Příběhy 20. století: „Byl pro mě hrdinou, já jsem jím nebyl,“ říká kamarád o těžce nemocném Juliu Vargovi

Post Bellum

Na čtvrtý díl televizních Příběhů 20. století se těžko dívá. Na rozdíl od předcházejících třech dokumentů to však není až tak kvůli tomu, co se na obrazovce říká. Hlavním hrdinou je tentokrát těžce nemocný Julius Varga. Jak však z dokumentu vyplyne, litovat jej není vůbec třeba. Ač od dětství trpěl nevyléčitelnou nemocí, zažíval v životě až neuvěřitelné naplnění a vnitřní svobodu. Takovou, jakou by mu mnozí z nás možná mohli závidět.

Vyprávění je opět poskládáno ze vzpomínek natočených pro Paměť národa a z dalších archivních dokumentů. Tentokrát však k divákům nepromlouvá hlavní hrdina, ale jeho blízcí, kteří na něj vzpomínají. Nepřekvapí, že nejdojemnější je vyprávění maminky, učitelky Dany Vargové. Právě za to, jak se o syna starala a byla oporou jemu i jeho aktivitám, dostala v roce 2014 Cenu Paměti národa.

Kromě počátečního dojetí při vyprávění o tom, jak „Julkovi“ nemoc v devíti letech objevili, už pak hovoří klidně, vyrovnaně. Ač sama nevěřící, podporovala syna v jeho cestě k víře a umožňovala mnoha lidem navštěvovat Julkovy domácí semináře. Přestože se sama příliš nestarala o politickou situaci, pomáhala vytvořit v jejich malém šumperském bytě svobodný prostor, kam za jejím synem chodili přátelé a kam dojížděli i „známí“ disidenti z Prahy a špičky katolické církve. O tom, že se malý Julek nakazil nevyléčitelnou nemocí kvůli špatné vakcíně ze Sovětského svazu a komunistická strana odmítla umožnit mu léčbu v zahraničí, nepadne ve filmu ani slovo. Nečekejte stížnosti nebo zahořklost. Tenhle příběh je spíš o statečnosti, podpoře, soucitu, důvěře a lásce.

Na kameru promlouvají kromě paní Vargové také dva blízcí přátelé, kteří znali Julka od dětství. Vzpomínají, jak za ním nejdříve přišli jen ze slušnosti. „Později jsme ale my za ním začali chodit se svými problémy, těžkostmi… byl to velký, úžasný duch, uvězněný v bídném těle,“ vzpomíná na něj Jana Pospíšilová, jedna z někdejších spolužaček a v současné době učitelka. Svůj pohled vypráví i Jan Horníček: „Byl hodně sklíčený, smutný a člověk se cítil tak nějak nesvůj, asi provinile za to, že je zdravý,“ vzpomíná na svou první návštěvu u Julia Vargy.

sinfin.digital