Poválečný Sovětský svaz potřeboval v počátcích studené války co nejrychleji dohnat náskok, který měly oproti němu Spojené státy v oblasti atomových technologií. Při horečnaté výstavbě potřebné infrastruktury v podobě zpracovatelského závodu Majak tak zůstaly bezpečnost i ekologická stránka věci stranou. Výsledkem byla třetí nejhorší nukleární katastrofa v dějinách.
Ve třech letech následujících po konci druhé světové války se pokusil Sovětský svaz dohnat vývoj v oblasti nukleárních technologií, kde měly Spojené státy patrný náskok. Vězni z gulagu tak dostali za úkol vystavět kombinát pro zpracování radioaktivních materiálů nazvaný Majak a pro jeho pracovníky pak poblíž město, o kterém neměl nikdo vědět – v dnešní době Ozersk, dříve označovaný kódem Čeljabinsk-40 nebo Čeljabinsk-65.
V horečnaté snaze dohnat nepřátelskou stranu ve studené válce zůstaly stranou nároky na bezpečnost provozu, které v současnosti vnímáme jako samozřejmost. Součástí zařízení byly reaktory, které produkovaly plutonium potřebné k výrobě jaderných zbraní. Ty byly chlazeny technologií otevřeného okruhu vodou z jezera Karačaj, která následně putovala zpět do řeky a volně po proudu krajinou.
O dopadech kontaktu s radioaktivitou na člověka se v padesátých letech ještě nevědělo tolik, jako dnes a vedení Majaku se tématem příliš nezabývalo. Tamní zaměstnanci tak měli pouze nedostatečné nebo žádné ochranné pomůcky, na nejrizikovější práce pak režim využíval vězně odsouzené k nuceným pracím, kteří si mohli vybrat, zda raději odslouží 25 let na Sibiři, nebo pět let v rámci nukleárního kombinátu.
Pět let po zahájení provozu bylo přistavěno úložiště pro kapalný jaderný odpad. Právě jeho chlazení 29. září 1957 selhalo, na což pracovníci kombinátu přišli až v okamžiku, kdy bylo příliš pozdě. Chemický výbuch, který následoval po odpaření chladicí kapaliny, odmrštil 150tunové víko zásobníku a do okolí tak uniklo srovnatelné množství radioaktivity, jako tomu bylo v případě Fukušimy.