Ztracené naděje bývalých dětských vojáků. Zažili zvěrstva, teď je hlad žene ze škol zpět ke zbraním

vkr

„Poprvé jsem držel v ruce pušku v jedenácti nebo ve dvanácti letech,“ vzpomíná nyní Babacho Mama, bývalý dětský voják z Jižního Súdánu. Vybavuje si, že když ze svého kalašnikova poprvé vystřelil, zpětný ráz ho uhodil do kostnatého ramene takovou silou, že tam měl ještě několik dní pořádnou modřinu. Pamatuje si na štiplavý zápach střelného prachu, který ho udeřil do nosu. „Tak, a teď jsi voják,“ řekl mu tehdy jeho velitel. Před dvěma roky díky Organizaci spojených národů Babacho svou vojenskou 'kariéru' ukončil a vyměnil pušku AK-47 za sešit a pero. Nyní však získává pocit, že to nebyl nejvýhodnější obchod jeho života. 

Matce prořízli hrdlo, jeho otce střelili vojáci nepřátelského etnika přímo do hrudi. Babacho Mama neměl šťastný start do života. Nadto neměl ani žádné příbuzné, kteří by se o něj postarali a kteří by ho ochránili před zlým osudem. Do školy nechodil stejně jako většina okolních dětí. Zbyl mu jen společností posilovaný pocit, že musí pomstít své rodiče. Neváhal dlouho: „Chci se k vám přidat,“ řekl pohlavárům místní milice. 

Súdánské chorály

První týdny se jen učil 'chorály', které si místní vojáci zpívali za pochodu. Vzpomíná na ně dodnes. „Nepřítel znásilňuje naše ženy, deset mužů na jednu,“ vybavuje se mu jeden z nápěvů. „Granáty mám připraveny a na boj jsem připraven,“ vybroukává další rým pro deník Washington Post, kterému svěřil svůj příběh.

Lidí, kteří nemají co jíst, přibývá. Ideální podhoubí pro terorismus, varují odborníci

sinfin.digital