Děti, které nikdo nechce, by se rodit neměly. Říká žena, která podstoupila interrupci

Adéla Gálová

O umělém přerušení těhotenství se ve společnosti mluví zřídkakdy, a když už, tak především v souvislosti s kategoriemi morálky, křesťanskou církví či politickou strategií. Kromě žen, které interrupci zažily, jejich okolí a lékařského personálu však tuší jen málokdo, jak samotný zákrok probíhá, jak se při něm a po něm žena cítí, po čem v tu chvíli touží, co potřebuje a naopak nepotřebuje, a jak se s myšlenkou na ztracené mateřství dokáže vyrovnat. Ženy, které potrat podstoupily, v mnoha případech trpí mučivými výčitkami a se se svým zážitkem se dokážou svěřit pouze svým nejbližším. I ty, které se ke sdílení  odhodlají, čelí i přes v daném ohledu zdánlivě liberálním společenském ovzduší obavám ze společenského odsudku a nepochopení okolí. Podobné pocity prožívala i pětadvacetiletá Zdeňka, která se rozhodla v zájmu svého vlastního vnitřního osvobození – a také toho, aby si situaci, jak sama říká, „zjednodušila“ - o svůj příběh podělit: nejprve s přáteli na svém facebookovém profilu a následně, podrobněji, i prostřednictvím INFO.CZ.

Loni v září jste podstoupila umělé přerušení těhotenství. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Do jiného stavu jsem přišla neplánovaně v době, kdy jsem měla partnerský vztah, jehož kvalitou jsem si nebyla jistá. Už nějakou chvíli jsem se odhodlávala ho ukončit. Bylo mi celkem jasné, že bychom dítě nevychovávali ve šťastném prostředí, a že naše problémy by to nanejvýš oddálilo. Vstupovat do mateřství rovnou s tím, že bude dítě ve střídavé péči nebo budu svobodná matka, se mi nezdálo jako dobrá možnost. Navíc je mi teprve 25 let, takže jsem neměla ani pocit, že by to byla moje poslední šance, že by mi tzv. tikaly hodiny. Dítě jsem si v tu chvíli navíc nepřála ani emočně.

Z čistě praktického, materiálního hlediska byste ho bývala zabezpečit zvládla?

To nejspíš ano, byť jsem v té době měla zrovna před nástupem do nové práce. Hodně jsem řešila i své osobní problémy, docházela na terapii a necítila se v takové situaci na dítě připravená.

Když jsme se setkaly naposledy, zmínila jste, že nějakou roli hrála i zkušenost z vlastního dětství…

Kdybych to měla shrnout stručně, řekla bych, že by se podle mě děti, které nikdo nechce, rodit neměly. Vnímala jsem to tak, že by to byl pro mě značný boj, který by nejspíš poznamenal i můj vztah k dítěti. Nevím, zda jsem já sama byla nechtěné dítě – nikdo mi nic takového nikdy nenaznačil – se svým vztahem k rodičům ale bojuji. Řeším pocity nedostatečného přijetí a ocenění i skutečnost, že si nejsem úplně jistá, nakolik mě mají vlastně rádi. Absolvovala jsem v oboru psychologie a jsem tedy poučená i v tom smyslu, že takové pocity v kombinaci se stresem značně ovlivňují další vývoj dítěte už ve fázi plodu. Ponechat si je by mi tedy nepřišlo zodpovědné ani vůči němu.

Váš příběh je poměrně nestandardní v tom, že zatímco drtivá většina žen se se zážitkem interrupce nesvěřuje vůbec, nebo jen svým nejbližším, vy jste svou zkušenosti sdílela s přáteli na sociální síti. Co vás k tomu vedlo?

Poměrně širokému okruhu svých přátel jsem se svěřila nejdřív osobně, nedržela jsem to v tajnosti. Po určité době mi ale začalo být nepříjemné, že se pořád řešilo, kdo to ví a kdo ne. Po interrupci jsem se necítila dobře ani fyzicky, ani psychicky, a nakonec jsem si řekla, že bude jednodušší, když vyšlu hromadný signál, co se se mnou děje – raději než abych se tvářila, že mám třeba chřipku. Byla i chvíle, kdy jsem zvažovala, že dám z práce výpověď a půjdu na „pracák“ - cítila jsem se hrozně vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli bych novou práci zvládla. Další skrývání by mi jen ubíralo síly.

sinfin.digital