Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nejsme exoti, nenutíme děti přihlížet orgiím, tvrdí lesbičky, které vychovávají tři potomky

Nejsme exoti, nenutíme děti přihlížet orgiím, tvrdí lesbičky, které vychovávají tři potomky

Maminka, tatínek, starší bratr, malá sestřička a roztomilý pejsek. Tak většinou vypadají šťastné rodiny, které se objevují v reklamách a filmech. Realita ale bývá jiná. Nejen vlivem rozvodů žijí děti často v rodinách, kde mají třeba dva tatínky a maminku, nebo žijí jen s jedním z rodičů. Tyto rodiny přitom nemusí být o nic méně šťastné, jak dokazuje i případ Lucie a Gabriely z Prahy. Lucie má dvě dcery z předchozího heterosexuálního manželství. Nejmladšího Šimona si už pořídily s Gabrielou společně. „Jsme úplně běžná normální rodina. Chodíme do práce, jezdíme nakupovat a v létě společně trávíme dovolenou. Řešíme prostě starosti a radosti jako každí rodiče,” popisuje Lucie, která se všemi dětmi a svojí partnerkou Gabrielou žije společně. 

Luciiny dcery z předchozího manželství přijaly máminu změnu sexuální orientace kladně, přestože jim tehdy bylo pouhých 9 a 13 let. Partnerka Gabriela se k nim brzy nastěhovala. „Jako malá jsem si dávala větší pozor, komu to říkám. Teď už je mi to jedno, protože když to někdo nevezme, tak mi za to nestojí. Myslím, že jsem díky tomu tolerantnější než moji vrstevníci. Jsem otevřená všem možnostem, nic nezavrhuji na první pohled,” popisuje starší dcera Veronika.

S manželem jste se rozvedla před sedmi lety. Jak rozchod probíhal?

Lucie: Náš rozvod byl celkem v klidu, a i když kolem toho nebyly žádné hádky a všichni jsme se chovali korektně, tak ze strany tatínka holek cítím trochu hořkost. Potkáváme se třeba na oslavách dcer, dokážeme spolu vycházet, ale na kamarádství to není. Jedna z děvčat už je dospělá a druhá na prahu dospělosti, takže spolu nemusíme ani řešit moc provozních věcí.

Starší dcera Veronika: Od té doby, co si táta našel přítelkyni, je určitě klidnější a ty vztahy se podle mě zlepšily. On ten rozchod nečekal a myslím, že ho tím máma docela ranila. Já s tátou vycházím teď dokonce líp než předtím, protože se nehádáme tolik, jako když jsme bydleli v jedné domácnosti. A sami se rozhodujeme, jak často se budeme vídat, což je fajn.

Jak Vaše dcery přijaly skutečnost, že se rozvádíte a našla jste si novou partnerku?

Lucie: Holkám bylo 9 a 13 let. Mladší Rózka se to dozvěděla jako první a ten stejný den jsem to řekla i Verče. Zeptala jsem se jich, co by řekly na to, kdybychom se s tatínkem rozvedli a bydlela by s námi Gabriela. Obě zareagovaly pozitivně. Holky měly s Gabrielou dobrý vztah, protože jsme se už znaly asi dva roky a rok jsme se kamarádsky stýkaly hodně intenzivně. Gabriela s námi jezdila na výlety, chodila k nám domů, hlídala nám děti a trávily jsme spoustu času společně. Ve vztahu s tatínkem jsem pak holkám vůbec nebránila, naopak jsem je povzbuzovala. Vždycky jsem jim říkala, že to je jedinej táta, kterého budou mít…

Mladší dcera Rózka: No, kdyby se táta rozhodl a taky si našel přítele… (smích)

Starší dcera Veronika: Maminka nám to od začátku říkala na rovinu, a když se k nám Gabriela nastěhovala, tak bylo jasné, že je to její partnerka a ne nějaká kamarádka. Ale alespoň mně to nepřišlo v těch třinácti letech nijak důležité. Prostě jsem to přijala jako fakt. Spíš jsem se bála reakcí okolí, než toho, že s námi bude Gabriela bydlet.

Jaké byly tedy reakce okolí, když jste najednou měly doma dvě maminky? Byly jste přece jen obě ve věku, kdy děti občas dovedou být kruté.

Mladší dcera Rózka: Jestli s tím někdo měl někdy problém, tak mi to do očí neřekl, protože toho se lidé bojí.

Starší dcera Veronika: Já jsem to řekla nejlepší kamarádce. Ta to vzala celkem dobře, ale řekla to tátovi a tomu se to nelíbilo. Takže jí pak zakázal se se mnou stýkat. A to je asi můj nejvíc nepříjemný zážitek z okolí. Teď to lidé podle mě akceptují snáz, více se o tom ve společnosti mluví a nemají divné otázky.

Neměly jste někdy kvůli vašemu rodinnému uspořádání nějaké problémy při jednání s úřady?

Lucie: Když jsme se rozváděli, tak u nás byla sociálka. Ta chodí takto standardně do rodin, které se rozcházejí, aby zjistila, v jakém prostředí budou děti žít. A to jsem řešila velké dilema, jestli přiznat, že Gabriela je moje partnerka. Byla v té době dokonce už těhotná. Takže jsem přemýšlela, jestli ji poslat někam na limonádu, když ta sociální pracovnice přijde, nebo to přiznat. Řešila jsem to a bála jsem se, aby sociální pracovnice neusoudila, že naše domácí prostředí není vhodné pro děti, aby mi je nevzali. Ale trochu jsem se uklidňovala tím, že tatínek je nechtěl, takže by mi je snad nebrali, aby je dali do děcáku. Nakonec jsme se rozhodly a řekly jsme sociální pracovnici pravdu a byla velice vstřícná a v pohodě. Jinak jsme žádné problémy nikdy nepociťovaly. Jen tehdy, když jsme si chtěly společně pořídit dítě.

Partnerka Gabriela: Když jsme chtěly další dítě, tak tam jsme narazily. Bohužel to stále nejde nějakou běžnou cestou, takže s otcem našeho nejmladšího Šimonka jsem umělé oplodnění podstoupila jako jeho domnělá partnerka. Měla jsem kolegu v práci, který je homosexuál, a také chtěl mít dítě. My jsme chtěly mít také s Lucií potomka, takže jsme se takto domluvili. Přijde mi to správné, protože existují lidé, kteří děti mají a nestarají se o ně, a pak jsou lidé, kteří by děti milovali, ale nemohou je mít. Když jsme pak šly na zavedení embrya, tak jsme tam byli všichni tři. Oni se lidé většinou ani neptají a myslí si, že jsme třeba s Lucií sestry.

Lucie: Tak jsme to pak prezentovali i v porodnici, protože to pro nás bylo snazší. Lidé, se kterými se stýkáme, to o nás samozřejmě ví.

Nyní uvažujete o registrovaném partnerství. Nějakou dobu jste s tím ale otálely.

Lucie: Pokud se registrujete, tak jste absolutně vyškrtnuté z možnosti použít reprodukční kliniku. Takže proč by se měl člověk dobrovolně diskvalifikovat, když ani jinak to registrování moc výhod nemá. Takže jsme s tím vyčkávaly a rozvažovaly jsme, jestli si nepořídíme ještě další dítě. A rozhodly jsme se, že už nám ty naše tři stačí. Takže teď přemýšlíme o registraci, ale ještě radši bychom byly, kdyby někdy v budoucnu bylo možné uzavřít plnohodnotné manželství.

Partnerka Gabriela: Narážíme hlavně na problémy, že když spolu dva lidé jsou a chtějí mít společně nějaký majetek, tak to není dostatečně právně ošetřené. To, že si společně nemůžeme pořídit dítě, to je úplně špatně. Navíc když se se mnou něco stane, tak Lucie by vlastně neměla ani právo na Šimona, i když jsme si ho pořizovaly spolu. Samozřejmě nemáte ani nárok na vdovský důchod a podobně. 

Jaké byly vaše coming outy? Jak reagovalo okolí? 

Partnerka Gabriela: Já mám jasno od svých 17 let. Lucie to měla těžší, protože žila 19 let v heterosexuálním manželství. Nejčastěji se jí tehdy lidé ptali, jak se to tak jako samo najednou stane, že člověk změní orientaci? (smích)

Když jsem si uvědomila, že jsem lesbička, tak jsem se šla vyoutovat domů. Měla jsem to tehdy snazší v tom, že můj otec už nežil. Protože kdyby žil, nesl by to hodně těžko. Nějakou dobu jsem se s tím vyrovnávala sama, protože než s tím člověk vyjde ven, tak musí být jistý sám sebou. Před těmi 20 lety to povědomí bylo jiné než teď. Máma to obrečela, ale řekla, že jsem její dcera a bude mě mít ráda i tak. Zlom pak přišel, když jsem s Lucií a holkama a Šimonkem vytvořila rodinu a říkala jsem, že oni jsou moje rodina. To je pro moji mámu těžké, protože má dojem, že jsem ji opustila. Mrzí mě, že si s holkami nevytvořila vztah a taky jí vadí, že Šimon říká „mami" i Lucii. Kvůli tomu se vždycky pohádáme. Ale já si chci žít svůj život, nechci být nikde schovaná.

Lucie: Já už téměř žádnou rodinu nemám. Měla jsem tatínka, který před čtyřmi roky zemřel. Když jsem mu říkala, že začínám žít s Gabrielou, tak to už se blížil k osmdesátce a vzal to skvěle. On byl první z našich rodičů, který se o nás dozvěděl. Dokonce nám s Gabrielou poskytl azyl, když jsem ještě procházela rozvodem. Prostě nedělal rozdíly. Všechna tři vnoučata bral jako svá. V práci máme stejnopohlavních párů vícero, takže jsem věděla, že tam problém nenastane. Ani jsme se neskrývaly v místě našeho bydliště, tam jsou k nám sousedky velice příjemné. S manželem jsme se rozešli slušně, takže společní kamarádi si ani nemuseli vybrat, s kým budou dál mluvit. Přišla jsem o dvě kamarádky. U jedné jsem s tím počítala, u druhé mě to zasáhlo, ale asi to nebyla pravá kamarádka.

Společně jste se zúčastnily studie Sešívané rodiny, která se zabývala způsoby, jak předcházet sociálnímu vyloučení dětí vyrůstajících ve stejnopohlavních párech. Co je podle Vás důležité, aby se děti dokázaly vyrovnat s tím, že si maminka, nebo tatínek domů přivedou partnera stejného pohlaví?

Partnerka Gabriela: Podle mě je důležité, aby existovaly nějaké skupiny, kam mohou děti přijít a popovídat si s těmi, kteří zažili něco podobného. Nechtějí třeba mluvit s psychologem, ale pomohlo by jim setkání s dětmi z podobných rodin.

Starší dcera Veronika: Psychologové to totiž často berou tak, že to je stejná situace, jako by si otec našel novou partnerku, ale tak to není. Dítě potřebuje zpracovat, že maminka si našla přítelkyni, potřebuje to přijmout a rozmyslet se, jak s tím bude nakládat dál, protože utajit se to samozřejmě nedá. Ta vrstevnická skupina by na to byla dobrá. Občas to totiž děti vezmou špatně, protože si o tom nemají s kým promluvit, uzavřou se a toho rodiče pak třeba úplně odstřihnou. Díky té studii jsme se s podobnými dětmi setkaly, ale jinak se žádné skupiny neschází.

Váš nejmladší syn Šimon už chodí do školky. Nesetkává se ani on s nějakými projevy nenávisti?

Partnerka Gabriela: Setkáváme se s dalšími stejnopohlavními páry, ale máme i dost přátel, kteří žijí v heterosexuálním svazku, a náš pětiletý syn to všechno poznává a myslím, že díky tomu to bude mít v životě mnohem snazší, protože je tolerantnější. Dneska je ta doba už jinde, ale pořád se dá narážet na nějakou negaci. Chodíme k psycholožce na rodinnou terapii a moc nám to pomáhá. Máme výbornou paní ředitelku ve školce, výborné učitelky, takže jsme se nemuseli bát to říct. 

A co ostatní děti?

Partnerka Gabriela: Bojíme se teď trochu přechodu do školy. Děti samy nejsou většinou zlé, ale můžou přijít domů a říct, že ten kluk má dvě maminky a rodiče jim mohou něco vtlouct do hlavy, co oni pak už jen opakují. Dělaly jsme teď Šimonkovi oslavu narozenin a trochu jsme se bály, aby děti přišly. Ale dorazily nakonec všechny. A rodiče byli zpočátku takoví ostražití, opatrně naťukávali. Pak byli zvědaví a vyptávali se a teď jsou už úplně v pohodě a zvou nás třeba i na oslavy svých dětí. My jsme prostě normální lidé, chceme být jen šťastní, nikoho neomezujeme a jen nechceme, aby někdo omezoval nás.

Myslíte, že negativní reakce na adresu stejnopohlavních rodin pocházejí hlavně od těch, kteří často žádnou takovou rodinu neznají?

Partnerka Gabriela: Lidé často soudí, aniž by někoho osobně poznali. Řeknou třeba, že jejich paní pošťačka je příjemná, a pak řeknou, že ti homosexuálové jsou strašní, co ti by všechno nechtěli. A ta příjemná paní pošťačka, kterou mají rádi, přitom může být stejná jako my, jen to o ní neví. Podle mě by se naše komunita neměla uzavírat, protože tím můžeme ostatní přesvědčit, že jsme skutečně normální lidi jako oni. Naše děti si k nám zvou své přátelé, kteří se k nám rádi vrací. Jsme hodně tolerantní i k tomu, s kým se holky kamarádí. Myslím, že se nikdy nestalo, že by k nám někdo přišel a řekl fuj, ty jsou divní, už nepřijdu.

Lucie: Nejsme žádní exoti s dvěma hlavami, ani nenutíme děti přihlížet nějakým orgiím. Ani heterosexuální páry nepraktikují sex před dětmi a my jsme stejní. Jsme prostě normální rodina. 

Jména žen i dětí byla na přání rodiny změněna.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek