Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: Normalizační Ostrava – železné srdce republiky. Byla to smlouva s peklem, říká pamětník

1080p720p360p

„Přímo ve středu města vám nad hlavou jezdí vozíky s uhlím,“ popisuje romantickou dikcí komentátor dobového dokumentu ČT někdejší Ostravu. Za normalizace platilo pořekadlo „Já jsem horník, kdo je víc?“. Byli ale opravdu horníci oporou KSČ? A jak se jim žilo? Další z televizních Příběhů 20. století přináší ojedinělé vyprávění několika lidí, kteří se jako horníci mnoho let živili nebo v Ostravě žili. A pro sbírku Paměť národa vzpomínali na život v někdejším „železném srdci republiky“.

Petr Pospěch, pedagog na hornickém učilišti, vypráví o rodičích z východu Slovenska, kteří posílali syna přes celou republiku do ostravské školy. Dostane oblečení, školu, jídlo, dobrý výdělek… radovali se.

Miroslav Chudej pracoval kdysi na dráze. Nechtěl vstoupit do ROH, a tak mu prý „zbyl jen důl“. „Byla to smlouva s peklem,“ říká v dokumentu.

Básník Petr Hruška se v Ostravě v roce 1964 narodil, jeho otec pracoval v chemickém průmyslu, on sám tu vystudoval gymnázium a později – aby dočasně unikl vojně – i Vysokou školu báňskou. Práci v dolech těžkém průmyslu ve filmu popsal jako „pracovní tábor“. Podle něj si prý většina lidí představovala, že si do Ostravy přijede jen vydělat dobré peníze a brzy zase zmizí. Obvykle to ale dopadlo jinak – systém lidi vtáhnul a práce vycucala tak, že se nedokázali vyvázat a někdy pracovali v dolech nebo těžké výrobě deset patnáct let nebo i déle. Zmítali se mezi těžkou dřinou, pitím, spánkem a zase dřinou. Peníze, které si vydělali, se brzy rozutekly.

„Černé město“ popisovala normalizační média vždycky jako oporu a chloubu socialistického Československa. Jaké bylo ale „území úderníků“ doopravdy, divákovi pomalu vyvstává před očima během vyprávění. Horníci se jistě měli po materiální stránce skvěle – jeden z těch, kteří vzpomínají do kamery, popisuje, jak jeho rodina měla několikrát týdně biftek. Na tehdejší dobu tedy luxus. Horníci měli po nějaké odpracované době vždy i nárok na byt.

Bývalí horníci v dokumentu popisují i to, jak práce probíhala. Vedro, těžké podmínky a k tomu nejistota, zda vyfárají zase nahoru. „Když nám došla voda, pili jsme i vodu z potrubí,“ vzpomíná ve filmu spisovatel a bývalý horník Ivan Landsmann. Sám patnáct let pracoval jako horník v Havířově. Ovzduší v Československu mu ale bylo těsné a rozhodl se emigrovat. Žil pak mimo jiné v Holandsku, kde mu pomáhal Jaroslav Hutka. Začal psát a jeho kniha Pestré vrstvy obdržela cenu Lidových novin Kniha roku. V roce 2000 se vrátil zpět do ČR. Letos v březnu, v 68 letech, Ivan Landsmann zemřel.

To, že horníci těžce dřeli, nebo jak příšerná byla ekologická situace na Ostravsku, asi není pro diváky žádné překvapení. Zajímavé jsou spíš konkrétní poodhalené příběhy a autentická vyprávění. A i komentář, který doprovází výpovědi pamětníků a filmové dokumenty z archivu České televize. „Obyčejné horníky strana potřebovala, ale taky se jich trochu bála,“ říká ve filmu autor scénáře Adam Drda. Mnohdy to totiž vůbec nebyli zapálení komunisté a „opory strany a vlády“ – jak je systém prezentoval. Dost často šlo naopak o lidi, jako byl Miroslav Chudej, kteří nechtěli vstoupit do oficiálních komunistických organizací. „Na šachtě už člověk jakoby nežil. Jen se soustředil na tu práci. A čekalo se, jestli vyfáráme, nebo ne. Člověk si zvyknul,“ vypráví Landsmann. Do svojí party komunisty nebral: „Nevěřil jsem jim.“

Dokument se krátce věnuje i vzpomínkám na alternativní kulturní život v Ostravě (krátkodobé výstavy na haldách vytěžené zeminy) nebo na dva místní chartisty, kteří byli „talismany tajné policie“.

S revolucí se v „železném srdci Československa“ nespěchalo. „Nebyla tu ochota režim měnit, svým způsobem tady ten systém vyhovoval. Nebyla tu nějaká velká touha po svobodě,“ říká jeden ze zpovídaných. V listopadu 1989 se čekalo, na jakou stranu se přidají horníci. Přidali se k revoluci, tak místní stranický aparát rezignoval.

„Já myslím, že lidé tu byli tak zlhostejnění, že na to ani nereagovali,“ popisuje porevoluční dobu na Ostravsku Petr Pospěch. A dodává: „Lidé teď říkají, že bylo líp. Z toho já jsem nemocný. Nebylo líp.“ Bývalý horník Miroslav Čihař v závěru naopak říká: „Ano, máme svobodu, ale ti lidé nemají práci.“ Rozřešení dokument nenabízí, ale dost prostoru k přemýšlení ano.

TV Příběhy 20. století, díl 12. – Ostravo má. Režie: Radim Špaček, scénář Adam Drda.

Dokumenty, které vycházejí z nahrávek pro sbírku Paměť národa, vysílá ČT v neděli v 18:15. Reprízy jsou v pondělí 19:15 a ve středu v 18:00 na stejném kanále. Všechny už odvysílané díly najdete v iVysílání České televize.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek