„Heydrich nebyl člověk, ale zrůda,“ tvrdí muž, kterému popravili rodinu za pomoc parašutistům

Aneta Černá

Jaroslav Ort měl se svými dvěma bratry štěstí v neštěstí. Ačkoli jeho dědeček se výrazně angažoval v pomoci parašutistům za druhé světové války, jeho vnukové nacistickému běsnění unikli. Stalo se to zřejmě proto, že jejich rodiče byli rozvedení a Orta a jeho bratry svěřil soud do výchovy otce. Jejich matka Ludmila, která byla dcerou Jana Sonnevenda, ale byla jednou z téměř 300 obětí, které Němci popravili před 75 roky 24. října 1942 za pomoc parašutistům v Mauthausenu. „Myslím, že pro děti není větší tragédie, než když se rodiče rozvedou. Ale v tomto případě se taková strašná tragédie ukázala být výhodou. Díky tomu tady jsem. Já i moji bratři,“ vysvětluje 85letý Jaroslav Ort.

Ortův dědeček Jan Sonnevend byl předsedou sboru starších při chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Právě zde v kryptě našlo sedm parašutistů v roce 1942 po útoku na Reinharda Heydricha svůj poslední úkryt. Místo jim zde zajistil právě Sonnevend. Po dobytí krypty jej ale Němci zatkli a v procesu společně s kněžími pravoslavné církve Vladimírem Petřekem, Aloisem Čiklem a biskupem Gorazdem byl v září 1942 odsouzen k smrti a popraven na Kobyliské střelnici.

Nacisté zadrželi i Sonnevendovu manželku Marii a dceru Ludmilu Ryšavou s manželem, která údajně parašutistům také obstarávala potraviny. Její tři děti, které po rozvodu bydlely u svého otce, válku jako zázrakem přežily. „Maminka s dědečkem a babičkou prostě najednou zmizeli z našeho života. O jejich osudu a smrti jsem se dozvěděl až po válce,“ vypráví Ort, který dokonce do Terezína, kde jeho maminku několik měsíců zadržovali, poslal několik korespondenčních lístků.

V roce 1942 Vám bylo deset let. Zaznamenal jste, že se Váš dědeček nějak angažoval v odboji?

Naprosto nic jsem netušil. Nejsem si ani jistý, jestli to vůbec věděla babička. Všichni tři hoši jsme byli po rozvodu rodičů dáni do výchovy tatínka. Maminku s prarodiči jsem vídal jednou týdně, vždycky ve středu odpoledne, a jednou měsíčně na víkend dle rozhodnutí soudu. O jejich činnosti jsem se pak více dozvěděl až po válce.

Jak si na dědečka Jana Sonnevenda pamatujete?

Dědeček byl takový vážný člověk. Jestli byl přísný, to nevím, na nás pochopitelně přísný nebyl, protože jsme byli jeho vnuci a nemůžu říct, že by nás nějak peskoval. Vzpomínám si, že byl vášnivý filatelista a učil nás sbírat známky. Každému z nás založil sešit a tam jsme si je lepili. To je asi moje nejsilnější vzpomínka na dědečka. Dodneška to album mám, ale jeho sbírka zmizela, podlehla konfiskaci.

sinfin.digital