Náhražka – slovo, které se za první světové války stalo jedním ze symbolů neradostného života v zázemí. Pražané se ho sice učili jen velice neochotně, ke konci války ale už byli rádi i za náhražky náhražek. Lepší než umřít hlady nebo žízní. Otevřít si v takové době hostinec či kavárnu mohl jen naprostý šílenec.
Pivo? Neutekl jste z Bohnic? Černé sice mám, ale jenom uhlí támhle u kamen. Kozel je v chlívku a ležák? To jsem tady jedině já. Kreslený vtip, na němž hostinský polehávající na kanapi vítá špatnou zprávou žíznivého hosta, vyšel na sklonku války v Humoristických listech. Pijákům piva tou dobou do smíchu nebylo – pivo bylo skutečně nedostatkovým zbožím a o předválečné kvalitě si mohli nechat jen zdát.
O moc veselejší nebyl před sto lety ani pohled do pražské kavárny. Od roku 1916 byla káva tak jako mnoho dalších komodit na příděl, což působilo její chronický nedostatek a nárůst cen na černém trhu. Kávové náhražky nebyly ničím novým, už před válkou se krom cikorky setkáváme s horkými nápoji z praženého žita, fíků nebo sušeného ovoce. Část těchto surovin se ale mezi lety 1914 a 1918 přesunula do kategorie nedostatkového zboží, a tak se na pultech objevily náhražky na druhou, náhražky náhražek. Platilo to i pro cikorii – čekankový kořen začal být na příděl, takže se prášek nastavoval třeba sušenou cukrovou řepou, které byl hlavně na začátku války naopak přebytek. I hotového cukru bylo dlouho dost, časem ho však v kavárnách nahradil sacharin, a i ten koncem roku 1917 došel. Ve výlohách kaváren se začaly objevovat nápisy: Prodej nápojů neslazených.
