Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Gruzie: Země dechberoucích hor, pohostinných lidí a prapodivných staveb

Gruzie: Země dechberoucích hor, pohostinných lidí a prapodivných staveb

Gruzie zažívá v posledních letech turistický boom. A není se čemu divit, vždyť země zaklíněná mezi dechberoucí hory a břehy Černého moře má svým návštěvníkům skutečně co nabídnout. Pohostinnost je v této Kavkazské zemi něco jako národní sport, o haldy dobrého jídla, silného vína a typické pálenky chacha tak téměř žádný turista nemůže být ochuzen.

My jsme svou pouť bývalou Sovětskou svazovou republikou započali v Kutaisi, které je druhým největším městem země. Už zde nelze přehlédnout kontrast, který má na svědomí prudký rozvoj země během posledních let. Není tak výjimkou při jednom pohled spatřit vedle sebe tisíciletý kostel, moderní restauraci McDonald's, a autobus sloužící od dob Sovětské éry. Páteří místní hromadné dopravy ovšem vysloužilé autobusy nejsou a nejsou to ani vlaky, jejichž síť je v zemi mizerná. Pokud se v Gruzii chcete někam dostat, použijete typickou mašrutku, tedy minibus, který do místa určení vyjede až ve chvíli, kdy se naplní. Za to je ovšem doprava v zemi Josifa Vissarionoviče Stalina pro našince až komicky levná. Například cena hodinové cesty mašturkou se pohybuje kolem 20 korun. Cesta mezi dvěma největšími městy - Kutaisi a Tbilisi, které jsou od sebe vzdáleny téměř 300 kilometrů, pak nestojí více, než stovku. 

Před hlavním městem ale naše cesta vede ještě ke kaňonu u města Martvilli, kde se ve středověku tvořily dějiny Gruzie. Zatímco ještě loni nebyl problém se v průzračné vodě kaňonu bezstarostně vykoupat, letos už zde vládne kapitalismus. Koupání je zakázáno úplně a k břehu se dostanete jen za poplatek. Kromě toho je ale možné pronajmout si raft i s průvodcem a poznat řeku, která kaňonem protéká alespoň s pádlem. Zpáteční cesta nabízí první zkušenost s typickou místní pohostinností. Jen stojíme u cesty a domlouváme se, co dál. V tom zastaví postarší pán ve svém Žiguli a trvá na tom, že nás naveze do města. 

Nutností při návštěvě Gruzie je přinejmenším jednodenní pobyt v horách. Například podhůří pětitisícovky Kazbek dnes pro turisty nabízí slušné zázemí. Navíc je zde okem patrné, jak se původně pastevecká oblast začíná přeorientovávat na cestovní ruch. Kam se rozhlédnete, tam lze spatřit skelet rozestavěného hotelu. Slušnou možnost ubytování nabízí i velký počet místních guesthousů, kde ubytování na osobu a noc pořídíte za cenu kolem dvou set korun.  S trochou nadsázky by se horská oblast Kazbek dala nazvat Vysokými tatrami, ve kterých ale zatím chybí infrastruktura. Místní jsou doslova závislí na mini dodávkách s pohonem všech kol, kterých zde na prašných cestách pendlují stovky. S túrami je to zde ale složitější. Nejen, že hory jsou poněkud extrémnější, než ty, na které jsme zvyklí, chybí zde i luxus v podobě perfektně značených československých turistických tras. Jako pojistku tak Gruzínská vláda provozuje v oblasti vrtulník, který pro návštěvníky hor v úzkých létá. 

„Odkud jste?“, ptá se se provozovatel improvizované hospodské zahrádky uprostřed gruzínského venkova. „Z Česka,“ odpovídáme. „Fakt? Já tam mám holku! V Praze“, odpovídá, když v tom už nám na stole přistávají panáky místní pálenky. Samozřejmě jako pozornost podniku. Hostinský pak nadšeně ve svém telefonu ukazuje fotky Pražského hradu a Karlova mostu a nabízí, že nám ukáže, jak se vyrábí tradiční gruzínské chinkali. V podstatě se jedná o variaci ruského pirohu. Jde totiž o maso v těstové kapse vařené ve vodě. Jak se ale ukázalo, tak konverzace na toto téma s Gruzíncem není vhodná. Je totiž připraven se vámi urputně hádat o to, že chinkali je stoprocentně gruzínské a že s ruským pirohem nemá nic společného. 

Poslední zastávkou naší cesty bylo hlavní město země. Tbilisi je rozvíjející se metropole, která se snaží vypadat evropsky a západně. Proto si také místní vláda pozvala přední světové architekty, aby přímo v centru města realizovali stavby, které mají prozápadní orientaci země podtrhnout. Jednou z takových staveb je například i most přes řeku Kura, který si pro svou podobu vysloužil mezi místními nelichotivou „ženská vložka“. O to vtipnější tato přezdívka je po zjištění, že extravagantní koncertní hala kousek za mostem zase dostala označení „ženské nohy“. Jinak je ale Tbilisi městem, které si stále zachovává svou historickou tvář. 

Užitečným pomocníkem při procházení města je lanovka, která spojuje centrum města s přilehlým kopcem. Nejen, že si návštěvník ušetří únavnou cestu schody, ale za v přepočtu 25 korun mu také nabídne krásný a netradiční výhled na celé město.  Ačkoliv je zde turistů dost, s angličtinou cizinec moc nepochodí. Ovládají ji jen mladší ročníky, které už vyrůstaly po pádu Sovětského svazu. Kdo si ale ze školních lavic stále pamatuje alespoň základy ruštiny, v Gruzii se neztratí. Stále ji totiž ovládá prakticky každý obyvatel země. Ostatně zdaleka nejvíce návštěvníků do země proudí právě z nedalekého Ruska. Místní tedy na cizince automaticky spouští Rusky. 

Ačkoliv je Gruzie z geografického hlediska už spíše asijskou zemí, svou kulturou je tak nějak na hranici, ostatně se jedná o nárazníkovou zemi mezi Tureckem a Ruskem. Fakt, že se zakavkazská oblast už řadí do Asie, ovšem Gruzínci příliš dobře neberou. Sami se považují spíše za Evropany, ostatně kulturně k nim stále mají blíže. Je to vlastně něco podobného, jako když obyvatel Západní Evropy zařadí Česko mezi státy Východní Evropy, to také neslyšíme rádi.   

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek