Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Neonacistce se obrátil život naruby. Obdivovala Hitlera, pak se ale zamilovala do černošky

Neonacistce se obrátil život naruby. Obdivovala Hitlera, pak se ale zamilovala do černošky

„Měla jsem tetování po celém těle. Na hrudi jsem měla vytetované Vikingy, na prostředníčku svastiku a na vnitřní straně spodního rtu Hitlerův pozdrav ‚Sieg Heil‘,“ říká Američanka o svém mládí, kdy se přidala ke skupině neonacistů. Názory nových přátel, kteří prosazovali nadřazenost „bílé rasy“ a nenáviděli Židy i černé obyvatelstvo, brzy přijala za vlastní. Ve 23 letech skončila kvůli loupežnému přepadení ve vězení. Právě to jí ale převrátilo život naruby. Se svým příběhem se svěřila britské stanici BBC.

Angela Kingová vyrůstala na Floridě ve striktně konzervativní rodině, navštěvovala soukromou baptistickou školu a každý týden chodila do kostela. Uvnitř ji však sžíralo tajemství, o kterém nikdo neměl ani tušení. „Zpočátku jsem si myslela, že nejsem normální, protože mě přitahovali lidé stejného pohlaví,“ vzpomíná na první pocity, když si začal uvědomovat svou sexuální orientaci. „Věděla jsem, že si to musím nechat pro sebe. Matka mi vždycky říkávala: ‚Nikdy tě nepřestanu milovat, pokud mi nepřivedeš domu černocha nebo ženu,“ říká Angela.

Když jí bylo deset, rodina se přestěhovala a Angela musela přejít do státní školy.  V ní prožívala peklo. Angela, která měla problémy s váhou i sebevědomím, byla častým terčem nadávek svých spolužáků. Poslední kapkou bylo, když se k posměchu přidala i fyzická šikana. „Když mi bylo 13, dívka mi roztrhla košili před celou třídou. Měla jsem sportovní podprsenku a cítila jsem se naprosto ponížená,“ vzpomíná na zdrcující okamžik.

To bylo poprvé, kdy si šikanu nenechala líbit. Hned se cítila silnější. Uvědomila si, že jí agrese dává pocit kontroly, který nikdy předtím nezažila. K problémům ve škole se postupně přidaly i potíže doma. Rodiče se rozvedli a ona se sestrou zůstaly u matky, její mladší bratr skončil u otce. V tu dobu se chytla party mladých punkerů, kteří začínali koketovat s neonacismem. „Přidala jsem se k nim, protože bez problémů přijali moje násilí a hněv,“ říká.

S partou nových kamarádů, kteří se porvali s každým, kdo s nimi nesouhlasil, se cítila skoro jako doma. Jejich názory plné rasismu a předsudků totiž byly velmi podobné těm, které slýchávala od rodičů. Její extremistický pohled na svět se začal prohlubovat v dospívání, kdy začala chodit se staršími skinheady. Když jí v 16 letech vyhodili ze školy, poslala jí na ulici i její matka. Od té doby to šlo s Angelou z kopce. Bouřlivé mládí plné násilí a krádeží vyvrcholilo v roce 1998, kdy byla kvůli vloupání zatčena a poslána do vězení v Miami.

To bylo prvé, co musela několik metrů čtvrtečních sdílet s lidmi z jiného prostředí i kultury. Zde se také spřátelila se skupinou vězeňkyň z Jamajky, které zde seděly za pašování drog do Spojených států. „Do té doby jsem žádné lidi jiné bravy pleti neznala, ale tady byly ženy, které se mě ptaly na složité otázky, chovaly se ke mně ale se soucitem,“ říká Angela.

Jedna z jamajských vězeňkyň však Angele přirostla k srdci víc než ostatní. Každá pocházela z úplně jiného světa, brzy si však uvědomily, že jsou jejich zkušenosti ze života na ulici podobné. Přátelství se pak začalo proměňovat v něco víc. „Uvědomily jsme si, že jsme se do sebe zamilovaly,“ vzpomíná Angela. „Trávily jsme spolu hodně času a chvíli jsme sdílely i jednu celu. Bylo to mezi námi docela vážné, musely jsme to ale držet v tajnosti.“ Pro obě to bylo poprvé, co měly vztah se ženou.

Když Angelu v roce 2001 z vězení propustili, rozhodla se, že už se do starých kolejí nevrátí. Přestala se bát i své orientace a začala si na internetu psát s dalšími ženami. „Byla jsem o své minulosti velmi upřímná. Gay komunita mě přijala a uvědomila jsem si, že nejsem sama,“ říká Angela, která se po propuštění přihlásila ke studiu sociologie a psychologie. Chtěla pochopit, jestli je její zkušenost s extremismem běžná věc.

Seznámila se také se dvěma Američany, kteří založili blog s názvem Život po nenávisti, kde sdíleli své příběhy z neonacistické minulosti. Společně vytvořili neziskovou organizaci, která pomůže extremistům odpoutat se od krajně-pravicových skupin a vrátit se zpět do společnosti. Sama dobře věděla, jak těžké je tento krok udělat. Proměnu jejího myšlení doprovází i odstraňování nacistických tetování, která překrývá novými, mírumilovnějšími obrázky či nápisy, jako je motto na zápěstí „Láska je jediné řešení“. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek