Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Neberu to jako selhání. Mělo to smysl, tvrdí bývalá bulimička, která tři roky tajila své onemocnění

Neberu to jako selhání. Mělo to smysl, tvrdí bývalá bulimička, která tři roky tajila své onemocnění

Pavlíně bylo devatenáct, když poprvé po jídle plánovaně zvracela. Začalo to snahou o zhubnutí. Byla sama a přišlo jí, že mezi „načančané městské holky“ nezapadá, proto začala držet dietu. Po několika týdnech hladovění to nevydržela, přejedla se a šla se vyzvracet. „A tehdy mi to v hlavě secvaklo a říkala jsem si: Ty vlastně nemusíš držet žádnou dietu. Můžeš se vždycky nacpat, a pak vyzvracet, to je super. Tam to začalo,“ popisuje žena, která si prošla peklem mentální bulimie. Tři roky se přejídala a zvracela, aniž by si toho někdo všiml. Nevěděl to přítel, rodina, ani nebližší přátelé. „Musela jsem si podle toho organizovat čas, aby mě u toho nikdo neviděl. Podle mě je to podobné, jako když je někdo alkoholik. Vždycky si najde nějaké místo a chvíli, aby ho u pití nikdo nenačapal,“ vysvětluje Pavlína, podle které stále silnější mediální tlak na „zdravé stravování“ dohání k poruchám příjmu potravy stále více lidí.

„Pocházím z menšího městečka. Chodila jsem tam na základní školu, do vedlejší vesnice jsem dojížděla na střední školu a po střední jsem odjela do města na jazykovku, kde jsem zůstávala přes týden a o víkendu jsem jezdila domů. Tam se to zlomilo. Já si myslím, že to bylo tím, že jsem se dostala ze svého známého prostředí a zázemí do velkého města, kde jsem pořádně nikoho neznala,“ vypráví pro INFO.CZ Pavlína Kubásková, podle které byla u ní spouštěčem bulimie změna prostředí a tlak okolí.

Pavlínu k bulimii dohnal tlak okolí, chtěla zapadnout mezi „městské holky“

„Říkala jsem si: Podívej se na ty holky, ony už o sebe tak dbají, tak bys taky se sebou měla něco dělat. Já jsem vždycky byla spíš takový klučičí typ, protože mě móda nikdy moc nezajímala. A tak než by se člověk měnil vnitřně, tak je vždycky jednoduší sáhnout třeba po dietě. Takže si pamatuju, jak jsem začala jíst jen jogurty a müsli a začala jsem hubnout. Všichni si toho hned všimli, a to mě povzbudilo,“ popisuje Pavlína. Právě počáteční pochvaly okolí ji ale zavedly do ještě větších extrémů.

„A asi po dvou měsících, kdy jsem se takhle stravovala, jsem začala mít hrozný hlad. Tak jsem šla do obchodu a tam jsem nakoupila kde co, úplně jsem se nacpala a bylo mi hrozně špatně. A tehdy jsem poprvé zvracela,“ vypráví žena, která se z osidel poruchy přijmu potravy (PPP) vymanila před osmi lety. Cesta k uzdravení ale nebyla snadná.

„Uvědomovat jsem si to začala už asi po roce, když jsem si říkala, že není dobré pořád vyhledávat místa, kde se budu moci nacpat a pak vyzvracet. Musela jsem si podle toho organizovat čas, aby mě u toho nikdo neviděl, což mi bralo strašně moc energie. Řešit jsem to začala ale až po třech letech. Vůbec nikdo to celou dobu nevěděl. Celé tři roky,“ vypráví Pavlína, jak neuvěřitelně dlouho se jí dařilo před okolím svoji nemoc skrývat.

Nemoc útočí na stále mladší děti. Výjimkou nejsou ani 9leté pacientky

„Podle mě je to podobné, jako když je někdo alkoholik. Vždycky si najde nějaké místo a chvíli, aby ho u pití nikdo nenačapal. A nakonec kvůli tomu máte tak propracovaný systém a používáte až skoro špiónské metody, že kdyby člověk tu energii, kterou tomu věnoval, vynaložil na něco jiného, tak udělá líp,“ doplňuje Pavlína.

Pavlína Kubásková jako 19letá dívka svým profilem přesně zapadala do podoby typického pacienta trpícího PPP. Škatulka „typického nemocného“ se ale už vytrácí. „Dlouho se říkalo, že typický pacient je velice inteligentní a ambiciózní dívka s prvky perfekcionalismu ve věku 13 až 25 let. Postupem času se ukazuje, že už tomu tak vůbec není. Onemocnění už existuje napříč věkovými a socioekonomickými spektry a objevuje se u mužů i u žen, byť žen je stále převaha. Objevují se čím dál mladší pacientky. V Praze už máme zkušenost s 9letými i 10letými klientkami. Přicházejí ale i starší dámy kolem 40, 50 let. Typický pacient tak, jak ještě před několika lety vypadal, už neexistuje,“ popisuje ředitelka centra Anabell Jana Sladká, která se zabývá pomocí lidem s PPP.

Mediální masáž je stále silnější. Lidé přestávají být v honbě za zdravým životním stylem normální

Za propuknutí onemocnění mohou podle Sladké tři skupiny faktorů. Stále silnější je prý mediální masáž. „Do první skupiny řadíme biologicko-genetické faktory. Existují totiž určité genetické předpoklady, které mohou být rozbuškou pro rozvinutí onemocnění. Dále to jsou faktory spojené s osobnostním nastavením, které souvisí s tím, co člověk zažije a co ho ovlivní, třeba vztahy v rodině. A poslední skupinou ovlivňujících faktorů je mediální masáž a tlak na to, že všichni musíme být dokonalí a štíhlí. Média do nás hustí, že musíme konzumovat jen ty správné potraviny, všichni bychom měli běhat a chodit do posilovny. Přestáváme být prostě normální,“ myslí si Sladká a dodává: „Tento faktor je podle mě stále výraznější, takže řada lidí přestane být normální a podlehne tomu, že jíst bílé rohlíky je špatné a vypadat v padesáti na padesát je špatné a podobně.“

Že chybné vzory chování číhají všude, potvrzuje i Pavlína. „Vzpomínám si, když jsem teď nedávno byla u lékaře, vzala jsem si časopis a vykoukla tam na mě věta: Když na své děti nechcete křičet, tak si radši sedněte a zajezte to. Říkala jsem si, jak proboha tohle někdo může napsat. Takže i takové populární návody s tipy jak zvládat stres v sobě mohou ukrývat návod na to, že řešením je jídlo. A to je špatně,“ říká Pavlína, která potvrzuje také stále rozšířenější trend „zdravého stravování“, který může působit opačným způsobem a v krajních případech zavinit i vznik onemocnění PPP.

„Já si pamatuji na jednu pohádku, kde zvířátka popisovala konzumní lidskou společnost a tam padla jedna zajímavá věta. Zvířátka jedí, aby žila, a lidé žijí, aby se mohli nacpat. A mě přijde, že těch trendů kolem nás je najednou tolik, že člověk už neví, co by do sebe měl házet, tak kombinuje různé potraviny, které k sobě vůbec nejdou. Lidé chtějí být strašně trendy, ale přitom jsou úplně out. Podle mě se v tom už lidé úplně ztrácí a pak nám tady klepou na dveře, protože neví, co s tím,“ tvrdí bývalá bulimička, která do centra Anabell chodí nyní pomáhat jako peer konzultantka.

Někteří se uzdraví za 5 let, jiní trpí dlouhá desetiletí

Centrum Anabell funguje už od roku 2002 a pacientům s PPP se snaží nabízet hlavně porozumění a podporu, protože nejtěžším krokem u těchto druhů onemocnění bývá získání odvahy a motivace se svým stavem něco udělat. „Chyběla a stále chybí taková podpůrná péče, která pobízí nemocné, aby se nestyděli léčit a vyhledávat odbornou pomoc. Jestli se za těch 15 let fungování něco změnilo, tak je to skutečnost, že lidé už se tolik nestydí, jako tomu bylo dříve. V těch začátcích bylo skutečně těžké přimět klienty, aby se o své nemoci rozmluvili, aby si rozmysleli, jak o svém onemocnění řeknou někomu blízkému a podobně. To už se dnes trochu lepší,“ vysvětluje Sladká.

Právě stud prý totiž brání pacientům, aby skutečně se svým stavem něco dokázali udělat. Sami se pak prý v problému potácejí bezcílně i několik let. „Já jsem to zvládla vyřešit sama, ale rozhodně to nedoporučuji, protože mi to trvalo 12 let. A právě proto jsem založila Anabell. Aby na to lidé nemuseli být sami. Protože to, co trvalo tak dlouho, mohlo být mnohem kratší, kdybych měla tu odvahu a podporu,“ vysvětluje Sladká, která sama trpěla mentální bulimií. „Nejhorší bylo, že to nikdo nevěděl a já jsem to neuměla nikomu říct a plácala jsem se v tom sama. Pak, když jsem se otevřela, tak už to bylo mnohem jednodušší. Ale dokud jsem to řešila jen sama, tak to bylo peklo. A setkávám se s tím i při výpovědích klientů, že mají pocit, že jsou na to sami a nic s tím nedokáží udělat,“ potvrzuje Pavlína.

Léčba přitom zabere často dlouhé roky, v některých případech i desetiletí. „Odborná literatura udává průměrnou dobu léčby 3 až 5 let. Znám klientky, které si po půl roce myslely, že jsou vyléčené a po dalším půlroce byly zpátky. A znám i ženy, které trpí už 30 let a pořád se s určitou formou přejídání a bulimického chování potýkají. Existují také pacientky, které se sice naučily správně stravovat, ale nevyléčily se psychicky. My doporučujeme, aby léčba byla jak psychoterapeutická, tak i nutričně-terapeutická. Hodně záleží na tom zjistit, s čím je onemocnění u kterého člověka spjato,“ vysvětluje ředitelka centra Anabell.

Mezi nemocnými je 10 procent mužů. Většinou trpí i dalším psychickým onemocněním

Právě důvody, proč u pacientů propuká některá z forem PPP, se mohou lišit. Samostatnou kapitolou jsou klienti – muži. „Ten poměr mezi nemocnými ženami a muži je 90 procent ku 10 procentům. Muži se totiž stále ještě více stydí a také trpí nálepkou ženského onemocnění, takže se stále ostýchají svůj stav nějak řešit. Mužů jsme u nás v centru potkali za těch 15 let fungování maximálně deset. Kdysi dávno jsem pracovala se dvěma muži a ostatní konzultantky mi v tomto dávají za pravdu, že v případě mužů v tom onemocnění často hraje roli ještě nějaká další psychiatrická diagnóza. To ale nemůžeme potvrdit, protože nejsme diagnostici,“ přemítá Sladká.

Pavlína se svoji situaci rozhodla vyřešit v momentě, když začala chodit do zaměstnání. „Tam už nešlo tak dobře maskovat, že se člověk nacpe, a pak jde na půl hodiny na záchod. A tenkrát jsem si řekla, že už to tak nemůžu dělat, protože to pro mě není dobré. Tak jsem se s tím svěřila mamince a pak jsem oslovila Anabelle, nakoupila jsem si nějakou odbornou literaturu a už jen to uvědomění, že s tím něco dělám, mi samo o sobě hodně pomohlo,“ vzpomíná Pavlína. Léčba jí trvala asi tři roky. Nyní už je osm let v pořádku a věří, že už má bulimii za sebou.

Centrum Anabell v současnosti nabízí řadu programů, individuální i skupinové konzultace, poradnu tváří v tvář, po internetu i telefonu. Poskytuje také unikátní možnost, aby se klienti setkali s těmi, kteří si onemocněním PPP prošli jako Pavlína a nebojí se o tom mluvit.

Neberu to už jako selhání, ale jako součást svého života, tvrdí Pavlína, která pomáhá nemocným

„Baví mě ta možnost na vlastním zakopnutí pomáhat tomu, kdo právě řeší tu samou věc. A myslím, že klienti jsou skutečně nadšení z možnosti setkat se s někým, kdo si to sám zažil. I mně to svým způsobem pomáhá. Sice jsem prožila něco špatného, ale když to teď můžu přetavit v pomoc někomu jinému, tak to mělo smysl. Neberu to už jako selhání, ale jako součást svého života, která se měla stát,“ dodává Pavlína.

Přestože centrum Anabell funguje už několik let, podle jeho ředitelky stále ve společnosti převládá stud, který brání mnoha nemocným, aby se se svým trápením svěřili a nějak efektivně ho začali řešit. „Když máme problémy se žlučníkem, zlomíme si nohu, nebo nás bolí v krku, tak to nikdo neschováváme, aby se to nikdo nedozvěděl, a řešíme to. Naší společnosti ale nejvíce vyčítám, že za psychické problémy se stydíme, ať jsou jakékoli a bojíme se je řešit. A právě to žene lidi s PPP k tomu, aby zůstávali se svým problémem sami, protože se bojí toho, co by si o tom druzí mysleli. Naše společnost se zatím nenaučila mezi sebe přijmout člověka s psychickým onemocněním,“ tvrdí Sladká.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek