Legendární blackmetalisté Emperor míří do Česka. Frontman promluvil o krvavých devadesátkách i sebevraždě zpěváka Linkin Park

Reflex.cz

Kateřina Kadlecová

Nehrají spolu už šestnáct let, ale málokterá kapela je pro příznivce metalu tak zásadní jako norští Emperor. I proto sobě a svým fandům občas dopřejí pár koncertů, na nichž odehrají to ze svých alb, které má právě kulaté výročí. Frontman Ihsahn (41) mluvil s Reflexem jako jediným tuzemským médiem týden před prvním českým vystoupením Emperoru o podstatě black metalu i o sebevraždách muzikantů.

Je v Norsku black metal pořád tolik populární?

Jasně. Jsme malá země, ale metal obecně tu poslouchá spousta lidí, ačkoliv mu média nevěnují zdaleka tolik prostoru jako v sousedním Finsku. Metal je u nás oblíbený z mnoha dobrých důvodů: drsnost naší přírody, nepřízeň klimatu i naše národní povaha k provozování a poslouchání takhle extrémní muziky přímo vybízejí. V počátcích jsme se všichni obraceli k folkloru, k pohanským základům, k vikingům a naši muziku i vzhled obrovsky ovlivnil fakt, že jsme vyrůstali mezi lesy zapadanými sněhem, v docela nehostinném, a přitom nádherném, divokém polárním kraji, na periferii. Umíte si představit, že by black metal vznikl řekněme v Los Angeles? V Japonsku nebo v Řecku, v zemích s naprosto odlišným kulturním dědictvím a atmosférou? Stěží. Jsem hrdý na to, že se termín „norský black metal“ stal v průběhu devadesátých let celosvětově proslulým pojmem a že si spousta Američanů díky naší muzice konečně přestala myslet, že je Norsko hlavním městem Švédska.

Norský black metal zrozený díky Emperoru a fenomenálním kapelám jako Burzum, Mayhem, Immortal nebo Darkthrone je velmi specifická, extrémní muzika – rychlé tempo, zvazbené kytary, kvílení, chraptění, texty plné temnoty a nenávisti…

Ano, ale základním faktorem pro mě a pro black metal obecně je naprostá, ničím neohraničená svoboda výrazu. Vaše kreativita a emoce nesmějí mít hranice, vaše mysl musí mít možnost svobodně se vydávat na výpravy naprosto kamkoli. Samozřejmě to není muzika pro běžného posluchače – ten nechápe, že naše někdejší výpady proti náboženství znamenaly víc než cokoli jiného touhu osvobodit se od dogmat a od kazatelů morálky, najít si svoji vlastní cestu mimo zaběhnutá pravidla.

Tohle všechno zůstalo, ale kam se poděly „warpainty“? Proč už nejste v obličeji a po těle celí pomalovaní bílou a černou jako v době, kdy jste se prohlašovali za satanisty a chtěli jste v lidech vyvolávat strach? 

V našich začátcích, když žádná blackmetalová scéna ještě neexistovala a pár týpků se prostě snažilo objevovat ještě trochu jiné cesty, než jakými se vydali námi obdivovaní Hellhammer nebo Celtic Frost, jsme ty barvy používali s cílem odlišit se od ostatních. Hrůzu a děs vzbuzující černobílé líčení se stalo nezbytným průvodním rysem naší muziky. Tehdy scéně extrémního metalu vládl death, muzikanti vystupovali v tričkách s nápisy, v kraťasech a teniskách, a my jsme chtěli vypadat jinak než deathaři. Jenže najednou byli černobílí všichni, takže jsme ten styl urychleně opustili. Teď už bych se s warpaintem vážně necítil, ale tehdy to byla naše druhá kůže, naše přirozenost. Když dneska hrajeme ty dvacet let staré skladby v triku a džínech, publikum nás žere úplně stejně jako kdysi, když jsme vystupovali v kůži, nabarvení, oplechovaní. Troufale to považuju za důkaz pro to, že nešlo jen o image a dekorace.

sinfin.digital