Síla nenávisti. Kdy už Arabové pochopí, že Židy potřebují?

Jitka Jeníková

Když izraelský judista Ori Sason přemohl na loňských olympijských hrách Egypťana Isláma aš-Šihábího, odmítl poražený podat vítězi ruku. Egyptští fanoušci toto nesportovní gesto ocenili nadšeným potleskem. Událost brazilských her mohla diváky pobouřit, ale v důsledku asi nikoho nepřekvapila. Nenávist vůči Izraeli patří zkrátka k Arabům jako klobása k pivu. 

Blízkovýchodní konflikt je sám o sobě dost složitý, názorová diverzita arabské intelektuální základny proto není nijak žádaná. A přesto se ozývají ojedinělé hlasy, které přístup Arabů k židům kritizují. Jeden z nich patří Sálimu Hamídovi, novináři ze Spojených arabských emirátů, jenž se ve své analýze aktuální situace v arabském světě kontroverzně ptá: Proč se my, Arabové, chováme i v normálních situacích tak, že si tím v očích zbytku světa kazíme reputaci?

Sálim Hamíd v textu, který vyšel v deníku al-Arab střílí do vlastních řad s nebývalou razancí. Neváhá tvrdit, že situace, v níž se arabský svět v současné době nachází, je důsledkem celé řady historických událostí, z nichž se arabských region nedokázal poučit. Politické špičky uměle udržují stávající stav, izolují své obyvatele a vymývají jim mozky lživými informacemi o spiknutích (jako když na podzim 2010 u Sinaje okousali žraloci pár německých turistů, měli místní jasno – Izraelci se snaží sabotovat egyptský turistický ruch), na něž svalují své vlastní chyby. Na co jim nestačí konspirace, tam si vypomůžou náboženstvím.

Kritická historie

Hamíd není rozhodně prvním, kdo otevřeně kritizuje vlastní národ. Už v roce 1930 vydal libanonský drúz Šakíb Arslán knihu s názvem Proč muslimové zaostávají a ostatní postupují. A podle Hamída v okamžiku, kdy se Arabové odváží na pole ostré kritiky a přehodnocování, dospějí nevyhnutelně k tomu, že je tato otázka stále aktuální. Zachází dokonce ještě dál, když se otevřeně ptá, do jaké míry přispěli Arabové ke vzniku izraelské státnosti?

sinfin.digital