Jeden listopadový den. Komentář Karla Steigerwalda

Karel Steigerwald

Davy demonstrantů proudily v podvečer 20. listopadu 1989 po nábřeží k filozofické fakultě. Stál jsem u Divadla Na zábradlí vedle jeho letitého ředitele. Konečně je nás sto tisíc. Řediteli tekly z očí slzy. Nebrečte, doktore, řekl jsem vesele, protože veselost byla hlavní tehdejší emoce, už to nikdo nezastaví. Karle, řekl doktor, tohle je můj osmej převrat. Pak jich ale napočítal jen šest.

Listopad byl ve vzduchu celý divoký rok 1989. Nikdo však nevěděl, kdy to krachne. Oddalování události zcela neodvratné bylo už trapné. Všude kolem se režimy hroutily, i v bigotní NDR. V ČSSR nic.

Češi do toho půjdou jako poslední, až s Bulhary nebo Albánci, prorokovali cynikové. Analytici říkali: Počkejte na 10. prosinec, Den lidských práv. Toho dne to rupne. Ale nikdo tomu nevěřil, přestože mnozí komunisté čekali na ránu z milosti. Lépe než my věděli, že jim Rusové už nepomohou. Ale strach lidí byl stále ještě silný. V roce 1989 se ztrácel. Lidi se snad báli hanby, že to v Bulharsku krachne dřív. Povzbudil i Jakešův projev šaška. Vždyť jsou směšní, proč se jich bát? Ale ještě zavírali. Soudili. Bili lidi. V Berlíně už padla zeď. Co a kdy padne u nás?

Historik Blažek: Babiš s StB spolupracoval, měl kontrolní roli, je to historický fakt

sinfin.digital