Šest měsíců v „džungli“. Rozhovor se ženou, která okusila život v uprchlickém táboře

Magdaléna Rejžková

Fatima Zahra Bernissiová, doktorandka v oboru mezinárodního práva, strávila v ,,džungli“ ve francouzském Calais šest měsíců. Od ledna do června působila jako dobrovolnice v organizaci La cabane juridique (Legal Shelter) – zařízení, které poskytovalo obyvatelům tábora právní pomoc. 

Jaká byla přesně úloha La Cabane Juridique?

V první řadě informace – uprostřed tábora jsme zřídili místo, kam se mohli lidé chodit poradit o svých právech. O postupu, jak žádat o azyl ve Velké Británii nebo ve Francii. Na co mají právo, na co ne. Zprostředkovávali jsme jim kontakt s prefekturou. Radili jsme jim, jak postupovat, aby je policie neposlala zpátky, v Calais na to platila speciální procedura. V džungli jsme byli jediní, ostatní asociace byly ve městě. V druhé řadě jsme řešili případy násilí, například ze strany policie. Podali jsme několik trestních oznámení, která se teď budou řešit. A i po vyklizení tábora pokračujeme v právní pomoci.

Postupně jste se taky začaly starat o děti…

Původně to nebylo v plánu, ale nedokázali jsme pozorovat, jak se po džungli potulují bezprizorní děti. Jsou ti do pasu, chceš k nim mluvit jako dospělý, ale pak ti řeknou, že šli třeba pěšky z Afghánistánu nebo Sýrie. To mě osobně hodně zasáhlo. Snažili jsme se proto co nejrychleji postarat o děti, které měly příbuzné v Anglii. Kontaktovali jsme je všemi cestami, přes Facebook, What s up, aby nám poslali potvrzení, že se o dítě můžou postarat. S ostatními organizacemi jsme taky apelovali na vládu, že v džungli jsou děti, úřady to totiž dlouhou dobu popíraly.

Kolik jich tam bylo?

V naší databázi jsme jich měli 300, k příbuzným se nám podařilo dostat dvacítku. Podle organizace L´Auberge des Migrants jich celkově byly necelé dva tisíce.

Co se s nimi stalo po rozpuštění tábora?

Část zůstala v zařízeních po nezletilé přímo ve městě Calais, protože pořád běží vyjednávání s Velkou Británií, která rozhoduje o jejich přijetí. Další byli převezeni do středisek po celé Francii. A část se bohužel nejspíš pořád potuluje po okolí bývalého tábora.

Jak vaše aktivity džungle přijala?

Díky spolupráci s ostatními neziskovými organizacemi se nám podařilo vysvětlit lidem, proč tam jsme a k čemu jim můžeme být dobří. Měli jsme jejich důležité spisy a oni to věděli, takže nehrozilo, že nás někdo vykrade, nebo zapálí. Zároveň mám dojem, že jsme si zachovali zdravé vztahy, což bylo taky dost důležité. Třeba v restauraci naproti nám se dobrovolnice začaly s muži přátelit natolik, že tam pak propukly boje o ženy a zařízení někdo několikrát zapálil.

Bála ses?

Strach jsem vyloženě neměla, v táboře jsem se ale nikdy nepohybovala sama. Pro samotnou ženu by to mohlo být nebezpečné. Pořád jsme se kontrolovali a věděli jsme, kde se pohybujeme. Jednou jsme se ocitli uprostřed velké rvačky, a to bylo hodně nepříjemné. Zároveň bych nikdy nešla sama do okolí tábora, tam se totiž odehrávalo nejvíc přepadení. Jak ze strany uprchlíků mezi sebou, tak ze strany xenofobů. Do džungle by si netroufli, protože tam byli přece jen ozbrojení lidé.

Jak jste se vypořádali s negativními reakcemi okolí?

Samozřejmě jsme je museli řešit, ale myslím, že to mohlo být horší. Místní si totiž stěžovali nejen na samotný tábor, ale i na to, že úřady situaci neřeší. Argumenty některých lidí byly občas taky dost nesmyslné, třeba že Calais kvůli džungli přichází o zisky z turismu. Nechtěli jsme jim to říkat, ale v Calais v podstatě nic není, takže nakonec tam bylo víc turistů, kteří se přijeli podívat na džungli, než by tam bylo normálně. Když jsme je chtěli uklidnit, říkali jsme místním, že pomáháme běžencům, aby co nejdřív odjeli do Anglie, to s nadšením vítali.

Kdy se začalo mluvit o zrušení džungle?

O tom už se mluvilo dlouho, ale vždycky když jsme se ptali na oficiální datum, tak jsme dostali odpověď, že úřady nevědí. V březnu pak srovnali se zemí jižní část tábora. Po tom začalo skutečné peklo, protože všichni lidé se najednou ocitli na polovičním území. Zároveň se do tábora nesměl nosit stavební materiál, takže ti šťastnější spali v boudách ze dřeva a plastu a zbytek ve stanech. Zhoršily se podmínky, takže samozřejmě propukly nepokoje. Původní přístřešek v jižní části jsme vyklidili a postavili nový v severní. Pak jsme se dozvěděli, že ten původní několik dní po tom shořel, dodneška se neví, jestli ho někdo zapálil nebo jak to bylo… Každopádně napětí rostlo. Do toho často pršelo a všude bylo strašné bahno. Není divu, že lidi, co tam často žili třeba dva roky, si řekli dost a snažili se za každou cenu dostat přes kanál. Zároveň překvapivě dost lidí o konci džungle nevědělo až do konce.

Jak je možné, že se k nim informace nedostala?

Musíme si uvědomit, že v džungli bylo ještě v září přes deset tisíc lidí. V tom malém množství dobrovolníků, co jsme byli přímo na místě, prostě nešlo zvládnout všechno. Navíc úřady se na informace dost vykašlaly, od jara prostě občas přijel autobus, kam lidi nastoupili, někdo jim v rychlosti v angličtině řekl, kam jedou a bylo to. Tak to bylo i na konci, spousta lidí byla hodně překvapená, co se s nimi děje. Vůbec nevěděli, kam jedou. Samozřejmě ne všichni, ale bylo jich dost.

Vy jste byli pro likvidaci tábora?

Do jisté míry ano, panovaly tam vážně šílené podmínky. Zároveň jsme po vládě požadovali, aby lidem zajistila důstojné ubytování. Většina CAO (Centre d´accueil et d´orientation), kam je převáželi, tyto standardy splňuje. Od jara jsme ale začali řešit problém, že se z nich někteří migranti začali vracet. Tato zařízení jsou totiž často daleko od měst, jsou to třeba bývalá rekreační zařízení, chatky, nebo domovy důchodců. Na úřad je proto daleko a zároveň jim tam na rozdíl od nás nikdo neporadil, jak mají postupovat. Zašli tak třeba jednou na úřad, kde jim založili složku, a pak se vrátili do Calais, což byl obrovský problém, protože my jsme zase podle místní příslušnosti odtamtud nic nezmohli. A tak vznikla spousta zmatků.

Budou se lidé i dál do Calais vracet?

Určitě, tady musíme rozlišit dvě různé motivace migrantů. Jedni chtějí za každou cenu do Velké Británie, ti Calais neopustí a budou se tam pořád vracet. Džungle není jediný tábor a oni si najdou jiný u hranic. Nebo budou spát u silnice, což se taky děje. Když jsme byli na místě, snažili jsme se jim vysvětlit, ať požádají ve Francii, ale je to těžké, když mají za hranicemi příbuzné, kteří jim tvrdí, že tam to bude lepší. Navíc často mluví anglicky, takže si chtějí hledat práci tam. Na sociálních sítích už jsem viděla několik známých tváří, co se dostali do Velké Británii, i když nelegálně. A druhá skupina chce azyl, v jakékoliv zemi. Pro ty je samozřejmě výhodnější projít přes CAO, protože tím je procedura rychlejší. Před likvidací džungle proto do tábora mířila spousta lidí z celé Francie, jen aby se o ně postaral stát. Před tím třeba byli někde sami a vůbec nevěděli, co dělat, takhle alespoň budou mít ubytování.

Jak by měla podle tebe dál postupovat francouzská vláda?

V obecné rovině je potřeba přijmout, že lidé prostě budou do Francie přicházet. A nemůžeme dělat, že ne. I když se tomu budeme snažit zabránit, oni přijdou. Problém je podle mě už v dublinské dohodě. Nemůžeme nechat některé země starat se o tisíce lidí a ještě jim vracet další. Tím teď Francie argumentuje, že to stojí v zákoně. Musíme nastavit mechanismus tak, aby lidé, co to potřebují, mohli požádat nejjednodušší cestou o azyl tady. Francie jim to ale zatím ztěžuje, a Velká Británie ještě víc, státy nejsou schopny se dohodnout na tom, kdo by případně šel do jaké země. Proto pak vznikají místa, kde jsou lidé zablokovaní jako v Calais. A pokud se o ně nepostarají úřady, nastoupí pašeráci a mafie, což problém rozhodně nezmenší.

Chtěla jsi ale ještě říct jednu veselou historku na závěr…

Jednou za námi přišla úplně zmatená Kanaďanka, že potřebuje právní pomoc. Vůbec nevím, co tam dělala, ale vysvětlili jsme jí, že pokud chce poradit, jsou i jednodušší cesty než vyrazit do džungle. Myslím, že to jen dokazuje, jak je důležité, aby lidi znali svá práva a měli informace, a to ani nemusí pocházet z Afghánistánu nebo Sýrie.

 

sinfin.digital