Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Král komiků s modrýma očima. Vladimír Javorský o seriálu Bohéma a kolaboraci Vlasty Buriana s nacisty

Král komiků s modrýma očima. Vladimír Javorský o seriálu Bohéma a kolaboraci Vlasty Buriana s nacisty

Zemřel před 55 lety (31. ledna 1962) a všichni ho známe. Geniální komik, který trpěl depresemi. Na veřejnosti hýřil optimismem, v soukromí upadal do melancholie. Jeho talent ho katapultoval do českého hereckého nebe – a nacisté z něj taky kousek chtěli. Rozdvojená osobnost Vlasty Buriana je, jak víme z filmů pro pamětníky, nenapodobitelná. Leda byste našli herce, jenž tohle všechno zahraje. Tvůrcům seriálu ČT Bohéma se to podařilo. Vladimír Javorský (54) se na roli pečlivě připravoval, přečetl desítky knih a je Vlastovi Burianovi i fyzicky podobný.

Už v prvním dílu Bohémy je scéna, jak Vlasta Burian poskytne velké interview do nacistického časopisu Vlajka. Ve vašem podání divák ani přesně neví, jestli si Burian vůbec uvědomuje, co dělá...

Tak to i mělo být. Vždyť to vidíte i dneska. S někým si popovídáte a najednou se ta informace z vašeho rozhovoru objeví někde na vašem falešném facebookovém profilu, v jiném kontextu, všichni ji soudí bez znalosti souvislostí. Burian měl rád lidi, publikum a měl taky rád reklamu, možná některé věci nedomyslel nebo nestačil domyslet... Možná proto, že byl šťastný, jaký je o něj zájem. Nevím. My tu dobu dnes vnímáme z učebnic, dokumentárních a hraných filmů jako konglomerát jednoho šestiletého období, jemuž říkáme „válka“. Jenomže Burian, který chtěl hlavně hrát, respektive potřeboval nezbytně, bytostně hrát, tu dobu žil. Musel existovat a rozhodovat se každý den, netušil, co se stane zítra. Byl mezi mlýnskými kameny. V jeho případě se jmenovaly vlastenectví, válka a divadlo, rozumějte – život. A že byl mezi těmi mlýnskými kameny věru velké zrníčko.

Burian natočil rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore, byla to jasná úlitba nacistickému režimu, něco slíbil, aby měl pokoj, pak už neuměl říct ne. Kde pro vás osobně leží hranice kolaborace?

Neumím na to odpovědět. Představte si, že jste v předválečném Německu mnohem, mnohem slavnější než tady, v Česku. Je svoboda, Československo prosperuje, vy jste hvězda první velikosti. Natočíte C. a k. polního maršálka, jenž se promítá v devíti premiérových kinech v Berlíně najednou, německá kritika píše: „Berlín se válel smíchy.“ No a přijde okupace a ti vaši diváci, němečtí, vás stále chtějí vidět. To je, jako bychom my teď okupovali Francii, přijeli za Belmondem a nabídli mu: „Belmondo, my tě máme opravdu moc rádi, myslíme si, že je boží, co děláš, pojď se s náma napít a pojď to, co děláš, dělat za větší peníze k nám do Čech!“ Takhle za Burianem přijeli Němci a začali říkat: „Pane Burian, jste geniální! Jsme vaši velcí fandové!“ A ano, měli na sobě německé uniformy.

Narážíte na fakt, že v Burianově vztahu k Němcům hrálo velkou roli herecké ego?

Kdyby to tak bylo, točil by za velké peníze v Německu. A že nabídky měl, ale odmítl. Herecké ego ustoupilo – čemu vlastně? Vlastenectví? Svědomí? Strachu? To se nikde nedočtete a nedočetl jsem se to ani já. Faktem ale zůstává, že odmítl a nenatočil za války jediný německý film. A že se na druhou stranu velkému obdivu a úspěchu velice těžce odolává. Pro herce je vždycky krásné, nejkrásnější, když cítí na konci představení, že tam společně s těmi, kdo se dívali, nebyl zbytečně. Potlesk je vlastně podaná ruka na rozchodnou; podle něho poznáte, jestli to bylo ono, nebo jestli jste se s diváky naopak nepotkali. Je divadlo o hereckém egu, nebo o podaných rukou? Nevím právě. Ale úspěch Vlasty Buriana byl v době před válkou skutečně světový. Vždyť bylo přichystáno jeho americké turné – nedošlo k němu jen kvůli válce.

Proněmeckým postojům se Burian vyhýbal, nebyl členem žádné kolaborantské organizace, vyhnul se i účinkování v ně­meckém velkofilmu Cyrano z Bergeraku, když na kamerové zkoušce předstíral, že neumí dobře německy. Jak tomu dnes rozumíte?

No to je přece velmi inteligentní, promyšlený, neagresívní vzdor, svým způsobem statečnost, minimálně risk. V roce 1943 je na udání předvolán na gestapo za to, že „záměrně odtahuje lidi z pracovního procesu“. Do toho má ve svém divadle šedesát lidí, které musí uživit, snaží se je chránit. Radovan Lukavský je jeden z těch, kterého „odtáhne z pracovního procesu“: jako mladý kluk měl odjet do Německa na práci, ale přes šéfa konzervatoře se obrátil se žádostí o pomoc právě na Buriana. Burian hned napsal dopis, že herce Lukavského nutně potřebuje do svého divadla; možná mu tím zachránil život.

Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 5/2017, který vyšel 2. února.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek