Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: „Byl pro mě hrdinou, já jsem jím nebyl,“ říká kamarád o těžce nemocném Juliu Vargovi

1080p720p360p

Na čtvrtý díl televizních Příběhů 20. století se těžko dívá. Na rozdíl od předcházejících třech dokumentů to však není až tak kvůli tomu, co se na obrazovce říká. Hlavním hrdinou je tentokrát těžce nemocný Julius Varga. Jak však z dokumentu vyplyne, litovat jej není vůbec třeba. Ač od dětství trpěl nevyléčitelnou nemocí, zažíval v životě až neuvěřitelné naplnění a vnitřní svobodu. Takovou, jakou by mu mnozí z nás možná mohli závidět.

Vyprávění je opět poskládáno ze vzpomínek natočených pro Paměť národa a z dalších archivních dokumentů. Tentokrát však k divákům nepromlouvá hlavní hrdina, ale jeho blízcí, kteří na něj vzpomínají. Nepřekvapí, že nejdojemnější je vyprávění maminky, učitelky Dany Vargové. Právě za to, jak se o syna starala a byla oporou jemu i jeho aktivitám, dostala v roce 2014 Cenu Paměti národa.

Kromě počátečního dojetí při vyprávění o tom, jak „Julkovi“ nemoc v devíti letech objevili, už pak hovoří klidně, vyrovnaně. Ač sama nevěřící, podporovala syna v jeho cestě k víře a umožňovala mnoha lidem navštěvovat Julkovy domácí semináře. Přestože se sama příliš nestarala o politickou situaci, pomáhala vytvořit v jejich malém šumperském bytě svobodný prostor, kam za jejím synem chodili přátelé a kam dojížděli i „známí“ disidenti z Prahy a špičky katolické církve. O tom, že se malý Julek nakazil nevyléčitelnou nemocí kvůli špatné vakcíně ze Sovětského svazu a komunistická strana odmítla umožnit mu léčbu v zahraničí, nepadne ve filmu ani slovo. Nečekejte stížnosti nebo zahořklost. Tenhle příběh je spíš o statečnosti, podpoře, soucitu, důvěře a lásce.

Na kameru promlouvají kromě paní Vargové také dva blízcí přátelé, kteří znali Julka od dětství. Vzpomínají, jak za ním nejdříve přišli jen ze slušnosti. „Později jsme ale my za ním začali chodit se svými problémy, těžkostmi… byl to velký, úžasný duch, uvězněný v bídném těle,“ vzpomíná na něj Jana Pospíšilová, jedna z někdejších spolužaček a v současné době učitelka. Svůj pohled vypráví i Jan Horníček: „Byl hodně sklíčený, smutný a člověk se cítil tak nějak nesvůj, asi provinile za to, že je zdravý,“ vzpomíná na svou první návštěvu u Julia Vargy.

Později ale došlo k zásadnímu zlomu: Julius Varga, ač vychováván ateisticky, začal věřit a přijal Boha. Nechal se pokřtít a později přijal řeholní svěcení a stal se dominikánem. „Došel k tomu tak nějak sám, asi četbou a přemýšlením,“ vzpomíná Julkova maminka a dodává: „Pak u nás začaly domácí semináře, to politické dění jsem chápala jen z části,“ dodává.

V archivním dokumentu, který byl ve filmu použitý, k tomu Julius Varga říká: „Patřím k těm, kteří byli určeni Bohem, aby byli vždy k dispozici lidem.“ Nedá se popřít, že ta slova opravdu žil a naplňoval. U Vargů doma se četly knihy, probíhaly diskuse, semináře, přátelé si chodili pro radu, podporu i pro samizdat. Určitě nebylo překvapením, že jejich dům byl brzy pod dohledem normalizační StB.

Situace už byla samozřejmě jiná než v 50. letech, kdy byli křesťané tvrdě pronásledováni a faráři a řeholníci zavíráni do lágrů, mučeni, izolováni a ponižováni. Mnozí i odsouzeni za podvracení republiky či velezradu. Během normalizace vykonávali dohled nad církvemi státní tajemníci, ti mohli udělit či odejmout souhlas k duchovní službě. Pokud člověk neuposlechl jejich „rady“, obvykle to bylo označeno jako „maření dozoru“ a mohly následovat až dva roky vězení. A tak postupně vznikala „podzemní církev“, složená z malých kroužků věřících a tajných seminářů v bytech. Její zásadní postavou na Šumpersku byl právě Varga. V 70. a 80. letech už měla StB jasný názor: „Můžete chodit do kostela, ale zakazují se jakékoli náboženské veřejné projevy, šíření duchovní literatury…“.

A tak byl Julek jednoho dne povolán na výslech k StB. Nebál se ani v nejmenším, dělal si z toho legraci. Maminka syna na vozíku vzala k výslechu a došlo k překvapivému momentu - zjistila, že jeden z vyšetřovatelů je rodič žáka, kterého ve škole učí. Během výslechu Julius vše popřel, nikoho nejmenoval, varoval všechny ostatní.

V roce 1989, během hektických dní sametové revoluce, a i po ní se Varga stal jednou z hlavních postav vznikajícího Občanského fóra v Šumperku. Ve svobodné společnosti už byly návštěvy u Julia doma jiné, ubylo návštěvníků. „Všude byla spousta podnětů, možná i rozptýlení od toho, aby se člověk soustředil na spirituálnější věci,“ vzpomíná na 90. léta Julkův přítel Jan, dnes učitel.

V roce 1996 Julia Augustina Vargu jeho nemoc přemohla. Snad to nebude znít příliš cynicky, ale divák tak trochu čeká, že se smrtí byli Julius i jeho nejbližší smířeni. A je to tak. „Život není definitivním cílem,“ říká ve filmu Varga.

Na filmu, ač není jednoduchý ke zhlédnutí, je zajímavých několik věcí. Je dobře, že tu nevystupují známí disidenti. Dva obyčejní lidé (myšleno jednoznačně v kladném slova smyslu) vyprávějí o neobyčejném přátelství a osudu. Jsou skromní, nenápadní, není tu žádná show, ani velká gesta. Ale asi o to lépe lze vnímat, co říkají (Jan: „Není pasivní přístup také napomáhání režimu? Asi to není úplně správné, že člověk odvrátí hlavu od toho, co se děje, od skutečnosti, se kterou nemůže nic dělat.“). A možná každý z nás by si přál, aby o něm přátelé řekli: „pro nás byl hrdinou“.

Víra v Boha, ač je v tomto příběhu naprosto zásadní, je ve filmu zmíněna velmi civilně. Není tu jakkoli vnucována, spíše ji popisují jako „velkou věc“, díky které lidé prožili smysluplný život. A sympatické je i to, že se příběh neodehrává v některém z větších měst. Kdo si myslel, že v regionech nebyly osobnosti a neděly se zajímavé věci, ten se hluboce mýlil. Šumperk svého hrdinu měl. Hrdinu, který dokázal, že když člověk najde vnitřní svobodu a naplnění, lze překonat cokoli.

Autorem scénáře k dokumentu „Legenda o svatém Juliovi“ je Mikuláš Kroupa, režíroval Petr Hátle. Na 4. díl dokumentárního cyklu Příběhy 20. století se můžete podívat v neděli 1. října od 18.05 na ČT2. Reprízy jsou v pondělí od 19.15 a ve středu v 18.00 na stejném kanále. Všechny odvysílané díly TV Příběhů 20. století nabízí iVysílání na webu ČT.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek