamená bez vozíčkářů, bez holek, vrátili jsme se k jednoduchosti původního konceptu.

Už když jsme dodělali Jižní Ameriku, měli jsme pocit, že není co dál nabídnout. Opakuje se to totiž: připravíme vždycky trabanta v dílně, někdo se u toho zraní, pak trabanta naložíme na loď, oni nám ho nechtějí dát, my ho z nich nakonec nějak vymámíme, vyrazíme na cestu, tam potkáváme lidi, zvířata a krásnou přírodu a s odřenýma ušima dojedeme na konec – a jsme rádi, že už to skončilo. To je mustr, do nějž to vždycky nějak zapadne, i když se sebevíc snažíme, aby se jen neopakoval. Po Jižní Americe jsme si proto mysleli, že už je ten projekt mrtvý. Probudil nás až ohromný zájem o další cestu.

Zájem váš a vašeho týmu? 

Lidí zvenku! My jsem byli překvapení, kolik lidí chtělo další cestu, další kontinent, a vlastně to vidět znovu. Teprve to byl impulz naplánovat – trochu vzletně – dvě poslední cesty, kdy jsme jeli z Austrálie domů, a tu aktuální expedici; původně jsme je totiž chtěli uskutečnit najednou. Po časové rozvaze se ale ukázalo, což nám potvrdil i průběh první cesty, že to naráz realizovat nelze, do Bangkoku jsme ostatně dojeli bez trabantů, na motorkách. A tím to mělo skončit.

Motor, který nás pohání, jsou právě fanoušci našich expedicí. I tohle je možná podobné jako u muziky: vnitřní tvořivé puzení stálo někde na začátku, později je ale stejně významné, že to lidi těší, že to někoho zajímá... Během první cesty jsme měli vlastní motivaci ukázat, že se něco jako cesta s trabanty dá vůbec uskutečnit, což jsme si definitivně dokázali přejezdem Afriky. Později se naše motivace proměňovala – nás to pořád baví dělat, ale baví nás taky to, že lidi těší se na naše cesty koukat. A je to už trochu showbyznys, což nás ale taky těší.

Nahráváte mi na další otázku, zajímá mě totiž koncept cestovatele, ze kterého se stává mediální hvězda. Posiluje se váš zážitek úměrně počtu fanoušků a možností sdílet expedice s nimi? Bavilo by vás cestovat samotářsky?

Záleží na osobnosti člověka. Já jsem ale povahou komediant, a proto mě to baví. Přednášky, interakce s publikem, to všechno mě velice těší, baví mě, když se lidi na přednáškách smějí. Může být nepochybně cestovatel, pro nějž bude frustrující postavit se před tisíc lidí a začít jim něco vyprávět, ale mě právě tohle naplňuje. Neumím vlastně přesně rozlišit, co je pro mě nosnější, jestli jedeme proto, abychom natočili film, anebo natáčíme film, a proto vlastně jedeme. Neboli jestli je film součástí cesty, anebo cesta součástí filmu.

A vás osobně by expedice stejně bavily i bez možnosti sdílení?

Takhle monumentálně rozhodně ne. V daném ohledu souhlasím s mistry Hanzelkou a Zikmundem, kteří říkali, že cesta, která nebyla zaznamenána, nemá smysl. Oni byli absolutně „posedlí“ zapisováním, natáčením, dokumentováním. Někdo to jistě může prožívat jinak, ale já to mám podobně jako oni – cesty pro mě získávají smysl až tím, že o nich někdo ví, že se lidem líbí, že třeba někoho i „nakopnou“, rozesmějí. Stává se, že mi přijde mail, že někomu třeba umřel blízký člověk a náš seriál ho držel nad vodou... V takových chvílích nám to naše „blbnutí“ dává smysl, určitý přesah.

Mě navíc vlastně živí jenom ty přednášky. Film a seriál nikdy nevydělají tolik peněz, aby zaplatily byť jenom zlomek úsilí, který do cest vložíme. Výdělek z filmu a seriálu se vlastně vynulují s náklady; je třeba film vyrobit, je třeba zaplatit honoráře, takže jsem rád, že můžu kameramana Zdeňka, fotografa Vojtu a střihače Adama normálně zaplatit za jejich práci. Mně ale pak nějaký výdělek kyne až z přednášek.

Takže jste spíš „entertainer“ než cestovatel...

Daří se mi skloubit aktivity, které mě vždycky bavily – cestování, techniku, a novinařinu, kterou jsem dělal 15 let, nadto jsem točil filmy. Lidi se mě ptali, proč jsem v počátcích věnoval takovou péči medializaci projektu. Tehdy jsem totiž skutečně psal články, chtěl jsem, aby se o cestě vědělo i v bulvárním tisku, aby se o cestě vědělo co nejvíc. A vlastně to nemělo žádný „racionální“ důvod, neměli jsme tehdy plán, že by expedice pokračovaly. Mě ale bavila ta hra, zajímaly mě reakce...

Právě reakce – recenzentů i běžných diváků – vašim filmům někdy vyčítají žánr„cool road movie“, zmiňují, že filmy nemají onen dokumentárně edukativní charakter, že nejsou dost informativní o zemích, kterými projíždíte. V daném ohledu se váš koncept průběžně vyvíjel?

Ano, ten se postupně měnil. Třeba ještě Hedvábná stezka kombinuje prvek edukativnosti, snad tam dokonce převažuje, je tam výrazný podíl „mluvících hlav“ například. Měl jsem k tomu blízko i tím, že jsem dělal vědeckotechnickou novinařinu. Snažil jsem se zábavnou formou předat nějaké sdělení. Byli jsme tehdy dokonce za superodborníkem na hydrologii, takže ve filmu pak byly zcizující záběry na pána sedícího v kanceláři v Astrachaně, který vykládá divákům o Aralu.

Když se pak dělala Afrika, došlo ke zlomu – už stříhání jsme dělali trošku jinak, víc jsme se zaměřili na lidi, nechali jsme tam ale ještě i památky. V průběhu vsazování komentářů jsem začal mít pocit, že to není ono, že filmu něco chybí. V té době jsem zároveň nakoukal množství podobných dokumentů ze světa a uvědomil si, že spousta z nich, hlavně amerických, upřednostňuje pocit před informací. A tím jsem se pak inspiroval: začal jsem už hotový komentář postupně přepisovat, nakonec jsem ho přepsal celý. A zjistil jsem, že aniž se zasahuje do střihu, samotný komentář přerámoval sdělení filmu, úplně změnil jeho výpovědní hodnotu, změnil jeho emoci. A tam se to našlo, proto ta Afrika fungovala. Nejlíp to možná vystihuje pasáž o pyramidách v Meroe, což jsou krásné pyramidy v Súdánu. Původní komentář prostě popisoval, kdo je postavil, jakého jsou stáří a podobně, kdežto nový komentář zachycoval náš pocit: že je to místo nádherně pusté, že se nám tam líbí a že vlastně nevíme, jestli je chceme divákům ukázat, aby tam pak masově nejezdili...

Tam jsme zjistili, že nechceme divákům vnucovat konkrétní informace. Že je mnohem sugestivnější, když zachytíme náš pocit. Když se to totiž podaří, mnohem silněji to povzbudí jejich vlastní zájem o věc.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek