Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Heydrich nebyl člověk, ale zrůda,“ tvrdí muž, kterému popravili rodinu za pomoc parašutistům

„Heydrich nebyl člověk, ale zrůda,“ tvrdí muž, kterému popravili rodinu za pomoc parašutistům

Jaroslav Ort měl se svými dvěma bratry štěstí v neštěstí. Ačkoli jeho dědeček se výrazně angažoval v pomoci parašutistům za druhé světové války, jeho vnukové nacistickému běsnění unikli. Stalo se to zřejmě proto, že jejich rodiče byli rozvedení a Orta a jeho bratry svěřil soud do výchovy otce. Jejich matka Ludmila, která byla dcerou Jana Sonnevenda, ale byla jednou z téměř 300 obětí, které Němci popravili před 75 roky 24. října 1942 za pomoc parašutistům v Mauthausenu. „Myslím, že pro děti není větší tragédie, než když se rodiče rozvedou. Ale v tomto případě se taková strašná tragédie ukázala být výhodou. Díky tomu tady jsem. Já i moji bratři,“ vysvětluje 85letý Jaroslav Ort.

Ortův dědeček Jan Sonnevend byl předsedou sboru starších při chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Právě zde v kryptě našlo sedm parašutistů v roce 1942 po útoku na Reinharda Heydricha svůj poslední úkryt. Místo jim zde zajistil právě Sonnevend. Po dobytí krypty jej ale Němci zatkli a v procesu společně s kněžími pravoslavné církve Vladimírem Petřekem, Aloisem Čiklem a biskupem Gorazdem byl v září 1942 odsouzen k smrti a popraven na Kobyliské střelnici.

Nacisté zadrželi i Sonnevendovu manželku Marii a dceru Ludmilu Ryšavou s manželem, která údajně parašutistům také obstarávala potraviny. Její tři děti, které po rozvodu bydlely u svého otce, válku jako zázrakem přežily. „Maminka s dědečkem a babičkou prostě najednou zmizeli z našeho života. O jejich osudu a smrti jsem se dozvěděl až po válce,“ vypráví Ort, který dokonce do Terezína, kde jeho maminku několik měsíců zadržovali, poslal několik korespondenčních lístků.

V roce 1942 Vám bylo deset let. Zaznamenal jste, že se Váš dědeček nějak angažoval v odboji?

Naprosto nic jsem netušil. Nejsem si ani jistý, jestli to vůbec věděla babička. Všichni tři hoši jsme byli po rozvodu rodičů dáni do výchovy tatínka. Maminku s prarodiči jsem vídal jednou týdně, vždycky ve středu odpoledne, a jednou měsíčně na víkend dle rozhodnutí soudu. O jejich činnosti jsem se pak více dozvěděl až po válce.

Jak si na dědečka Jana Sonnevenda pamatujete?

Dědeček byl takový vážný člověk. Jestli byl přísný, to nevím, na nás pochopitelně přísný nebyl, protože jsme byli jeho vnuci a nemůžu říct, že by nás nějak peskoval. Vzpomínám si, že byl vášnivý filatelista a učil nás sbírat známky. Každému z nás založil sešit a tam jsme si je lepili. To je asi moje nejsilnější vzpomínka na dědečka. Dodneška to album mám, ale jeho sbírka zmizela, podlehla konfiskaci.

Dědeček Jan SonnevendDědeček Jan Sonnevendautor: Archiv Jaroslava Orta

Obětí heydrichiády se stala i Vaše maminka Ludmila Ryšavá. Jak vzpomínáte na ni?

Maminka byla vlídná. Nepamatuji se, že by mě třeba někdy uhodila. Vybavují se mi třeba společné procházky. Vzpomínám si, že maminka vždycky v létě bydlela v chatě v Březové u Zvole na jih od Prahy a tam jsme s ní taky někdy byli. A vzpomínám si, jak jsem dostal angínu a jak jsem tam ležel pod velkou borovicí a maminka mě ošetřovala. Nebo si vzpomínám, že jsme se byli koupat ve Žlutých lázních. Některé ty vzpomínky jsou vyloženě živé.

Seriál článků a videí o operaci Anthropoid a o českém odboji za druhé světové války si můžete přečíst zde.

Jak konkrétně se Vaše matka a dědeček v odboji angažovali?

I moje maminka prý nosila parašutistům nějaké potraviny, ale to nemůžu potvrdit, protože jsem o tom tehdy nevěděl. Dědeček byl velký sokol. Sokol byl tehdy vyloženě vlastenecká organizace a díky tomu měl můj dědeček určité styky. A v rámci těch styků se snažil pomáhat parašutistům. Skoro celý život pracoval v Brně jako ředitel Okresní nemocenské pojišťovny. Na důchod se pak přestěhoval za dcerou do Prahy a angažoval se v Masarykově lize proti tuberkulóze. Tam se setkal s Petrem Fafkem, který ho požádal, zda by nemohl pro nehlášené lidi sehnat nějaký úkryt. Nejdřív zkoušel sehnat úkryt přes katolickou církev v nějakém klášteře nebo podobně, a když se to nepovedlo, tak zkusil pravoslavnou církev, konkrétně chrám svatého Cyrila a Metoděje, kde se domluvil s farářem Čiklem a kaplanem Petřekem, že tam parašutisty ukryjí.

Ortova maminka Ludmila Ryšavá (vpravo) s rodiči Janem Sonnevendem a Marií SonnevendovouOrtova maminka Ludmila Ryšavá (vpravo) s rodiči Janem Sonnevendem a Marií Sonnevendovouautor: Archiv Jaroslava Orta

Vašeho dědečka zatkli Němci 18. června 1942, v den, kdy dobyli kryptu, kde se parašutisté, kteří zabili Reinharda Heydricha, skrývali. Maminku s babičkou zadrželi nedlouho po něm. Uvědomoval jste si, co se tehdy dělo?

Maminka s dědečkem a babičkou prostě zmizeli z našeho života. Tatínek o tom úmyslně příliš nemluvil, přestože dostal z Mauthausenu úmrtní listy, když tam byli popravení. Dědeček byl zastřelený v Kobylisích, ale maminčin a babiččin úmrtní list dodnes mám. Tatínek mi také schoval řadu novin z té doby, kde se o dědečkovi tehdy psalo. Mám doma třeba číslo Árijského boje, ve kterém je na první stránce červeným písmem napsáno „Jan Sonnevend – ubytovatel vrahů“. Tatínek nám vše ale vysvětlil teprve až po válce. Bál se, abychom jako děti totiž někde něco neprořekly.

Nacistická zloba po útoku na Heydricha byla obrovská. Kdo se jakkoli podílel na pomoci parašutistům, byl popraven s celou svoji rodinou. Jak si vysvětlujete, že Vy s bratry jste té zlobě unikli?

Tatínek zřejmě tehdy musel potvrdit, že jsme se s maminkou nestýkali, kromě toho času, co nám určil soud. Musel se také zavázat, že nás bude vychovávat v německém duchu. Takže třeba na procházce, když jsme viděli, že nás sledují, tak jsme spolu mluvili německy. A zřejmě na jaře roku 1943 se definitivně rozhodovalo, jestli vůbec zůstaneme naživu. Některé věci přitom vyplouvají na povrch třeba až nyní.

Jaroslav Ort (vlevo) se svými mladšími bratryJaroslav Ort (vlevo) se svými mladšími bratryautor: Archiv Jaroslava Orta

Například?

My jsme po mamince a prarodičích nic nezdědili. Mám třeba maminčinu občanskou legitimaci, ta přišla z Mauthausenu. Ale jinak bylo všechno zkonfiskované. Já jsem ale zjistil, že mám doma křestní list mého dědečka i babičky. A nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, proč je mám. A loni na jaře jsem si je znova prohlížel a ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že oba ty listy jsou datované z jara 1943, tedy půl roku po jejich smrti. A to mi začalo vrtat hlavou.

A podařilo se Vám něco zjistit?

Tatínek byl chirurg, kterých bylo za války velmi málo. Ty židovské totiž deportovali, němečtí byli na frontě a v celé Praze prý zůstali snad jen tři čeští chirurgové v soukromých ordinacích. Praha přitom byla lazaretní město pro důstojníky SS. Ti při doléčování potřebovali nějakou chirurgickou pomoc a chodili proto i do tatínkovy ordinace. A jeden z nich prý tatínkovi řekl, že se dlouho jednalo o tom, zda máme přežít, a že se o tom rozhodovalo až v Berlíně. A když se to zřejmě definitivně mělo rozhodnout, tak se muselo prokázat, že jsme árijského původu. A o tom rozhodoval i křestní list prarodičů. Takže se domnívám, že můj tatínek musel jet na dědečkovu rodnou Moravu nechat vyhotovit duplikáty, a proto je teď máme doma. Ale je to jen moje domněnka.

Občanská legitimace Ludmily Ryšavé, kterou Němci poslali rodině z MauthausenuObčanská legitimace Ludmily Ryšavé, kterou Němci poslali rodině z Mauthausenuautor: Archiv Jaroslava Orta

Byl jste ještě po zatčení s maminkou v nějakém kontaktu?

Maminka s babičkou byly v Malé pevnosti v Terezíně a odtud směly jednou za měsíc napsat domů korespondenční lístek. Musel být ale německy a mohl mít tuším maximálně pět řádek, aby to mohli Němci rychle cenzurovat. Maminka nejdříve psala tatínkovi, ale poslední lístek adresovala přímo mně. Na všechny ty lístky jsem mamince odpovídal já. Tatínek mě vždycky v noci vzbudil a vzal mě do své ordinace, aby to moji mladší bratři nevěděli. Tam mi pak německy diktoval, co mám psát. Jaký byl ale osud těch mých lístků, to nevím. Maminka nás prosila, abychom jí poslali nějaké teplé šaty a vitamíny, to velice zdůrazňovala, protože tam měli asi velice nezdravou stravu. A přestože jsme jí to všechno poslali, tak nic nedostala a bylo jí to asi velice líto, protože v jednom lístku píše, že nás o to tolik prosila a že jsme jí to neposlali. Poslední lístek od ní je z 16. října 1942, týden před jejím odjezdem do Mauthausenu a její smrtí.

Poslední korespondenční lístek od maminky. Žádá v něm o teplé oblečeníPoslední korespondenční lístek od maminky. Žádá v něm o teplé oblečeníautor: Archiv Jaroslava Orta

Kdy jste se dozvěděl o jejím osudu?

Tatínek nám všechno řekl až po válce. Dokonce se nám svěřil, že dlouho ani nevěřil tomu úmrtnímu listu z Mauthausenu, protože doufal, že maminka se vrátí. Tvrdil, že jsou případy, že z koncentračního tábora přišel úmrtní list a ti lidé se vrátili. A dokonce doufal, že by se maminka mohla vrátit k nám do rodiny a dlouho se znovu neženil. Pro tatínka to musela být nepředstavitelná útrapa. Potom ho dorazili komunisté, takže zemřel v 63 letech na vysoký krevní tlak a mozkovou mrtvici. A tohle ho muselo strašlivě poznamenat.

Jak vnímáte odbojovou činnost Vašeho dědečka a maminky? Zachovali se hrdinsky, někteří si ale mohou myslet, že svým zapojením vědomě ohrožovali svoji rodinu a tím i Vás…

Mám-li mluvit za sebe, tak já jsem vždycky byl přesvědčený o tom, že to, co parašutisté a odboj dělali, bylo něco světově významného. A vždy jsem důležitost Anthropoidu uznával. Já to vnímám tak, že za války umírali lidé. A Československo mělo tehdy ve srovnání s ostatními národy ještě poměrně málo obětí. Bohužel jsem měl tu osobní smůlu, že se to dotklo naší rodiny.

Zmínil jste, že tatínek zemřel předčasně. Zasáhla Vaši rodinu po roce 1948 nějak vlna perzekucí?

Tatínek byl perzekvovaný strašně, protože se nikdy netajil odporem k bolševismu. Byl navíc členem různých společnosti, třeba katolické společnosti PAX, která pořádala různé přednášky, návštěvy galerií a podobně. A dokonce jsem se později od některých dozvěděl, že jen díky tomu, že tatínek zemřel předčasně, tak se nedožil toho, že by byl souzen v nějakém vlastizrádném procesu. Já jsem maturoval v roce 1950 a na medicínu jsem se ještě dostal. Můj mladší bratr také. Ale náš nejmladší bratr, který je podle mě z nás tří nejchytřejší, to odnesl nejvíce.

Když se chtěl dostat na střední školu, tak mu to zakázali. Do posudku dostal napsáno, že pochází z nevyhovující rodiny a nesmí být přijatý na žádnou školu a musí odejít do těžkého průmyslu a zásadně mimo Prahu, aby byl z toho podle nich nevhodného prostředí vytržený. Takže se dostal do továrny těžké chemie v Křinci u Nymburka. Tam pracoval rok jako dělník, ale protože byl skutečně velice inteligentní, tak z té továrny ho vyslali jako dělnického studenta na gymnázium v Nymburce. Když pak maturoval, měl samé jedničky a tehdy platil zákon, že děti s takovým prospěchem nemusí absolvovat žádné přijímací řízení a budou bez zkoušek přijatí na jakoukoli fakultu. Přihlásil se proto na medicínu, kde jsme my dva s bratrem byli. A oni ho nepřijali.

Jaroslav Ort s tatínkemJaroslav Ort s tatínkemautor: Archiv Jaroslava Orta

Tehdy šel tatínek na fakultu a ptal se, jak to, že když je tady jednoznačný zákon, tak oni ho porušují. A protože na fakultě působilo mnoho tatínkových bývalých spolužáků, snažili se mu nějak vyjít vstříc. Takže bratra přijali na obor pediatrie a za rok, až to utichlo, ho přeřadili na všeobecné lékařství. Tohle všechno bratra nesmírně poznamenalo, protože když byl v Nymburce, tak jako 17letý chlapec radši šetřil na kolo, než aby pořádně obědval. Dostal tuberkulózu a půl roku ležel v léčebně. Takže ho to zasáhlo i fyzicky. A to v něm zůstalo, takže když odpromoval, emigroval. A po něm utekl i můj druhý bratr. Já si myslím, že komunisté si uvědomovali naše genetické dispozice: pocházeli jsme z rodin těch, kteří byli ochotni postavit se jakékoliv totalitě. Ať nacistické nebo komunistické. A proto jsme a priori byli stigmatizováni nálepkou, jak říkal Alexandr Solženicyn, "třídních nepřátel".

A co Vy? Nelákalo Vás odejít do zahraničí?

Mně by ten Karlův most a Hrad chyběl. Já jsem jiný než moji bratři. Nijak jim to nevyčítám. Ale měl jsem už rodinu a opravdu by mi scházela Praha. Následky jejich emigrace byly ovšem pro mou kariéru zásadní.

Byl jste někdy v Mauthausenu, v místě, kde Vaše maminka a babička 24. října 1942 zemřely?

Byl jsem tam několikrát. Je to pro mě ale velice tísnivé. Mauthausen je totiž v nádherné předalpské krajině. Když ale vejdete do koncentračního tábora, jako by to na vás spadlo. Smrt je tam přítomná stále jako anděl zla. Velice mě to deprimuje, takže teď tam jezdím už jen se svými dětmi, abych jim to místo ukázal. Díky pamětníkům, kteří tábor přežili, vím třeba to, že když moji maminku s babičkou do Mauthausenu přivezli, čekali všichni celou noc před takzvaným bunkrem v dešti. A už tehdy zřejmě tušili, že jdou na smrt, protože jejich věci po příjezdu neroztřiďovali. U ostatních vězňů to tak dělali, byť nebyl předpoklad, že se někdy vrátí, ale u nich ne. Koncentrační tábor v původní podobě tam skutečně už moc věcí nepřipomíná. Jsou tam třeba udržované trávníky. Já jsem mluvil s lidmi, kteří táborem za války prošli, a ptal jsem se jich, jestli tam trávníky byly i tehdy. Oni se začali smát a říkali, že kdyby tam bylo stéblo trávy, byli by ho snědli.

Takzvaný bunkr v Mauthausenu, kde nacisté 24. října 1942 popravili téměř 300 Čechů, kteří pomáhali parašutistůmTakzvaný bunkr v Mauthausenu, kde nacisté 24. října 1942 popravili téměř 300 Čechů, kteří pomáhali parašutistůmautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Historici v posledních letech řeší, zda pro označení operace Anthropoid používat slovo atentát, nebo útok. Jaké označení je bližší Vám?

Když jsem se podíval do slovníku cizích slov, tak pod pojmem atentát je tam napsáno „vražedný útok“. A s tím souhlasím. Vynechal bych to „vražedný“, to je pejorativní. Ale útok, nebo atentát, to je podle mě jedno. Mám ovšem zásadní výhrady proti slovesu „spáchat“. To je podle mě typický příklad jednoho z nacisticko-komunistických mýtů o útoku na Reinharda Heydricha. Němci ze svého hlediska právem říkali „spáchali atentát“. Ale komunisté to pak velice rádi přejali a dodneška to slyšíte. Podle mě je to způsob, jak ten čin znevážit. Lidé pak mohou začít uvažovat o tom, že ten Heydrich byl přece člověk a kdoví, jestli byl vůbec tak zlý. Jeho syn Heider a manželka Lina po válce stále tvrdili, že Heydrich prostě dělal svou práci. A někdo si to může myslet taky. Ale Heydrich byl hlavní architekt holocaustu, to nebyl jen nějaký úředník.

Také se mi nelíbí, že u pomníku heydrichiády na Praze 8 je na informační tabuli napsané, že parašutistický výsadek se jmenoval Anthropoid, což znamená člověk. Ale tak to není. Já jsem měl na škole 5 let starořečtinu a člověk se řekne Anthropos. Anthropoid je něco člověku podobné. Já osobně bych v tomto případě řekl zrůda podobná člověku. Heydrich totiž nebyl člověk, on byl zrůda. Od těch, kdo před 76 lety připravovali v Anglii tento vojenský útok, bylo tedy obdivuhodně prozíravé, že použili pro výsadek Gabčík-Kubiš právě onen výstižný název Anthropoid.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek