Po Titově smrti zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, která vyústila v růst nacionalismu a znovu otevřela sotva zacelené rány. Nejvyhraněněji se tato nenávist projevila ve vztazích mezi Srby a Chorvaty, ale záhy v ještě vražednějším rozsahu explodovala v multietnické Bosně a Hercegovině, která se za druhé světové války stala místem nejtěžších bojů partyzánské guerilly. V noci na 5. dubna 1992 začali Srbové obléhat bosenské Sarajevo. Město bylo v sevření armády až do 29. února 1996 a šlo tak do té doby o nejdelší obléhání v moderní historii.
Přijetím změn v srbské ústavě v březnu 1989, jež okleštily pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina a prosadil je Slobodan Milošević, získalo Srbsko tři hlasy z osmi v rámci federativní Jugoslávie. Proti tomu se bouřili zástupci ostatních svazových republik.
