Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dokonale utajená jaderná katastrofa. Před 60 lety si výbuch v SSSR vyžádal tisíce mrtvých

Dokonale utajená jaderná katastrofa. Před 60 lety si výbuch v SSSR vyžádal tisíce mrtvých

Poválečný Sovětský svaz potřeboval v počátcích studené války co nejrychleji dohnat náskok, který měly oproti němu Spojené státy v oblasti atomových technologií. Při horečnaté výstavbě potřebné infrastruktury v podobě zpracovatelského závodu Majak tak zůstaly bezpečnost i ekologická stránka věci stranou. Výsledkem byla třetí nejhorší nukleární katastrofa v dějinách.

Ve třech letech následujících po konci druhé světové války se pokusil Sovětský svaz dohnat vývoj v oblasti nukleárních technologií, kde měly Spojené státy patrný náskok. Vězni z gulagu tak dostali za úkol vystavět kombinát pro zpracování radioaktivních materiálů nazvaný Majak a pro jeho pracovníky pak poblíž město, o kterém neměl nikdo vědět – v dnešní době Ozersk, dříve označovaný kódem Čeljabinsk-40 nebo Čeljabinsk-65.

V horečnaté snaze dohnat nepřátelskou stranu ve studené válce zůstaly stranou nároky na bezpečnost provozu, které v současnosti vnímáme jako samozřejmost. Součástí zařízení byly reaktory, které produkovaly plutonium potřebné k výrobě jaderných zbraní. Ty byly chlazeny technologií otevřeného okruhu vodou z jezera Karačaj, která následně putovala zpět do řeky a volně po proudu krajinou.

O dopadech kontaktu s radioaktivitou na člověka se v padesátých letech ještě nevědělo tolik, jako dnes a vedení Majaku se tématem příliš nezabývalo. Tamní zaměstnanci tak měli pouze nedostatečné nebo žádné ochranné pomůcky, na nejrizikovější práce pak režim využíval vězně odsouzené k nuceným pracím, kteří si mohli vybrat, zda raději odslouží 25 let na Sibiři, nebo pět let v rámci nukleárního kombinátu.

Pět let po zahájení provozu bylo přistavěno úložiště pro kapalný jaderný odpad. Právě jeho chlazení 29. září 1957 selhalo, na což pracovníci kombinátu přišli až v okamžiku, kdy bylo příliš pozdě. Chemický výbuch, který následoval po odpaření chladicí kapaliny, odmrštil 150tunové víko zásobníku a do okolí tak uniklo srovnatelné množství radioaktivity, jako tomu bylo v případě Fukušimy.

740 PBq uniklého radioaktivního materiálu, tedy asi sedmina množství, které uniklo při katastrofě v Černobylu, zamořilo území o rozloze 20 tisíc kilometrů čtverečních. Německý studentský dokument Metamorfózy z roku 2013 přinesl výpovědi některých svědků události. „Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Po pěti dnech přišli k nám do školy, nechali si nás zavolat a řekli: ‚Zase jednou budete muset vypomoct v kolchozu,‘“ vzpomíná ve filmu tehdy 11letá žena na to, jak museli veškerou zeleninu házet do děr, které byly vykopané na poli. „Jen nám řekli, že zeleninu něco zničilo a nemáme ji jíst.“

Její příběh současně ukazuje, že se v případě Majaku nedá mluvit o pohotové evakuaci. V souvislosti s nehodou a únikem radioaktivity bylo přesídleno 10 tisíc lidí, někteří týden od výbuchu, jiní pak čekali i téměř dva roky. I tak se jednalo o pouhý zlomek, jelikož v zasažené oblasti celkem žilo 270 tisíc osob. Po neštěstí stoupl počet lidí, kteří onemocněli rakovinou, častěji se začaly vyskytovat i jiné choroby a genetické abnormality. Institut biofyziky při sovětském ministerstvu zdravotnictví zveřejnil v roce 1992 studii, podle které si neštěstí vyžádalo celkem 8.015 životů.

Svět zůstal dlouho v nevědomosti. Odtajněné dokumenty CIA později ukázaly, že americké tajné služby věděly o havárii brzy poté, co k ní došlo, s ohledem na rozvíjející se segment jaderné energetiky v zemi se ale rozhodly uchovat věc v mlčenlivosti. Svět tak první informace zjistil díky sovětskému emigrantovi Žoresovi Medveděvovi, který publikoval o katastrofě článek v odborném časopisu New Scientist.

Ačkoliv od dokonale utajené jaderné katastrofy v kombinátu Majak uplynulo 60 let, lidé v jeho okolí se s dopady zařízení na životní prostředí potýkají dodnes. Jde například o jezero Karačaj, které od počátku padesátých let sloužilo jako skladiště jaderného odpadu. Později se ukázalo, že radioaktivní sedimenty, které se do jezera uvolnily, jsou soustavnou hrozbou. Když začalo jezero vysychat, vítr roznášel uvolněné radioaktivní látky po okolí, takže muselo být naplněno betonovými bloky a v současnosti je už téměř zcela zasypáno. Karačaj má statut nejznečištěnějšího místa na zemi, ponořit se do jeho vod se pak rovná smrti v řádu vteřin.

Radiaci v sobě stále nesou i vody řeky Teči, která sloužila jako zdroj chlazení. Na řece bylo vybudováno několik přehradních nádrží, které měly pomoci ji znečištění zbavit, stále jsou ale všude v jejím okolí četné značky varující před kontaminací. I v důsledku používání vody z Teči se ve vesnicích ležících na jejím toku vyskytují hodnoty pravděpodobnosti genetických deformací až o 25 % častěji než v jiných oblastech Ruska.

Že je znečištění radiací v okolí Majaku přetrvávajícím problémem, dokazuje i dopis, který poslal v roce 2001 tehdy šestnáctiletý chlapec trpící hydrocefalem ruskému premiérovi Michailu Kasjanovi. „Jmenuji se Ramzis Fajzullin. Narodil jsem se postižený. Dnes je mi 16 a stejně jako každý jiný kluk v mém věku chodím do školy, ale necítím se tam dobře, protože se mi spolužáci posmívají. Často bývám nemocný. Bolí to, vědět, že nejsem takový, jako ostatní. A já chci být stejný. Chci vypadat tak dobře, jako vypadají druzí,“ začíná smutný dopis.

„Chci se ucházet o dívky, ale ty se mi vyhýbají a odmítají se mnou jít ven. Nechci mít děti, co budou vypadat jako já. To jsou důvody, proč jsem proti dovozu jaderného odpadu do Ruska ze zahraničí. Pokud ministři a další chtějí peníze, proč si nepostaví jaderná zařízení přímo v Moskvě? Trpíme ozářením tak moc, že téměř každý týden někdo z naší vesnice zemře na rakovinu. Tak proč poslanci nejprve důkladně nezváží, než umožní dalšímu radioaktivnímu odpadu transport do Ruska. Prosím, myslete na budoucnost,“ napsal před lety Fajzullin.

Ačkoliv se Ruská federace v současnosti snaží s dopady dlouholetého provozu Majaku na okolní životníí prostředí vypořádat, nejde to tak snadno. Zdevastovaná krajina má místy postapokalyptické vzezření a člověku začíná vracet, jak se k ní po desetiletí choval. Za šedesát let od havárie se nezměnilo moc, jak dokazuje současnost ve srovnání s popisem místa Leem Tumermanem, bývalým profesorem biofyziky na moskevském Engelhardtově ústavu molekulární biologie.

„Ta krajina byla mrtvá. Žádné vesnice, žádná města, jen komíny zničených domů. Žádná obhospodařovaná pole nebo pastviny, žádná stáda, žádní lidé – nic. Byla to měsíční krajina na několika stovkách kilometrů čtverečních, bez užitku a neproduktivní, na hodně dlouhou dobu, na dobu několika stovek let,“ popsal své setkání s krajinou po nukleární katastrofě Tumerman, který ze SSSR emigroval do Izraele.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek