Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nacisté pořádali hony na homosexuály. Havlův strýc unikl jen o vlásek, připomíná seriál Bohéma

Nacisté pořádali hony na homosexuály. Havlův strýc unikl jen o vlásek, připomíná seriál Bohéma

Být homosexuálem za první republiky a za protektorátu bylo o život. Jednalo se o zločin, a pokud člověk s odlišnou sexuální orientací skončil v koncentračním táboře, patřil mezi nejtvrději stíhanou skupinu vězňů. Gayové a lesby se navíc mohli jen těžko seznamovat. I když se o sociálních sítích nikomu ani nezdálo, existovalo v Praze a po republice alespoň pár podniků, které poskytovaly těmto lidem azyl. Tématu homosexuality za druhé světové války se dotknul i současný seriál o českých umělcích Bohéma. Přestože zde zobrazený Miloš Havel nebyl jediným slavným homosexuálem té doby, byl zřejmě jedním z nejznámějších.

Miloš Havel byl nejznámější meziválečný mediální podnikatel a majitel produkční firmy Lucernafilm. Strýc prezidenta Václava Havla se svojí homosexualitou nijak zvlášť netajil, přesto ji dle dobových předpokladů nesměl dávat příliš na odiv, protože tehdy ještě odporovala zákonu.

Od roku 1852 do roku 1950 platil v českých zemích zákon, který homosexualitu trestal. Paragraf 129 trestního zákona postihoval ty, kteří smilnili „proti přírodě“. Nařízení konkrétně zahrnovalo zákaz sexu se zvířaty a s osobami stejného pohlaví. Kdo se tímto zločinem provinil, tomu hrozilo až pět let žaláře.

S nástupem Hitlera a vznikem koncentračních táborů ale začalo homosexuálům hrozit něco horšího než vězení. V roce 1933 nacisté začali homosexuály stíhat a v roce 1936 založil Heinrich Himmler v Říši Centrální úřad pro boj s homosexuály a potraty. Policie začala sestavovat seznamy podezřelých, nasadila na ně síť informátorů a vedla si o nich rozsáhlou evidenci. Od vzniku Protektorátu se pak zhoršilo stíhání lidí odlišné sexuální orientace i zde.

V roce 1928 bylo v Německu odhadem 1,2 milionu homosexuálních mužů. Mezi roky 1933 až 1945 jich bylo zatčeno asi 100 tisíc. Polovinu z nich nacisté odsoudili a v koncentračních táborech jich skončilo asi 15 tisíc. Neexistují záznamy, kolik jich věznění přežilo. Patřili ale mezi ty nejubožejší.

Homosexuálové museli mít v táborech na vězeňském mundúru našitý růžový trojúhelník, který určoval, že byli internování kvůli svojí sexuální orientaci. Dostávali přidělenou tu nejhorší práci. Museli čistit latríny, dozorci si na nich vylívali zlost a podněcovali ostatní vězně, aby jimi opovrhovali. Po válce a prodělaném utrpení se gayové nedočkali žádné rehabilitace, protože se na ně nevztahoval žádný zákon. O množství perzekvovaných žen se statistiky ani nezmiňují.

V době první republiky ve třicátých letech se homosexuálům a lesbám přeci jenom žilo lépe. Existovalo dokonce několik podniků, které se specializovaly na tuto klientelu a přes občasné policejní razie mohly fungovat víceméně bez problému. Jak například uvádí Jan Seidl ve svém průvodci Teplá Praha, jedním z nejznámějších „buzinců“ první republiky byl v Praze komplex Batex, který sousedil s budovou obchodního domu Kotva.

V roce 1932 se zde dokonce konala schůze, jejímž cílem bylo založení organizace pro legislativní a společenskou emancipaci homosexuality. Na setkání se sešlo 150 gayů a leseb a jednalo se tak podle Seidla o jedno z největších setkání homosexuální komunity tehdejší doby. Účastníci prý tehdy hlavně požadovali zrušení paragrafu 129 a také to, aby se na ně veřejnost přestala dívat jako na zvrhlíky.

V Batexu se ve 30. letech konala i řada maškarních plesů, kterých se účastnilo až 300 návštěvníků. Vstup do klubu ale nebyl snadný. „Vyhazovači“ vpouštěli jen členy s klubovou legitimací nebo ty, za které se stálí návštěvníci zaručili. Mezi další oblíbené podniky homosexuálů patřil například Bar Casino v Ječné ulici nebo Palác Koruna na Václavském náměstí. Bujaré večírky se prý konaly také ve vile Miloše Havla na Barrandově.

Miloš Havel se v roce 1934 oženil se svojí dlouholetou kamarádkou Marií Weyrovou, dcerou majitele hotelu Ambassador. Manželství bylo formální a mělo posloužit hlavně jako zástěrka před úřady. Havel se také rád obklopoval známými herečkami. Na jeho večírcích se často objevovala Adina Mandlová nebo Lída Baarová, kterým podle Seidla bylo příjemné, že na ně nikdo z přítomných mužů nedotírá.

Také Havla vyšetřovalo kvůli jeho homosexualitě vícekrát gestapo. Přesto se mu díky jeho stykům podařilo nacistům uniknout. Mezi Havlovy partnery za první republiky patřil například režisér František Čáp, kterého poměrně přívětivě přijímala i Havlova rodina. Po válce se Havel stýkal například s číšníkem Dušanem Hubáčkem, který už se ale obliby rodiny svého partnera nedočkal.

Ač se Miloš Havel ve svém okolí se svojí odlišnou orientací netajil, nebyl žádným veřejným bojovníkem za uznání práv homosexuálů. Podle Seidla možná i proto, že jako mocný člověk měl určitá privilegia a myslel si, že se mu nemůže nic stát a nemusí proto nic obhajovat.

Po válce byl kvůli stykům s nacisty obviněn z kolaborace. Ukázalo se ale, že mnohým stíhaným umělcům poskytnul azyl, a proto bylo obvinění zrušeno. Přesto už nemohl dál točit, a proto se rozhodl uprchnout do Rakouska. Po nezdařeném pokusu se mu v roce 1952 podařilo emigrovat do Mnichova. Zde zemřel v roce 1968 téměř v zapomnění. Jeho urna je uložena na Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek