Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Poskytly jídlo, kola i útěchu. 8 hrdinných rodin, které pomáhaly parašutistům

720p480p360p240p

Zlo vítězí, když dobří lidé nedělají nic. A proto se stovky dobrých lidí rozhodly proti zlu bojovat. Reinhard Heydrich po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora od podzimu 1941 začal systematicky decimovat český odboj. Zbylí stateční chtěli zoufale odporovat, jejich možnosti ale byly omezené. Vše se změnilo 29. prosince 1941, když se ve středních Čechách snesli k zemi Jan Kubiš a Josef Gabčík, parašutisté operace Anthropoid. Čeští odbojáři je brali jako dar z nebes. Dokonce je označovali jako „silvestrovský dárek“ a příslib, že odboj stále žije. Další díl seriálu Anthropoid k 75. výročí operace se zaměřuje na hrdiny v českém odboji, kteří pomáhali parašutistům.

Propaganda po útoku na Heydricha i minulý režim se snažily často tvrdit, že český odboj s útokem na Heydricha nesouhlasil, protože se obával množství obětí, které přinese odveta. Po desetiletích lží a záměrného mlžení se ale začíná potvrzovat, že čeští odbojáři nejen s operací Anthropoid souhlasili, ale dokonce parašutisty podporovali, jak jen mohli. Většina za svoji statečnost zaplatila životem.

Bez českého odboje by se operace Anthropoid nemohla uskutečnit

„Nevěřím tomu, že český odboj s útokem na Heydricha nesouhlasil. Bez souhlasu a podpory ze strany domácího odboje by se zabití Heydricha nepodařilo. Já jsem naopak přesvědčený, že když Kubiš s Gabčíkem sdělili zřejmě v bytě Jana Zelenky-Hajského, co plánují, tak že to odbojáři vítali. Domnívám se, že mluvili účastníkům domácího odboje z duše,“ potvrzuje pro INFO.CZ historik Vojtěch Šustek.

A český odboj se ihned zapojil do podpory parašutistů. Od pomoci s přípravou útoku až po zajištění falešných dokladů, nebo potravin. „Někdo vás musí ubytovat, musí vám dát najíst. Shánění potravin nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes. Někdo vám musí prát košile, zašívat saka, starat se o vaše zbraně a výbušniny, prostě starat se o vás logisticky a pomáhat vám s přípravou akce. Tohle všechno podporovatelé Anthropoidu dělali a téměř všichni tito lidé byli po odhalení výsadku zavražděni. Včetně té dámy, která jen parašutistům prala košile,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ historik Jiří Padevět.

Nacisté chtěli vzbudit dojem, že Češi jsou udavači

Přestože se propaganda nacistů snažila vytvářet dojem, že Češi jejich nátlaku podléhají snadno a ochotně parašutisty udávají, opak je pravdou. Na veřejnosti sice Němci zveřejňovali seznamy Čechů, kteří jim poskytli cenné informace, pravda ovšem je, že mnohým z uvedených nic jiného nezbývalo a přiznanou odměnu často i odmítali. Tvrdost českých vlastenců, kteří odolávali krutým výslechům, dokládají i dokumenty Němců, ve kterých šéf pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke píše: „Češi i za cenu obětování vlastního života prosazují své ilegální cíle“. Nacisté k zadrženým odbojářům často rovnou přistupovali zcela nelidsky, výslech zahrnoval bití, hladovku i bránění ve spánku. A i přes podobné mučení mnozí odolali a žádné další členy odboje neprozradili.

Způsob zostřeného výslechu ve vyšetřovně gestapaZpůsob zostřeného výslechu ve vyšetřovně gestapaautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Zapojených rodin byly po celé republice desítky. Především to byly rodiny Sokolů, které spolu díky vazbám z minulosti mohly snáze komunikovat a spojovala je společná vlastenecká myšlenka. Pozornost zaslouží bezesporu všichni, kteří se nacistům postavili. Připomeňme si alespoň osm z těch nejdůležitějších hrdinských rodin, které se přímo angažovaly v pomoci parašutistům, a doplatily na to životem.

„Máma“ Marie Moravcová

Manželé Moravcovi byli silní vlastenci, kteří se už v roce 1938 zapojili do pomoci lidem, kteří uprchli z českého pohraničí. Jejich starší syn Miroslav navíc sloužil jako pilot RAF. U Moravců vzniknul v podstatě „hlavní stan“ parašutistů. Střídavě tu bydlel Jan Kubiš, Josef Valčík z výsadku Silver A a Adolf Opálka a Karel Čurda z výsadku Out Distance.

„Velice zásadní postavou byla právě paní Marie Moravcová. Měla k parašutistům takový specifický vztah, dokonce jí měli údajně říkat Mámo. Pekla jim buchty, prala jim, vařila jim. Měla k nim skutečně hezký vztah a přijala je do své náruče,“ popisuje pro INFO.CZ historik Marek Melša.

Marie a Alois MoravcoviMarie a Alois Moravcoviautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Máma“ Moravcová dokonce jezdila po celém protektorátu a hledala podporovatele, kteří by jí poskytli potraviny pro parašutisty. V době jejich úkrytu v kostele pak sháněla hlavně konzervy. V kryptě je měla údajně i navštívit.

K Moravcovým přijelo gestapo nad ránem 17. června 1942. V bytě byla Marie se svým manželem Aloisem. Marii se nějakým způsobem podařilo Němce přemluvit, aby ji ještě pustili na toaletu. Tam skousla kapsli s jedem. Bála se, že by při krutém výslechu mohla prozradit další podporovatele. Syna Vlastimila zvaného Aťu, který s parašutisty často chodil po Praze a fungoval také jako spojka, přivolalo gestapo falešným telegramem do hlavního města. Aťa i Alois zemřeli 24. října 1942 v Mauthausenu.

Zelenkovi radši zvolili smrt, než prozrazení dalších odbojářů

Rodina učitele Jana Zelenky-Hajského patřila mezi přední podporovatele parašutistů. Od 5. ledna 1942 u nich dokonce Kubiš s Gabčíkem několik dní bydleli.

Společně se svými bratry ze Sokola Václavem Novákem a Jaroslavem Piskáčkem se snažil Zelenka-Hajský získávat další spolupracovníky, kteří parašutistům mohli poskytnout potraviny nebo ubytování. Také navázal spojenectví se svým bývalým žákem Františkem Šafaříkem, který pracoval na Pražském hradě. Parašutistům Šafařík poskytoval informace o tom, kdy Heydrich do práce přijíždí a odjíždí a zda jezdí s doprovodným autem. Zprávy nechával v bytě u Marie Kovárníkové, partnerky Jana Kubiše. Ta ani po zatčení a přes nelidské mučení Šafaříka neprozradila a ten se stal tak jedním z mála podporovatelů, kteří válku přežili.

Jan Zelenka-HajskýJan Zelenka-Hajskýautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Pro Zelenkovi si gestapo přišlo kolem poledne 17. června 1942. Je poměrně zvláštní, že se nepokusili utéct, protože bydleli ve stejné ulici jako Moravcovi, pro které si Němci přišli o několik hodin dříve. Jan Zelenka-Hajský se stihnul zamknout do koupelny. Na výzvy Němců, aby vyšel ven, údajně řekl „Pánové, jsem vám k dispozici“. S těmito slovy vyšel z místnosti a skácel se k zemi. V koupelně totiž stihnul rozkousnout kapsli jedu, kterou mu pro podobné krizové situace dali parašutisté.

Gestapo tak zatklo jen jeho ženu. Syn Jan Milíč Zelenka, který se také zapojil do pomoci parašutistům, se o zátahu gestapa dozvěděl, když byl venku na hodině angličtiny. Problém vyřešil stejně jako otec. Rozkousnul tabletu cyankáli. Františku Zelenkovou nacisté zavraždili při hromadné popravě 24. října 1942 v Mauthausenu.

U Piskáčkových přespal Kubiš den po útoku

Jaroslav Piskáček byl náčelníkem vysočanského Sokola. Byl to on, ke komu parašutisté přišli, když se přesunuli ze Šestajovic do Prahy. Do situace zasvětil také svého kolegu ze Sokola Jaroslava Smrže a aktivně se snažil získávat další podporovatele.

Jeho manželka Antonie Piskáčková se přes svoji známou seznámila s Marií Moravcovou, která nabídla parašutistům k přebývání svůj byt a Moravcovi se tak stali jedněmi z hlavních zapojených odbojářů.

Antonie a Jaroslav PiskáčkoviAntonie a Jaroslav Piskáčkoviautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Právě k Piskáčkovým přišel Jan Kubiš 27. května po útoku na Heydricha, když se předtím krátce zastavil u Novákových. Kubiš zde strávil první noc po akci a další odbojář, doktor Břetislav Lyčka, mu do bytu Piskáčkových přišel ošetřit oko, které si zranil při výbuchu bomby u Heydrichova auta.

Němci zatkli Jaroslava Piskáčka 13. července a jeho ženu Antonii 23. července 1942. „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mě čeká,“ měl údajně Jaroslav Piskáček říct během věznění v Malé pevnosti v Terezíně. Celá rodina včetně 15letého syna Miroslava zemřela při hromadné popravě 24. října 1942 v Mauthausenu.

Smržovi zašili padák do pohovky

O parašutistech řekl Jaroslavu Smržovi, který vedl dorost sokolské jednoty ve Vysočanech, Jaroslav Piskáček. Smržovi parašutisty silně podporovali, sháněli pro ně potraviny a oslovovali s prosbou o pomoc další spřízněné Sokoly.

Jaroslav Smrž se mimo jiné podílel na odklízení padáků a výstroje parašutistů, kterou bylo potřeba důkladně ukrýt, aby nedala nacistům indicie o výsadcích. Jeden z padáků skončil ve fiktivním dětském hrobě na Ďáblickém hřbitově. Smyšlený pohřeb pomohl uspořádat majitel libeňského pohřebního ústavu Vojtěch Paur. Druhý padák zašil Jaroslav Smrž, který byl sedlářem, do pohovky u rodiny Khodlových.

Jaroslav a Jarmila Smržovi.Jaroslav a Jarmila Smržovi.autor: Archiv Jaroslava Čvančary

Jaroslav Smrž také pro odboj získal svoji sestru Emanuelu Khodlovou, která poskytla parašutistům ubytování.

Kolo, na kterém z místa útoku na Heydricha ujížděl Jan Kubiš, patřilo právě Smržovým.

Manžele zatklo gestapo 14. července 1942. Oba zastřelili v Mauthausenu jako většinu dalších podporovatelů 24. října téhož roku.

Vosmíkovi zásobovali parašutisty masem ze svého řeznictví

Rodina Vosmíkových provozovala v Libni řeznictví. Ve spolupráci s hostinským Františkem Jarolímkem parašutistům dodávali potraviny a byli ve spojení s Janem Zelenkou-Hajským.

Pro Vosmíkovi si gestapo přišlo 17. června 1942. Nejstarší syn Oldřich, který byl členem odbojové buňky na Bulovce, se z bytu obklíčeného gestapem prostřílel. Dopadli ho až na ulici náhodní chodci a policisté.

Pamětní deska na domě VosmíkovýchPamětní deska na domě Vosmíkovýchautor: Zbyněk Olmer

Celou šestičlennou rodinu Vosmíkových včetně dalšího zaměstnance řeznictví Václava Mihuly nacisté popravili 24. června 1942 na Kobyliské střelnici.

Řeznictví Vosmíkových po jejich smrti získal jejich konkurent František Brauner. V jeho krámě se shodou náhod při útěku z místa útoku na Heydricha schovával Josef Gabčík. Brauner pravděpodobně ukrytého Gabčíka prozradil a ten musel svého pronásledovatele Johannese Kleina, Heydrichova řidiče, postřelit. Brauner poté za vyzrazení Gabčíkovy skrýše dostal odměnu 20 tisíc říšských marek.

Novákovi odklidili zakrvácené kolo

Novákovi pocházeli z Podmokel na Děčínsku. Na podzim 1938 musela rodina opustit české pohraničí a nový domov našla v Libni na ulici Poděbradova, která ovšem v současnosti už nese jejich jméno – Novákových.

Václav Novák byl už v Podmoklech aktivním členem Sokola. Po seskoku parašutistů se podílel na odstranění padáků a vybavení, které parašutisté nechali na místě doskoku v Nehvizdech. U rodiny parašutisté často nacházeli azyl.

NovákoviNovákoviautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Právě k Novákovým přišel ihned po útoku Jan Kubiš. Marie Nováková mu poskytla čisté šaty a provizorně mu ošetřila oko, které si poranil při výbuchu bomby. Také poslala svoji dceru Jindřišku, aby ze Zenklovy (dříve Primátorské) ulice nenápadně odvezla zakrvácené kolo, které tam Kubiš odstavil.

Celá rodina Novákova, kromě nejstarší dcery Marie, která se vdala za Němce, zemřela v Mauthausenu. Nacisté neušetřili ani 14letou Jindřišku.

Khodlovi pohřbili padáky na hřbitově

Emanuela Khodlová byla sestrou Jaroslava Smrže, který se na ni obrátil s prosbou o ubytování parašutistů. Právě z jejich bytu pravděpodobně parašutisté odjeli 27. května do Libně, kde v zatáčce čekali na příjezd Heydricha.

Syn Václav Khodl pomáhal s ukrytím padáků a výstroje. Údajně se také účastnil fingovaného pohřbu na Ďáblickém hřbitově, kdy v dětské rakvi zmizelo pod zem některé parašutistické vybavení. Se svoji snoubenkou Františkou Urbanovou také často doprovázel parašutisty po Praze a zajišťoval jim tak krytí. Také byt Khodlových se stal jednou z centrál odboje, kde se setkávali parašutisté a jejich podporovatelé. V jejich pohovce byl dokonce zašitý jeden z padáků.

Emanuela a Václav KhodloviEmanuela a Václav Khodloviautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Khodlovi gestapo zatklo 18. července 1942. Při věznění v Terezíně údajně dozorci přímo před očima syna Václava trýznili jeho matku. Padnul tehdy na kolena a prosil je o slitování. Emanuela Khodlová ale tehdy měla údajně říct: „Neklekej před nimi, nejsou toho hodni“.

Celá rodina Khodlových zemřela 24. října 1942 v Mauthausenu.

Vladimíra Petřka nacisté použili jako živý štít

Vladimír Petřek byl kaplanem v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Po setkání s Janem Zelenkou-Hajským Petřek a farář Václav Čikl souhlasili, že v kryptě ukryjí parašutisty.

Kaplan Petřek pro ukryté muže zajišťoval spojení s okolím, obstarával pro ně jídlo a případně ho přebíral od dalších podporovatelů. K parašutistům si pravděpodobně vytvořil velice přátelský vztah, možná také proto, že jim byl věkově blízko.

Kaplan Vladimír Petřek s rodinouKaplan Vladimír Petřek s rodinouautor: Archiv Vojtěcha Šustka

Gestapo si pro Petřka přijelo brzo ráno 18. června 1942, když už nacisté věděli, že parašutisté se ukrývají právě v kostele. Kaplana odvezli k výslechu do Petschkova paláce a poté ho v poutech přivezli opět ke kostelu. Při vstupu do chrámu parašutisté, kteří střežili kůr, odpovídali střelbou. Proto nacisté zbaběle tlačili Petřka před sebou jako živý štít.

Po dobytí kostela se nacisté zaměřili na kryptu. Po neúspěšných pokusech do ní vstoupit Němci nabádali Petřka, aby parašutisty přemlouval, aby se vzdali. Tehdy měla zaznít jako odpověď z krypty známá věta „Češi se nevzdávají!“.

Poté byl Petřek nějakou dobu uvězněn na Pankráci, kde jej nacisté mučili, aby prozradil další spolupracovníky. Podle svědectví jeho spoluvězně Jana Fialy snášel kaplan úporné výslechy poměrně statečně a byl oporou pro ostatní vězně.

Vladimíra Petřka soud odsoudil v procesu s farářem Čiklem a biskupem Gorazdem 3. září 1942. O dva dny později byl popraven v pravé poledne na Kobyliské střelnici salvou z pušek. Němci v koncentračních táborech zavraždili jeho matku, otce, sestru a dva bratry.

Příběhů jsou stovky, některé jsou stále neznámé

Příběhů české statečnosti jsou v případě operace Anthropoid stovky. Zásadní podporovatelé nebyli jen v Praze, ale také v Pardubicích, Plzni nebo Rokycanech a dalších městech. O mnoha hrdinech se ale začalo mluvit až po několika desetiletích. Jiní možná na své objevení stále čekají.

„Českých vlasteneckých rodin, které Němci vyvraždili, byly stovky. A z těch osudů, i když se řadu let odbojem zabývám, znám jen zlomek. Cítím ale vůči všem těmto lidem velkou sympatii a úctu,“ potvrzuje historik Vojtěch Šustek skutečnost, že obsáhnout všechny příběhy je skutečně těžké.

Rodina Oldřicha FrolíkaRodina Oldřicha Frolíkaautor: Archiv Jaroslava Čvančary

„Mým oblíbeným příběhem je osud dělníka z Janečkovy pankrácké zbrojovky Oldřicha Frolíka, což je jeden z těch trochu zapomenutých. Oldřich Frolík se staral parašutistům o zbraně. Když si pro něj přišlo gestapo, tak místo pro sako sáhnul pro pistoli, dva gestapáky na místě těžce zranil a ujel z bytu i se svojí manželkou jejich automobilem. Bohužel později ho dopadli díky zradě konfidenta a i s jeho paní popravili,“ vypráví historik Jiří Padevět.

Nacisté zmasakrovali i rodiny parašutistů. Gabčíkovi ale zázračně unikli

Nacistická odplata za hrdinský čin parašutistů dopadla i na jejich rodiny. Ty přitom nestály pouze opodál, jak by se z některých výkladů mohlo zdát. „Osobně považuji za silný příběh osud bratra Jana Kubiše, Jaroslava. Ten se zapojil do odboje a setkal se také se svým bratrem, přestože se to při výcviku nedoporučovalo. Když po zradě Karla Čurdy začalo zatýkání spolupracovníků parašutistů, gestapu se nepovedlo odhalit odbojovou činnost Jaroslava Kubiše a popraven byl „jen“ za to, že byl příbuzný parašutisty. Dalším dokladem jeho hrdinství je to, že když se jeho bratr už skrýval v kryptě, byl Jaroslav doma v Dolních Vilémovicích zapojen do ukrývání parašutisty Františka Pospíšila. A bylo to už v době, kdy zuřila ta nejhorší opatření za ukrývání parašutistů. V tom je potřeba vidět tu obrovskou odvahu,“ přibližuje historik Zdeněk Špitálník.

František Gabčík, otec Josefa GabčíkaFrantišek Gabčík, otec Josefa Gabčíkaautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Přestože například rodiny Jana Kubiše a dalšího parašutisty z krypty Josefa Valčíka nacisté vyvraždili skoro celé, příbuzní Josefa Gabčíka fatálním trestům unikli. Důvodem byla skutečnost, že Gabčík nebyl občanem protektorátu, ale sousedního autonomního Slovenského štátu. „Tehdejší slovenské orgány rodinu bydlící v Poluvsie u Rájeckých Teplic skutečně prověřovaly. Ptaly se například Gabčíkova otce, jestli ví, co jeho syn udělal. A starý pan Gabčík jim do očí řekl: „No a čo iného mal robiť?“. Víme, že otec Josefa Gabčíka František byl výrazně pročeskoslovenský a vychovával tak i své děti,“ vysvětluje historik Marek Melša. Pročeský postoj ostatně vyjadřoval sám Gabčík tím, že své původně slovenské jméno Jozef psal česky s písmenem S.

Lidé, kteří parašutistům pomáhali, tak často činili s celou rodinou včetně dětí. A ani ty bohužel neunikly následnému nacistickému běsnění. Příběhy statečných mladých lidí, kteří za boj v odboji položili život, budou tématem příštího článku seriálu Anthropoid.

Všechny díly seriálu ANTHROPOID si můžete přečíst zde.

Historické fotografie byly použity s laskavým svolením Jaroslava Čvančary a Vojtěcha Šustka.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek